Moderní umění je vždy specifické tím, že aby se člověku líbilo, musí se ho naučit konzumovat. Někdy se s nadsázkou říká, že je třeba sníst sto oliv, aby nám zachutnaly. S uměním je to přitom podobné. To, co nekopíruje dlouhodobě zažité vzory se může jevit nedostupně či nepěkně.
Jen tak to odvrhnout proto, že k dané věci či žánru neumíme přistoupit, by bylo jistě krátkozraké. Druhou obtíží je jistá inflace či zahlcenost. Pokud je něco moderní, znamená to zpravidla, že se tvorbě věnuje obrovské množství lidí, kteří produkují věci zajímavé i zcela bezcenné.
V architektuře je to pěkně vidět na příkladu barokních vesnických kostelíků, které jsou sice řemeslně dobře udělané, relativně staré a nepředstavují výplod prosté lidové tvořivosti, ale nic mimořádně specifického a cenného na nich není. Rozpoznat to cenné od běžné kvalitní produkce vyžaduje netriviální cit a smysl pro umění, což opět není všem dáno a současně takový selektivní filtr může být snadným jablkem sváru.
Třetím problémem je, že zatímco krásy barokního chrámu nebo renesančního paláce se všímá poměrně snadno, protože jde o objekty, které mají specifickou – a dnes již alespoň částečně nepotřebnou nebo nevyužitelnou – formu či smysl, tak moderní umění je na tom hůře. Tím, že je spojené s řešením každodenních všedních potřeb se může snadno stát, že zevšední. Budeme jej míjet, a přitom si ho ani nevšimneme. Zapustíme ho do struktury světa, která kdyby se změnila, tak nás znejistí, ale pokud existuje, tak ji nereflektujeme.
Marcel Bruckman, foto: jokr7
Situace ohledně moderního umění se zdá být ztracená – je spojené s tak silným rámováním a tolika tématy, které jeho chápání ztěžují, že by bylo možná snazší utéci k objektům, které budou stovky let staré. Ty jsou přece ověřené časem a něco na nich bude.
Možná jednou ze specifických možných rolí fotografa je být kurátorem takových objektů. Naučit se je fotografovat a tím dávat do kontextu, který se může zpřístupňovat divákům. Do situací a myšlenek, které budou provokovat, ale současně mohou zaujmout. Fotograf je člověk, který ze složité struktury světa, jeho nespočetných vazeb a pavučin interakcí a souvislostí, usiluje o to vyzdvihnout něco, co druzí třeba nevidí.
Snímek Marcel Bruckmann, zachycuje pražské metro. Stavbu, která je pro většinu Pražanů nezajímavá a jen čistě užitečná, možná tmavá a nepěkná. A přesto si ji cení v nejrůznějších anketách a soutěžích o nejkrásnější metro. Snímek ukazuje jistou perspektivu zastávky, které možná běžně nevidíme. A dává podnět k tomu, abychom příští cestu metrem věnovali hledání něčeho zajímavého – od hliníkových destiček po architektonické řešení.
Autorem snímku je Jokr7, kterému gratuluji a současně si dovoluji pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Pro milovníky struktur, linek a abstrakce je určen černobílý snímek id117504-1417033257, jehož autorem je sysho. Možná, že i ona spletenost světa vyžaduje čas od času vysušení či odpočinek. A snad právě v takové zahálce je možné zahlédnout něco nového.
id117504-1417033257, foto: sysho
DagmarB. sází na svém snímku Vlna na modro hnědou abstrakci. Fotografie by se hodila jako pěkný ilustrativní motiv či námět, který působí příjemně harmonickým dojmem.
Stojí výše Bůh nebo člověk? Tuto otázku si kladli stavitelé Babylonské věže a špatně dopadli. Shimmell nabízí tutéž otázku, jen v polském gardu – vydrží déle muž na střeše nebo věž kostela? Fotografie Polsko jako by ukazovala člověka, který se k věži staví zády. A rozhoduje se, že si to v životě zařídí po svém. Stojí na střeše stále?
A na závěr ještě jeden snímek s cigaretou v posteli a pocitem krásy spočinutí. Taková je fotografie Life is beautiful od Zoran 2.
Life is beautiful, foto: Zoran 2