DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: kde se nebe dotýká země

Ruský filosof Vladimir Solovjov definuje krásu jako něco, co překračuje hranici banální existence věcí. Krása obrazu je dána nikoli jeho vlastním materiálem, ale čímsi, co mu přidává transcendentální rozměr.

Podobně o kráse uvažuje jeho přítel Fjodor Michajlovič Dostojevskij, když nabízí obraz skleněného paláce, který je sice dle objektivních kritérií dokonalý a krásný, ale nikdo v něm nebydlí, nelze v něm žít.

Můžeme o takovém objektu říci, že je skutečně krásný? Solovjov i Dostojevkij by řekli, že ne. Krása je něco, co se uskutečňuje ne samo o sobě, ale ve vztahu k osobě. Bez osoby není krásy, pouze artefaktu bez vlastní estetické hodnoty. Tento postup je velice zajímavý tím, že na první pohled jde právě opačným směrem než moderní estetika či uměnověda, které se snaží hodnotit dílo samotné nebo jeho kontext, ale s osobou či transcendencí nijak nepočítají.

V běžném jazyce byl prostor oblohy vnímán jako jisté neproniknutelné tajemství – ostatně spojení slov nebe jako ontologicky specifického náboženského pojmu a oblohy této představě odpovídají stejně, jako náboženské představy, které bohy umísťují někam nad zemi. Mezi nebem a zemí je distance, kterou mohou překonat pouze bohové, lidem nic takového není dovoleno, jak příkladně ilustrují řecké báje na Ikarovi a Prométheovi, zatímco Zeus plodí s dívkami nejednoho potomka.

Moderní člověk tuto diferenci nevnímá tak silně, neboť do vesmíru se létá poměrně běžně a přírodovědec bude mít pochopitelné praktické problémy s tím, kde končí atmosféra a začíná ono nebe. Alespoň obrazně se ale může nebe a země přiblížit či dokonce dotknout, což je situace, kterou dobře znají všichni, kdo se pohybují na horách – mrak, který dosedne na masiv, oba světy spojí a současně učiní pohyb venku velice nepohodlným a obtížným.

Klepněte pro větší obrázek
Skogafoss II, Island, foto: Matej Michalík

Když ale k tomuto setkání dojde mimo místo, kde stojíme, můžeme se s jistým uspokojením kochat krásou celé scenérie. Je zde opět zřejmá dichotomie mezi krásou nebe a utrpením světa, jak v řadě děl systematicky zdůrazňovalo barokní umění.

Snímek Skogafoss II, Island Matěje Michalíka pracuje s oběma uvedenými koncepty. Voda padající ze skály, hmota tvořící prostředí pro celý snímek i obloha, to vše existuje samo o sobě, ale divákovi dává zážitek z jisté obtížně popsatelné krásy. Zatímco fotografie mlčí, místo samo tiché jistě není. A najít na něm jasné oddělení nebe a země, oblohy a pevné půdy pod noha také nepředstavuje jednoduchý úkol a to především díky kompozici a technickému zpracování celého snímku. A právě tato integrace paradoxů je tím, co snímek činní přitažlivým a zajímavým, majícím atmosféru.

Gratuluji ještě jednou autorovi a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.

Přijde? je snímkem ukazujícím, co s člověkem může udělat emoce nebo sentiment. Zahledění se do minulosti vytváří pokřivený obraz přítomnosti. Ať se snažíme sebevíce, nevidíme věci správně. Upínáme se na jevy, které nic neznamenají, avšak to důležité přehlížíme. A stále jen čekáme. Lze ale bez tohoto opojení žít? Autorem je No21.

Klepněte pro větší obrázek
Přijde?, foto: No21

Kozel stojící v okně, uprostřed rozpadající se stavby. Fotografie ModÉÉlkozÉÉl zachycuje pronikavý pohled zvířete, které jako by bylo na svých patnáct minut slávy dokonale soustředěné, neuvědomujíce si, jak absurdní strukturu vytváří. Autorem je Balian.

Klepněte pro větší obrázek
ModÉÉlkozÉÉl, foto: Balian

Fotografie Bitva o pevnostní most 2 od Subala zachycuje bitvu z nevšední perspektivy. Změna úhlu pohledu, sledování toho, co se zrovna děje kolem nás jinak, než jak to vidí většina lidí a schopnost zachytit něco jiného, nového. Tak by se dal shrnout program jednoho z pojetí fotografování, ale také tento snímek.

Klepněte pro větší obrázek
Bitva o pevnostní most 2, foto: subal

Snímek tak slečno ještě pár pater, jehož autorem je Jokr7, ukazuje vtip, postřeh a především schopnost autora myslet a vidět v širších souvislostech.

Klepněte pro větší obrázek
tak slečno ještě pár pater, foto: jokr7
Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

Kozla a Bitvu bych radši viděl v barvě, osta… řepka 13. 4. 2016, 22:28
vyborna fotka J. 13. 4. 2016, 10:42

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?