Někdo fotí kytičky a někdo zase rozvaliny. Dnes se podíváme na snímek s komentářem k zamyšlení: „Pamatuj, člověče, neboť pomíjivá je existence věcí....“
„Memento, homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris.“ Latina je jako stvořená k ponurosti, opuštěnosti a starobylé atmosféře, která z aktuální Fotografie týdne odkapává s elegancí ztuhlého medu. Je to mrtvý jazyk, k současníkovi jen skomíravě problikávající z náhrobků a lékařské terminologie. Jazyk, který se hodí k pomíjivosti věcí, které umírají stejně jako on. Koneckonců, autor tohoto snímku nás zavádí na opuštěný hornický hřbitov, takže asociace se smrtí je namístě. Někteří z nás možná nad tím patosem pozvednou oči k nebesům, ale milovníci temna, tajemna a fotografické deprese nadšeně ukazují zdvihnuté palce. Autor přezdívaný Therion zjevně trefil hřebíček do rakvičky.
Ne, že by samozřejmě nebylo co vytknout. Snímek se může zdát přeplácaný, protože strom ukrývající půlku nebe je prvkem skutečně neobvyklým. „Bez toho stromu a hrobů to bude jen kaple a nic víc“, ozývá se také v diskusi. Ano, to bude, ale není právě tohle tím hlavním mottem lovců ponurých zákoutí? Snaží se nám zprostředkovat podivnost zdánlivě obyčejných míst, záhrobní tajemno tam, kde by v létě náruživí makrofotografové pronásledovali včelky. Svět je dostatečně velký na to, abychom si v něm našli každý to své.
Memento, homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris; foto: Therion
Stísněnost z Fotky týdne ale tentokrát přímo křičí. Barevnost snímku je ponurá stejně jako jeho poselství a ani vrána nezakrouží nad věžičkou, takže se scéna zdá opravdu bez života... Co je na této fotografii tak zajímavého, že pod ní tolik čtenářů vyjádřilo své nadšení? Snad atmosféra. Ta je totiž přímo zákeřná, nebo, chcete-li, záhrobní. Buď ji odvrhnete, nebo vás přitáhne a nepustí.
Snímky tohoto autora obecně obsahují velkou dávku melancholie. I scenérie v jasných barvách má v sobě cosi posmutnělého. V jeho Galerii najdeme záběry odkazující ke starým dobám, pomíjivosti, rozkladu a smutku nad ubíhajícím časem, které v kontrastu s neměnností zachycených přírodních krás tvoří neobvyklý vizuální zážitek. Jeho fotografie můžete zavrhnout jako kýč, ale také obdivovat jako něco, co vám tady už nějakou dobu chybělo.
Therionova mystická tvorba vrhá letmé pohledy po titulu Fotografie týdne už nějakou dobu, ale zatím jí chyběla ta správná bodová hladina, která se zdvihla nyní spolu s jarní oblevou. Pogratulujme mu tedy k vítězství. Na závěr snad ještě – coby memento – jedna myšlenka, která se objevuje v debatě pod tímto snímkem: „Je smutné, že my, lidé, necháváme zpustnout taková pietní místa. Člověk si zaslouží úctu i po smrti...“