DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: o účelu věcí, postmoderně a klavírech ve snech

Podle klasické aristotelovské teorie existuje ve věcech jistý parametr, který říká, k čemu daný objekt slouží, jaký je jeho smysl v kontextu celého vesmíru. Lze tedy říci, jaká je role člověka ve vesmíru, stejně jako dobrého jídla, hudebního nástroje...

Jakoby existoval vesmírný řád, který každému dá nějaký smysl a účel, ke kterému by se mohl vztahovat. Lze jistě pianem zatloukat hřebíky nebo nožem psát, ale tím narušujeme jistý optimální, předpokládaný, řád vesmíru. Aby se věci dáli správně, je třeba, aby tento řád respektovali.

Křesťanská filosofie pak tuto myšlenku dále rozpracovávala především ve scholastice a porušení tohoto účelu věcí ve vážné věci se stalo hříchem, něčím zapovězeným, špatným, zlým.

Postmoderna ale tuto představu výrazně zproblematizovala. Dnes málokdo může s klidným svědomím říci, že ví, jaké je jeho místo ve vesmíru a smysl jeho bytí, vynálezy a objevy činíme často podstatně dříve, než tušíme, k čemu by bylo možné je využít, žijeme ve světě, kde je třeba znovu definovat základní pojmy. V postmoderně nemohou mít věci svůj účel vepsány v sobě. Musí si ho sami získat, osvojit, vybojovat. A také jasné řešení, že tento účel je správný a tento špatný, je stále problematičtější.

Klepněte pro větší obrázek
Piána na ulici, foto: Vlastimil Pibil

Snímek Piána na ulici… s touto myšlenkou zajímavě pracuje. Samotný projekt pian v ulicích měl více původních účelů – od oživení veřejného prostoru, přes sdílení krásy, recyklaci nepotřebných a starých hudebních nástrojů, až po to, aby na ně mohl zahrát třeba bezdomovec. Člověk na okraji společnosti, může zjevit, že je stále také člověkem.

Zdá se ale, že na pražském Hlavním nádraží je tomu jinak. Místo oživení klid, místo hudebníků spáči, místo hudby spokojené oddychování. A přesto hudební nástroj posloužil trojici osob, dal jim možnost spočinutí, odpočinku. Možná právě tito tři lidé v daný okamžik potřebovali spánek více než tanec. A snad se hudba odehrávala v jejich myslích a světech nevědomí. Piana v ulicích jistě neslouží k tomu, aby kolem nich lidé spali, není to jejich účelem. Ale přesto – zde – uprostřed hlučného Hlavního nádraží slouží takto. A podle všech tří osob více než uspokojivě.

Gratuluji autorovi, kterým je Vlastimil Pibil, ke snímku zajímavě zachycující život ve veřejném prostoru, nabízející zajímavou sociální sondu do života pražského nádraží a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.

Přijdou diváci nebo bude prázdno? A bude se jim to líbit? Zajímá vůbec někoho to, co se zde bude hrát? To jsou jen některé otázky, které si snad může klást režisér, když se dívá, čtvrt hodiny před začátkem, do hlediště zpoza opony. A právě tuto situaci zachycuje snímek Hlediště se zvolna naplňuje ...… s netradičním barevným provedením od babyvrba.

Klepněte pro větší obrázek
Hlediště se zvolna naplňuje, foto: babyvrba

Snímek u černé madony je autorovým osobním vyznáním, vykročením z komfortní zóny, reflektovanou zvědavostí, nevidoucností a současně schopností vidět, věci jinak. Autorem je shimmell.

Klepněte pro větší obrázek
u černé madony, foto: shimmell

Ivanhoe64 si hraje s prostorem a jeho geometrií. Nabízí pohled na nekonečno, složité struktury, překvapení, neintuitivnost. Snímek nese název 41,7 m.

Klepněte pro větší obrázek
41,7 m, foto: Ivanhoe64

Rostislav Jirků na závěr nabízí zajímavou černobílou studii na téma člověk na cestě. … ukazuje, že cesta může být často osamocená, ale i spojující, s různou velikostí, i obtížností.

Klepněte pro větší obrázek
...., foto: Rostislav Jirků
Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

Priserne cvaky chel 18. 7. 2017, 17:51

Další podobné články

Fotografie týdne: Počula si ...

Fotografie týdne: Počula si ...

Podle Hanse Urs von Balthasara znamená slovo komunita etymologicky spojení dvou slov dohromady či spolu a zeď. Zeď, je to, co odděluje členy komunity od těch ostatních. Je to prostor bezpečí za hradbami, který vyžaduje jistou loajalitu, společný jazyk, hodnoty, či blízkost.

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Jen několik málo fotografií se stalo opravdu ikonickými – každý je viděl a snadno si je vybaví. Mnohá tato díla mají moc promítnout se do reálného světa a ovlivnit skutečnost. Patří mezi ně i snímek Dorothey Langeové Kočující matka.

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Sledovat kulturu toho, jak nakládáme s mrtvými je nesmírně zajímavé a poučné, nikoli kvůli nim samotným, ale především proto, že nám ukazuje, jak k vlastní smrti a bytí ve světě přistupujeme sami

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Emoce patří mezi nesporně literárně nejreflektovanější, ale současně nejméně vážně branou složku, lidského myšlení či osobnosti vůbec.

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Fotografie týdne: Za oponou

Fotografie týdne: Za oponou

Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu nesmírně pečlivě analyzuje to, jak snadno člověk upadne do schémat veřejného mínění, aniž by byl schopen a ochoten napřít svůj kritický úsudek, jenž by mohl vést k tomu, že některá obecně tradovaná interpretační pojetí překročí nebo problematizuje.