Asi žádný fyzikální fenomén bude mít tak rozdílné vnímání subjektivního a objektivního počitku jako čas. Zatímco jeho objektivizace v podobě měření hodinami dosahuje podivuhodné přesnosti, díky které fungují urychlovače částic i GPS, tak subjektivní prožitek je zcela jiný.
Na jedné straně je zde zkušenost pomalého plynutí času ve chvíli, kdy se věnujeme něčemu, co nás nebaví nebo co nutně potřebujeme, aby skončilo. Zábavné činnosti jakoby čas akcelerovali, člověk má pocit, že uběhlo pět minut a je za ním celý den.
Může jít také o vnímání dvěma diváky téhož jevu. Pokud hrajeme kopanou nebo jí alespoň fandíme v televizi, lze si všimnout toho, že pokud je stav deset minut před koncem 1:0, je v subjektivním prožitku délky konce zápasu obrovský rozdíl, podle toho, zda náš oblíbený tým vede nebo prohrává. Vnitřní svět člověka je něco, co se snaží prozkoumat a postihnout z různých úhlů psychologie, náboženství, umění a řada další lidských činností. Žádná z nich ale nenabízí pohled úplný, člověk vždy bude určitým tajemstvím a jeho vnitřní svět není možné redukovat na jeden druh prožitků.
Zajímavé je, že často jsme obklopeni velkým množstvím starostí a myšlenek, které nám nedovolují se soustředit, ale ve chvíli, kdy narazíme na něco, co nás skutečně zaujme, tak ponoření do těchto vod zcela přehluší vše ostatní. Tato myšlenka nebo problém postupně utlumí veškeré vnímání okolního světa, vše co by člověka mohlo rušit a rozptylovat odchází do pozadí a ocitá se ve zvláštním vnitřním tichu, sám se sebou a s otázkou, na kterou hledá odpověď. To, že člověk něco takového dokáže je zajímavou antropologickou charakteristikou, která ukazuje, jak je soustředěné myšlení pro člověka důležité, byť z hlediska akcí, které je možné provádět rychle a hned nejde o příliš praktický styl myšlení.
"Můj svět", foto: player
Snímek "Můj svět" zachycuje tanečnici uprostřed Karlova mostu. V místě shonu, davu lidí, tlačenic, všeobecného stresu a hluku, v místě, které se zdá být pro přemýšlení zcela nevhodné, nachází svůj okamžik ticha a setkání se sebou samotnou. Tanec je pak pro ní stejně autentickým vyjádřením, jako pro matematika rovnice či důkaz nebo pro poetu báseň. Autor snímku zajímavě zvolenou expozicí nechá vše kolem tančící ženy plynout, aby zdůraznil oddělení subjektu od objektu, význam a nepopsatelnost vnitřního světa vzhledem k okolí.
Gratuluji autorovi, kterým je Petr Luňák k originálně pojatému i technicky a kompozičně pěkně provedenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Milovníky zajímavých abstraktních snímků jistě potěší cesta do neznáma.., která zajímavě kombinuje strukturu podkladu, vlastní čarový motiv a barevnou tonalitu. Autorem je salcstep.
cesta do neznáma.., foto: salcstep
Zdá se, že je nezvratné, že podzim převzal vládu nad světem, nebo alespoň nad naší zeměpisnou šířkou. S tímto faktem jsou spojené různé zemědělské a kulturní zážitky, jako je například rybolov. Pan Adamec s tradiční pečlivostí zachycuje nejen ryby a ptáky, ale také člověka, který celou situaci organizuje a řídí. Nikoli jako demiurga, ale jako někoho, kdo si potřebuje oddechnout a odpočinout. Snímek nese název Přestávka.
Přestávka, foto: adamec
Shoehardt R. nabízí pohled na něco tak obyčejného jako je plot. Přiznám se, že slovo plot ve mě vyvolává asociace na slavný Jakešův projev. Jen zde již nestojí ani ten kůl, je zde prostě Díra v plotě.
A podzimní sérii můžeme zakončit snímkem Rozhoupané vzpomínky na léto..., který s rukopisem No21 zachycuje tři houpačky zrcadlící se na vodní hladině. Jakoby chtěl autor připomenout, že člověk je bytostí symbolickou a že hledání a vnímání různých symbolů zásadním způsobem formuje náš vnitřní svět, který propojuje s vnějšími fenomény.
Rozhoupané vzpomínky na léto..., foto: No21