DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Meluzína – hodná, zlá, tajemná?

Jsou ozdobou zahrad i mostů. Tiší společníci, kteří nemluví. Sochy, které zachycují člověka, kterému vzali jednu z dimenzí jeho života, čas. Jsou vzpomínkou na některé z nás.

Jedna z prvních věcí, která člověka zaujme při návštěvě Říma, jsou všudypřítomné sochy papežů. Postavy s tiárou na hlavě nebo u nohou se nacházejí v téměř každém větším kostele a nabízejí unikátní vhled do vztahu nejmocnějších mužů města a smrti.

Bez ohledu na to, zda jde o triumfalistické nebo naopak velice pokorné pózy, jsou zřejmé dvě věci. Předně, že s přítomností smrti ve svém životě počítají. Smrt není možné obejít či minout, žít tak, jakoby nebyla nebo ji ignorovat. Vytěsnit z života smrt znamená zpronevěřit se mu.

Druhým rozměrem je ale skutečnost, že smrt nemusí být vítěz. Monumenty papežů zde nestojí primárně jako památka na konkrétní osobnost, jako prosté připomenutí existence, ale mají – různými prostředky – přivádět věřící k tomu, aby se za ně modlili. Smrt tak není vnímaná jako definitivní stanice, ale jako přechod, okamžik soudu.

Sochy tak vlastně prodlužují pobyt člověka, ale za cenu odstranění jedné dimenze jeho bytí – totiž času. Tak jako fotografie zakonzervuje okamžik do obrazu, který není pohyblivý, byť může být estetičtější nebo zajímavější než film, tak také sochy tuto separaci prostoru a času provádějí. Jsou tiché, nemluvné.

Přesto většinou hrají roli určitých společníků – na mostech, v zahradách i kostelích nejsou jen součástí výzdoby, jakéhosi čistého prožitku krásy, ale vytvářejí určitý pocit společenství. Jistě majícího specifickou kvalitu – jde totiž o určitou samosdruženost – člověk do nich promítá v různých odstínech a podobách sám sebe.

Klepněte pro větší obrázek
Meluzína, foto: jokr7

Snímek Meluzína, jehož autorem je jokr7, jednu z takových soch zachycuje. A dává jí zajímavý rozměr tím, že kolem kamene se prosadila příroda. Socha již není umělým artefaktem, ale součástí krajiny. Její stín vytváří útočiště pro ptáky i hmyz, keře okolo ní i stromy dávají celkový dojem hlubokého vnitřního spojení.

Přesto se nelze ubránit určité melancholii. Artefakt, jenž byl kdysi připomínkou slávy, úspěchu a zakonzervování určité myšlenky nebo osoby do věčného kamene, je dnes tichým a opuštěným, studeným, mrtvým objektem. Do kterého člověk může přenášet jen své melancholické chmury, za hvízdání meluzíny.

Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií, které přinesl uplynulý týden.

Oko-nomada zachytil tentokráte malebný horský masiv v Argentině. Fotografie nese název zuby ... a zachycuje vzácný okamžik, při kterém se nebe dotýká země.

Klepněte pro větší obrázek
zuby..., foto: oko-nomada

Pro všechny milovníky krajinářských fotografií je určená fotografie U křížku..., jehož autorem je tchems. Tak, jak je u autora zvykem, jde o snímek s určitou poetičností, lyričností, krásou nevyřčených slov, ticha, které dává člověku možnost zaslechnout sám sebe.

Klepněte pro větší obrázek
U křížku, foto: tchmes

Fotografie ...jabloně...zachycuje zimní malování, krásu mrazu. A to vše na příkladu jabloňové aleje, která lemuje zmrzlou cestu. Autorem je fakir.h.

Klepněte pro větší obrázek
...jabloně..., foto: fakir.h

Na závěr pak ještě snímek zcela typický pro shimmella, hrajícího si s lidmi, stíny, geometrií a celkově architekturou v antropologickém kontextu. Tentokráte nese název homo sapiens erectus. a hlavní roli na něm hrají schody, stíny a jeden skloněný muž.

Klepněte pro větší obrázek
homo sapiens erectus., foto: shimmell
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne