Baroko představuje sloh, který je v českém prostředí nejvíce hodnotově zatížený. Zatímco proti gotice a renesanci, případně klasicismu a secesi málokdo něco namítá, tak v případě baroka je celá situace složitější
Předně je (v Českých zemích, ale nejen zde) jasné rovnítko mezi rekatolizací a barokem. Mýtus porážky Čechů na Bílé hoře a následný vývoj, který je Jiráskem prezentován jako doba temna, vytváří rámec mimořádného zkreslení, vede k vidění baroka, jako čehosi špatného.
Je zde ještě jedna věc, která s výchozí expozicí těsně souvisí, totiž problém bohaté církve. Baroko je zdobné, velkolepé, okázalé, plné barev, zlata, krásy. A jelikož hlavním nositelem této verze baroka jsou církevní stavby (protože běžné barokní měšťanské stavby nebo třeba pevnost nijak okázalé nejsou), je lákavé říci, že jde o určitou manifestaci zlata, které si zlá církev nakradla. Nechci tvrdit, že jde o jediný výklad tohoto stylu, ale do značné míry představuje určitý střední proud či mainstreamový pohled na věc.
Přesto – nebo právě proto – je české baroko specifické a unikátní. Baroko není dobou úpadku, ale nového formování krajiny, architektury, rozvoje měst a kultury. Baroko je posledním velkým slohem, který nejen vytváří jasný program umělecký, totiž triumf víry a oslavu rozumu, ale také myšlenkový. A tak české myšlení je vlastně myšlením do značné míry barokním, byť jednotlivé formy a obsahy nahrazujeme něčím novým.
Baroko svým sakrálním stavitelstvím usilovalo o vytvoření určitého obrazu nebe – všude jsou andělé, krása, zlato. Člověk se od svých běžných starostí mohl alespoň na okamžik oprostit a nechat se vtáhnout do zážitku věčnosti a dokonalosti.
Snímek Nádvoří v sobě tak vlastně ukrývá několikerou symboliku. Je sakrálně barokní, tedy na nebe odkazující. A právě nebe je v jeho středu, stavby jakoby jen vytvářely určitý prostor, do kterého bude zasazeno. Je zde ale také odkaz Kantovský – jestliže jej naplňovalo úžasem hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm, pak právě toto zachycené místo to může dokonale ilustrovat.
S výhledem na nebe a obklopením klášterem, kde lidé o život podle mravního zákona usilují. Poslední rovina souvisí s názvem snímku, totiž s Nádvořím, které odkazuje, že nejde o skutečné nebe na zemi, ale jen o jakýsi předobraz, ochutnávku, záblesk, který nabízí člověku možnost odpočinku jen chvilkového.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Vladimír N, k dílu, které v rovině barokně interpretační nabízí řadu zajímavých motivů, jako je symetrie a její narušení, práce s prostorem, organizace staveb, vztah k prostředí atp. a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých obrázků uplynulého týdne.
Že snímek od ilonag3 zachycuje havrana s plodem v zobáku? Dobrý fotograf je v něm schopen najít i jiný příběh a diváka překvapit a jeho pozornost stočit jinam. Kam? Odpověď dává samotný název fotografie xxxxxxxxixxx.
xxxxxxxxixxx, foto: ilonag3
Vhumanik nabízí černobílou fotografii abstraktního vzezření s ponurým názvem – otroci strachu, kterou doplňuje vlastní básnickou tvorbou, která představuje klíč k porozumění toho, co se autor snaží snímkem vyjádřit.
otroci strachu, foto: vhumanik
Když už jsme u těch neveselých a spíše děsivých snímků, pak nelze minout mestské tieňohry..., které zachytil Gabriel Mego. Jsou autentické, děsivé, technicky, kompozičně i výrazově dokonalé.
mestské tieňohry..., foto: Gabriel Mego
Na závěr ještě jeden pohled do rostlinné říše v podobě mírně zasněného dílka s názvem Šampusky od Asile.
Šampusky, foto: asile