O hudbě vstupující do bytí i vlastní vlně, na které se lze vést s přirozenou distinkcí od vnějšího světa. Hudba je jednou z nejpozoruhodnějších uměleckých forem – předává velice málo explicitně pojmenovatelného obsahu, ale dokonale člověka vtahuje svojí schopností pracovat s jeho emocemi.
To ostatně dobře znají nejen hudební skladatelé, ale také obchodníci v nákupních centrech. Hlasitě hrající hudba upozorňuje na akční zboží a již od října vyvolává pocit blížících se Vánoc. A zatímco obrazy lze míjet bez toho, aby si jich člověk příliš všímal, tak hudbě se utéci v podstatě nedá.
Ostatně i lidové „naladit se na něco“ vlastně vychází z hudby. Je to získání citlivosti vůči určité sadě podnětů či témat, vůči osobě. Snad ještě přesnější by mohlo být označení rezonovat – na malý impuls dávat velkou odezvu. Ale ono naladění možná přece jen více pracuje s umírněností, otevřeností, s jistou ctností, která v tom společném bytí je.
Když se pak o někom řekne, že je „na stejné vlně“, máme na mysli jisté kulturní nebo mentální souznění. Všechny tyto obrazy či rčení, jazykové formulace a hry se tak vztahují k tomu, že je to právě hudba, která může lidi sjednocovat, ovlivňovat a řídit v oblasti, kterou v racionalistickém západním kulturním okruhu stále bereme velice málo vážně – ve světě citů či emocí.
Snímek na vlně. zachycuje mladého muže, který je evidentně dobře naladěn. Odněkud vychází a nese si svůj vnitřní svět, jako harmonickou skladbu, kterou explicitně nesdílí, ale výraz jeho tváře ho jasně prozrazuje. Je rozradostněný, odněkud někam směřující. Jeho bytí jakoby bylo hudbou.
A právě toto naladění, nasednutí na vlnu, která člověka může nést k překvapivým výkonům či výsledkům ilustruje kovová konstrukce, kterou míjí. Ona je mořem, přes které se on sám může snadno přehnat. Je vlněním, ve kterém může se svým – spokojeně povzneseným výrazem – být. Je obrazem jeho světa, čímsi vnějším a vnitřním současně.
Divák je tak vtažen do příběhu domýšlení si počátků i konců, znajíce jen jeden výraz a jednu kompozici. Gratuluji autorovi fotografie, kterým je shimmell k pěknému snímku z Beneluxu a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.
Pavel Kozdas opět předvádí svůj nezaměnitelný rukopis na temně šedé fotografii věží směřující kamsi do výšek. Snímek Time exit, je výtvarnou i technickou lahůdkou, meditací, pozvánkou pocitu vlastní malosti a omezenosti.
Stejně jako Pavel Kozdas i Humusak má svůj styl – neohromuje, ale baví, rozesmává, vede k zamyšlení, hraje si s koláží, pracuje s emocemi, hýří nápady, spojuje nespojitelné, maluje s lehkostí. Tentokráte na snímku autokros Dargov.
autokros Dargov, foto: humusak
...Walhalla... je hrou světel a stínů v příjemném sloupořadí. Autorem je dusan124. Proměnlivé stíny se zde potkávají s geometrickým rýsováním zdí v podivuhodně poetickém celku.
...Walhalla..., foto: dusan124
Zamson se věnuje studii padající kapky, která na rozdíl od všech malířských a dětských představ, je téměř kulatá díky povrchovému napětí. Snímek s modrou barvou a ostře řezaným kelímkem nese název kapička.
kapička, foto: zamson