DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: metro6

Nic výjimečného. Ráno cesta do práce, do školy, večer cesta z práce, ze školy. Prostě jenom mezičas skutečného žití. Přesto i tady můžeme najít okamžiky hodné zaznamenání.

Pokaždé to nějak přetrpíme, neustálé mačkanice nebo naopak neúnosné ticho a nuda. Těkání očima sem tam pro nalezení jakéhokoli cíle, pohledy ostatních, různé vůně, různé hlasy, ...lidé.

Na cesty dopravními prostředky není moc ód, ale všichni je více či méně využíváme. Bereme je jako samozřejmost a když mají někdy zpoždění či nedorazí vůbec, dokáží nám pořádně pocuchat nervy. I když je nebereme jako nepřátele, rozhodně asi nepatří mezi naše oblíbence. Ale i taková cesta metrem může přinést úlevu po náročném dni, možná i chládek v horkém dni a nebo můžeme potkat zajímavé lidi a i když jen na krátkou cestu, poznat nové přátele.

Někdy, když jedu tramvají a pozoruji okolí kolem sebe, musím se začít smát. Hromada lidí, kteří se navzájem vůbec neznají, sedí vedle sebe v jedné soupravě a třeba deset minut všichni mlčí jako hrob. Říkám si jestli to není proti lidské přirozenosti, protože člověk je přece společenský tvor. Potom se ale zahledím z okénka ven a koukám se na ubíhající město a uvědomím si, že i já jsem jedna z nich. Někdy prostě člověk potřebuje čas jen pro sebe a tak k tomu využívá cesty, třeba právě metrem.

Klepněte pro větší obrázek
metro6; foto: purple

Život je plný překvapení! Na jeden malý bodlák je jich tam až moc, ale i tak se zřejmě domluví a nepřekáží si. No, tuto toleranci bychom se od nich mohli také naučit.

Klepněte pro větší obrázek
Babočka bodláková a nosálové v akci; foto: adamec-2

Ruce, a jejich velká role v našem životě. Na první má člověk sám ruce sepjaté uprostřed ostatních. Ať už sepjaté ve vnitřní pohodě či v modlitbě, je to určité spojení. A potom člověk už není sám, má druhého člověka, kterému dá jednu svou ruku a ten druhý dá jednu ruku zase jemu. Nikdo už není sám, jdou ruku v ruce. A člověk, posílený vědomím, že už není sám, může jít dál.

Klepněte pro větší obrázek
Bez názvu; foto: Petr Jandora

Malebné lesy a hory zavinuté jemnou mlhou. Člověk má při pohledu na tuto přírodu touhu dýchat ten čerstvý studený vítr, poslouchat ptactvo a cítit vůni mokré trávy. Slovenský ráj nejen podle názvu.

Klepněte pro větší obrázek
Volanie divočiny; foto: Peter Olekšák

Do boje! Stačí malý dřevěný meč a odvaha se vyhoupne do výše. Odhodlaný krok a vítr ve vlasech... Být statečným rytířem, to je sen snad každého chlapce. I v naší době bez králů na koni jsou rytíři potřeba, jenom už je nepoznáme podle brnění a meče.

Klepněte pro větší obrázek
Malý válečník; foto: jája1976
Další článek




celkem 7 komentářů

Nejnovější komentáře

Re: Osobně myslím... Cikorsky 3. 9. 2009, 11:28
Re: Osobně myslím... mk 3. 9. 2009, 10:45
to byla teda uvaha, az mi srdicko poskocilo 2. 9. 2009, 18:20
Re: Osobně myslím... Cikorsky 2. 9. 2009, 11:25
Osobně myslím... Mihau. 2. 9. 2009, 10:44

Další podobné články

Fotografie týdne: V šachu...

Fotografie týdne: V šachu...

Šachy jsou jednou z nejpozoruhodnějších her, které člověk kdy vymyslel. Dlouhou dobu platily za jistý etalon lidského intelektu, hráli je chytří lidé, se strategickým a analytickým myšlením, dobrou pamětí a schopností se dlouho soustředit.

Fotografie týdne: como te gusta el blues perezoso

Fotografie týdne: como te gusta el blues perezoso

Z hodin na Fakultě informatiky si vzpomínám na rýmovačku vyučujícího programování: „Kdo má dobrý vkus, programuje v C++, kdo má vkus slabší, tomu Cčko stačí.“ Tato jednoduchá veršovánka ukazuje, jak problematické je to s vkusem.

Fotografie týdne: Cesta domov

Fotografie týdne: Cesta domov

Karel Václav Rais ve své známé básni tématizuje cestu k domu následovně: „Cestička k domovu známě se vine. Hezčí je krásnější než všecky jiné. … A kdybych ve světě smutně se míval, na téhle cestičce vždy bych si zpíval.“ Jde o báseň, která je pozoruhodná nejméně dvěma momenty, které autor nemohl v době jejího napsání rozhodně zamýšlet

Fotografie týdne: Šťastie je ako sklo

Fotografie týdne: Šťastie je ako sklo

Je moderní říkat, že ničeho, co člověk v životě udělal, nelituje. Otázkou, je, zda je takový postoj možný a především, co daná věta vlastně znamená. Předně je třeba říci, že asi není nikdo, kdo by se vždy rozhodl tak, aby z perspektivy své přítomnosti nyní mohl říci, že všechna jeho rozhodnutí byla správná.

Fotografie týdne: Warm-up – o barvách a nejen jejich teplotě

Fotografie týdne: Warm-up – o barvách a nejen jejich teplotě

Jazykové pojmenování barev je zajímavým fenoménem. Podle jedné z teorií se do jazyka barvy přidávají postupně. Každý jazyk potřebuje mít diferenci mezi bílou a černou, později přidá červenou, pak zelenou a žlutou a šestá barva je modrá.

Fotografie týdne – o tom, že místo nemusí být vždy zeměpisné určení

Fotografie týdne – o tom, že místo nemusí být vždy zeměpisné určení

Otázka „Kde jsi?“ se na první pohled může zdát banální. Asi každý čtenář těchto řádků ví, kde se právě nachází, že sedí v kavárně, doma či v tramvaji. Jenže zde začíná první potíž. Být někde je vztažené k subjektu a jeho vztahu k okolí.

Fotografie týdne – o zármutku nad zánikem

Fotografie týdne – o zármutku nad zánikem

Pnutí mezi vztahem jednice a společnosti je v dějinách přítomno zcela od počátku. Kdo je důležitější? Koho upřednostnit? Kdo nese zodpovědnost? To jsou jen některé otázky, které nás při takto postaveném dilematu mohou napadnout

Fotografie týdne: Nadhled – s ním jde všechno snadněji

Fotografie týdne: Nadhled – s ním jde všechno snadněji

Nejdůležitější ctností pro život ve společenství lidí je nadhled. Co si pod ním představit? Předně je třeba říci, že mít nadhled neznamená být nezúčastněný nebo apatický. Nadhled není ignorací nebo nezájmem.