O odloučení se od půdy a krajiny a výletech za čerstvým vzduchem či civilizačními kořeny. Do krajiny vyrážíme spíše na výlet, na pokochání se, pro vizuální zážitek, krásu, jemnost. Nemáme většinou ambici pracovat zde, ale spíše něco zažít.
Říká se, že Žďár nad Sázavou je ukázkovým příkladem toho, jak lze o krajině přemýšlet v barokním kontextu, kdy ochrana původního prostředí či zachování lesů nebylo tématem – Santini zde do kopců a údolí postupně vsazuje jednu stavbu za druhou. Nedělá z místa ale nějaký přeplácaný konglomerát velkých a nákladných staveb, ale naopak u každé z nich uvažuje nad tím, jak ji zasadit do krajiny, tak aby využil prostředí, světla, místa, situace k tomu, aby výsledek byl skutečně pěkný.
Tento pocit má jak návštěvník uvnitř staveb, kde je patrná krásná hra se světlem a světelnými podmínkami, tak také vnější pozorovatel, který musí mít pocit, že objekty doslova vyrůstají ze země. Že Santini je nestavěl, ale téměř z půdy vytahoval. Prostor, který byl spojen se zemědělstvím, se žďářením a využíváním okolních kopců získává nový rozměr. Spojení člověka agrárního s přírodou, světa božího a lidského, sakrálního a profánního, krásy přirozené i umělé. To vše tvoří harmonický integrální celek.
Dnešní člověk se zemědělským způsobem života, nemá již každodenní starost o jídlo, ani vztah k půdě. Dnes žijeme jinak a jak říká s drobnou nadsázkou Jan Sokol, neživíme se zemědělstvím, ale lidmi. V primárním sektoru dnes pracuje mezi jedním až pěti procenty lidí, zbytek je ve službách, průmyslu, ve školách či na úřadech.
Nedělní výlet, foto: Uhler
A tak vyrážíme do krajiny mimo město spíše na výlet, na pokochání se, pro vizuální zážitek, krásu, jemnost. Nemáme většinou ambici pracovat zde (snad mimo agroturistiku), ale spíše něco zažít. Jako by naše zemědělské kořeny někde hluboko v nás odkazovali k tomu, že tam někde, mezi zlatými, hnědými a zelenými kopci je původ našeho společenského života. Tam někde za neolitické revoluce dochází k poslední větší změně DNA člověka, k základům společenského nenásilného spolubytí. Zde je spolupráce výhodnější než konkurence.
Uhler se mapování kopcovité moravské krajiny věnuje dlouhodobě, pracuje s jejím poeticky jemným obrazem, dává ji rozměr lehké krásy, téměř bez práce existující tak nějak přirozeně ve své dokonalosti. K tomu přidává zajímavou práci s barvami a světlem a výsledek nese těžko přehlédnutelný rukopis. Pole pak většinou narušuje nějakým artefaktem člověk – zde je to jedoucí vůz, jinde kaple či věž kostela.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.
....bosou nohou je snímek, který ve svém černobílém provedení pracuje s jedním z nejznámějších starozákonních předobrazů Ježíše. Měděný had vyvýšený na kůlu poušti je zdrojem uzdravení pro izraelity, kteří hřeší – nezemřou, mají možnost se zachránit při pohledu na něj, změnit své reptavé a svévolné chování. Ježíš Nového zákona nenabízí časné vyléčení, ale věčnost. Za cenu velké odvahy a změny životního stylu. Autorem je francoise.
...bosou nohou., foto: fracoise
... NORMANDIE ... zachycuje jedno z nejfotogeničtějších míst Francie. Miiiba pracuje s dobře řešenou barevností, mlhou, středovou kompozicí a pěkným detailem v podobě odrazu věže na vodní hladině.
...NORMANDIE..., foto: miiiba
Jarlelek si pro svůj snímek vybírá analogii dvojice – dvě lavičky, dvě jablka. Obojí nedokonalé, místy odřené či vrásčité, možná potlučené a popsané předchozími příběhy. Ale přesto výmluvně vedle sebe. Snímek téměř do fotobanky s názvem o o.
Na závěr ještě jeden typický snímek od Shimmella, tedy člověk nevědomě interagující a kontextualizující architekturu a ona zrcadlově jeho. Fotografie nese název smart, pochází z Polska a černobílé provedení jen zvyšuje myšlenkové i obsahové napětí snímku.