DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: O vlastní roli, vtažení do příběhu a divadlu života

Pokud bychom na ulici ve městě potkali herce, který bude hrát svoji divadelní roli, tak – bez ohledu na její obsah – na první pohled zpozorujeme, že je na takovém člověku něco divného.

Jeho gestikulace je neadekvátní, křičí s přehnanými emočními znaky, celý jeho projev působí nepřiměřeně. Přesto, pokud by se naopak během představení choval, jako na procházce parkem, nikoho by nezaujal. Divadlo a herci tak vlastně ukazují jisté znaky, které se objevují ve „skutečném“ světě, jen zhuštěně, kondenzovaně, přehnaně.

Představení je tak reflexí či zprávou o tom, jak vypadá svět, ve kterém žijeme, poměrně často s dovětkem, pokud ho nebereme příliš vážně. Nejde přitom o to, zda jdeme na tragédii či komedii, na dílo seriózní a vážené nebo na absurdní drama. Aby divadlo fungovalo a lidé mu rozuměli, musí být schopné ve světě diváků najít něco, co se jich dotýká, a zajímavým způsobem s tím pracovat. Jestliže jsou tak některá témata či divadelní hry „věčné“, je to proto, že zřejmě pracují s tématem, které je vlastní člověku, jako biologicko-sociálnímu druhu, takže ho oslovují pořád.

Divadlo je tak vlastně místem, kde se potkává symbolismus a zkratka, práce s odkazy a kontextem s uměním a společností. Zatímco psát či malovat (nebo i fotit) lze do „šuplíku“ divadlo se do něj dělat téměř nedá. Vyžaduje dialog, kontext, vzájemné pochopení. Může mít dokonce terapeutické účinky.

Klepněte pro větší obrázek
Divadlo, foto: Balian

Někdy se mluví o divadlu života, ve kterém se má na mysli, že člověk hraje svoji životní roli (opět divadelní pojem), zatímco ostatní herci hrají své a vše režíruje osud, velký hodinář, prvotní hybatel, Bůh, velký režisér. Divadlo zde najednou dostává rozměr absolutního přenesení svého bytí na jeviště, jisté transparentnosti, ale současně malé možnosti ovlivnit svůj život. Jako by vše bylo dáno osudem, proti kterému je marné se bouřit, jako v tradičních řeckých divadelních hrách. V takovém případě odkaz srůstá s odkazovaným, hra přestává být hrou, protože přichází o svá pravidla.

Snímek Divadlo, jehož autorem je Balian, ukazuje na dva symboly, vyvýšené nad fotografa i diváka, které zvou k intepretaci vlastního „tady a teď“, reflexi pobytu, hledání vlastní role v divadle světa. Podle toho, k jakému pojetí se chce kdo přidat. Gratuluji autorovi k pěkné fotce, která překvapí svojí kontextuálností v obyčejnosti a dovolím si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.

Pro milovníky pohádek a příběhů obecně, je jistě potěšením fotka O rezavém klíči, která zajímavým způsobem pracuje se zlatým řezem a volným místem. Svým kompozičním provedením doslova zve do otevřených dveří příběhu, který si může každý doplnit po svém – podle toho, s jakým hermeneutickým klíčem bude ke snímku přistupovat. Autorem je sunbrid.

Klepněte pro větší obrázek
O rezavém klíčí, foto: sunbird

Mozaiku lze poskládat z kamínků, sklíček, rozstříhaných papírků… vlastně skoro s čehokoli, na co si člověk vzpomene. Anebo ji také hledat kolem sebe, vyrobenou třeba z kusů kovových objektů, jak ukazuje Uhler na snímku Kanystry.

Klepněte pro větší obrázek
Kanystry, foto: Uhler

Tomáš Holub nabízí pohled na krajinu, který není barevně ani tematicky usazený nebo seriózní. Ukazuje na funkční rozměr fotografie v podobě tvorby pohlednic. Přebarvených a pestrých natolik, aby podnítily fantazii a oprášily vzpomínky. Taková je Passo di Falzarego, Itálie.

Klepněte pro větší obrázek
Passo di Falzarego, Itálie, foto: Tomáš Holub

A na závěr ještě relaxační či meditační Letní vánek od jokr7.

Klepněte pro větší obrázek
letní vánek, jokr7
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: Počula si ...

Fotografie týdne: Počula si ...

Podle Hanse Urs von Balthasara znamená slovo komunita etymologicky spojení dvou slov dohromady či spolu a zeď. Zeď, je to, co odděluje členy komunity od těch ostatních. Je to prostor bezpečí za hradbami, který vyžaduje jistou loajalitu, společný jazyk, hodnoty, či blízkost.

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Jen několik málo fotografií se stalo opravdu ikonickými – každý je viděl a snadno si je vybaví. Mnohá tato díla mají moc promítnout se do reálného světa a ovlivnit skutečnost. Patří mezi ně i snímek Dorothey Langeové Kočující matka.

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Sledovat kulturu toho, jak nakládáme s mrtvými je nesmírně zajímavé a poučné, nikoli kvůli nim samotným, ale především proto, že nám ukazuje, jak k vlastní smrti a bytí ve světě přistupujeme sami

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Emoce patří mezi nesporně literárně nejreflektovanější, ale současně nejméně vážně branou složku, lidského myšlení či osobnosti vůbec.

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Fotografie týdne: Za oponou

Fotografie týdne: Za oponou

Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu nesmírně pečlivě analyzuje to, jak snadno člověk upadne do schémat veřejného mínění, aniž by byl schopen a ochoten napřít svůj kritický úsudek, jenž by mohl vést k tomu, že některá obecně tradovaná interpretační pojetí překročí nebo problematizuje.