DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: lustrování

Člověk je nesporně bytostí časovou – každá buňka v našem těle má svůj čas, který vydrží, naše myšlení je nekonečně spojené s časovostí bytí. Přemýšlíme, co stihneme, co po nás zůstane, toužíme po nesmrtelností, kterou rozličným způsobem naplňujeme.

Někdo píše knihy, jiný vede války a staví pomníky, třetí svůj život konzervuje v existenci svých dětí. Tato časovost je něčím, co je pro všechny živé tvory společné a současně je pro člověka jiná.

Jestliže Friedrich Nietzsche říká, že člověk je zvíře, které může slíbit, odkazuje se k tomu, že pro člověka je důležitý časový plán. Nežije pouhým teď, ale budoucností. Svatý Augustin dokonce u definice času naráží na problém, že pro člověka je těžší definovat teď, než minulost a budoucnost.

Mimo tuto časovost je zde ale ještě jeden fenomén, na který upozorňuje Jan Sokol – rytmus. Hodiny mají závaží, které rovnoměrným rytmem vytváří základní podmínky pro měření času. Náš život je rámovaný oslavami narozenin a státních svátků, událostmi, které našemu času dávají jistou přehlednou strukturu a formu, umožňují nám se v něm dobře orientovat a přemýšlet, ale současně nám poskytují možnost jistého ohlédnutí se. Ostatně každé výročí či kulaté narozeniny jsou k takové činnosti důvodem, a to je nutné přičíst ještě všechny svátky a významné dny, výročí a připomínky, které bychom si připomínat měli, ale nezvládáme to.

Klepněte pro větší obrázek
lustrování, foto: francoaise

Rytmus tedy může být něčím, co našemu životu dodá řád. V trapistických klášterech je veškerý život komunity určovaný zvonem. Zvon udává rytmus, prolínaný pravidelnou modlitbou růžence či žalmů, který člověka nese k jisté bezstarostnosti, možnosti se soustředit na sebe, a ne na vnější svět, hledat se a přemýšlet. Naopak jedním z nejhorších trestů pro vězně bývala tradičně temnice, která pochopitelně neničila časovost, ale člověka zcela zbavila rytmu.

Zdá se, že najít vhodné tempo či rytmus je úkolem, který stojí před každým, kdo se nerozhodne odejít do přísného kontemplativně zaměřeného kláštera. Na jedné straně je zde konečná časovost našeho bytí, které někdy skončí (ač nevíme kdy) a na straně druhé velká výzva – pomocí sebe sama najít svému času rytmus, tedy instrumentalizaci našeho pobytu ve světe.

Snímek lustrování, jehož autorem je francoaise právě s tímto motivem pracuje. Ukazuje hodiny, jako onu objektivní časovou jednotku, které tikají a jdou bez ohledu na naši aktivitu. A dva lustry, jejichž ovládání máme ve své moci. Stačí se rozhodnout, že budeme používat vypínač.

Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.

Možností, jak překonávat překážky je více – někdo sází na zarputilost, někdo na talent, jiný na kreativitu. Říci, který z přístupů je lepší je nesnadné, často totiž vidíme, že ti, kteří měli talent a neměli píli a vytrvalost, ničeho nedosáhli. Naopak netalentovaní dříči sklízí plody své práce. Snímek Varianta průchodu od Balian je ukázkou toho, jak lze překonat jistou bariéru a otevřít si dveře do nového světa.

Klepněte pro větší obrázek
Varianta průchodu, foto: Balian

Stáří může mít mnoho podob. Může být spojeno s hloubkou a modrostí, bolestí a nemocí, nerudností i pokojem. Jeden z možných obrazů staří zachytil Zoran_2 na snímku Lonely.

Klepněte pro větší obrázek
Lonely, foto: Zoran 2

Danyjelvlk pracuje s křivkami a hladkostmi abstraktními s jemností, jinotajem a vtipem. Tuto otevřenost podtrhuje také názvem ….

Klepněte pro větší obrázek
..., foto: danyjelvlk

I když do lidí vidět nemůžeme, můžeme se podívat na to, jak prožívají určité situace. Zda jsou do nich ponořeni nebo jsou skepticky zpovrchnělí. Tak jak se snaží prezentovat fotografie ve víru víry ..., tradičně od oko-nomada z dálek východu.

Klepněte pro větší obrázek
ve víru víry..., foto: oko-nomada
 

 

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy...

Fotografie týdne: Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy...

...našlapuj lehce, neboť kráčíš po mých snech, je citátem anglického básníka Samuela Butlera. Otevírá přitom dvě důležité otázky – proč sníme a co s těmi sny mají dělat druzí. Na první otázku by bylo možné odpovědět psychologicky.

Takto vypadá 24 hodin zachycených v gigantickém timelapse Londýna

Takto vypadá 24 hodin zachycených v gigantickém timelapse Londýna

Fotografie týdne: Industriality II

Fotografie týdne: Industriality II

Továrna není jen místo, kde se něco vyrábí, ale sociální fenomén. Joshua B. Freeman ve své knize Behemoth ukazuje, jak továrna a struktura společnosti spolu těsně souvisejí. Postavit velkou a úspěšnou továrnu totiž předpokládá mít v ní koho zaměstnat

Fotografie týdne: Černobílé blues ....

Fotografie týdne: Černobílé blues ....

Peter Jervis ve svých knihách pracuje s pojmem epizodická zkušenost. Jde o nějaký nejmenší atomický celek poznání, který nám umožní o světě něco vypovědět. Epizodickou zkušeností může být čas potřebný pro rozpoznání kolegy z práce nebo třeba poznání melodie oblíbené písně.

V LA mají muzeum selfie, jejich focení má na svědomí již více jak 127 životů

V LA mají muzeum selfie, jejich focení má na svědomí již více jak 127 životů

Různá muzea proti pořizování různých fotografují bojují různými způsoby. Ne však muzeum selfie, které se nachází v americkém Los Angeles. To k tomu totiž přímo nabádá, mějte se ale na pozoru před „selfitis“...

Společnost Netflix převedla na plátno historii značky Kodachrome

Společnost Netflix převedla na plátno historii značky Kodachrome

Sony World Photography Awards 2018 – vítězové ve znamení neotřelých snímků

Sony World Photography Awards 2018 – vítězové ve znamení neotřelých snímků

Celosvětová fotografická soutěž Sony World Photography Awards se poprvé konala v roce 2008 a za uplynulou dobu se z ní stalo uznávané fotografické klání s celosvětovou účastí a renomé.

Fotografie týdne: Frankfurt am Main / Germany

Fotografie týdne: Frankfurt am Main / Germany

Brno si již od dvacátých let minulého století přálo svůj vlastní mrakodrap. Jakoby výšková budova pro obyvatele představovala něco kouzelného či zázračného, stavbu, kterou město, s komplexem (a půvabem) předměstí Vídně mít musí.