DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: O vlastní roli, vtažení do příběhu a divadlu života

Pokud bychom na ulici ve městě potkali herce, který bude hrát svoji divadelní roli, tak – bez ohledu na její obsah – na první pohled zpozorujeme, že je na takovém člověku něco divného.

Jeho gestikulace je neadekvátní, křičí s přehnanými emočními znaky, celý jeho projev působí nepřiměřeně. Přesto, pokud by se naopak během představení choval, jako na procházce parkem, nikoho by nezaujal. Divadlo a herci tak vlastně ukazují jisté znaky, které se objevují ve „skutečném“ světě, jen zhuštěně, kondenzovaně, přehnaně.

Představení je tak reflexí či zprávou o tom, jak vypadá svět, ve kterém žijeme, poměrně často s dovětkem, pokud ho nebereme příliš vážně. Nejde přitom o to, zda jdeme na tragédii či komedii, na dílo seriózní a vážené nebo na absurdní drama. Aby divadlo fungovalo a lidé mu rozuměli, musí být schopné ve světě diváků najít něco, co se jich dotýká, a zajímavým způsobem s tím pracovat. Jestliže jsou tak některá témata či divadelní hry „věčné“, je to proto, že zřejmě pracují s tématem, které je vlastní člověku, jako biologicko-sociálnímu druhu, takže ho oslovují pořád.

Divadlo je tak vlastně místem, kde se potkává symbolismus a zkratka, práce s odkazy a kontextem s uměním a společností. Zatímco psát či malovat (nebo i fotit) lze do „šuplíku“ divadlo se do něj dělat téměř nedá. Vyžaduje dialog, kontext, vzájemné pochopení. Může mít dokonce terapeutické účinky.

Klepněte pro větší obrázek
Divadlo, foto: Balian

Někdy se mluví o divadlu života, ve kterém se má na mysli, že člověk hraje svoji životní roli (opět divadelní pojem), zatímco ostatní herci hrají své a vše režíruje osud, velký hodinář, prvotní hybatel, Bůh, velký režisér. Divadlo zde najednou dostává rozměr absolutního přenesení svého bytí na jeviště, jisté transparentnosti, ale současně malé možnosti ovlivnit svůj život. Jako by vše bylo dáno osudem, proti kterému je marné se bouřit, jako v tradičních řeckých divadelních hrách. V takovém případě odkaz srůstá s odkazovaným, hra přestává být hrou, protože přichází o svá pravidla.

Snímek Divadlo, jehož autorem je Balian, ukazuje na dva symboly, vyvýšené nad fotografa i diváka, které zvou k intepretaci vlastního „tady a teď“, reflexi pobytu, hledání vlastní role v divadle světa. Podle toho, k jakému pojetí se chce kdo přidat. Gratuluji autorovi k pěkné fotce, která překvapí svojí kontextuálností v obyčejnosti a dovolím si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.

Pro milovníky pohádek a příběhů obecně, je jistě potěšením fotka O rezavém klíči, která zajímavým způsobem pracuje se zlatým řezem a volným místem. Svým kompozičním provedením doslova zve do otevřených dveří příběhu, který si může každý doplnit po svém – podle toho, s jakým hermeneutickým klíčem bude ke snímku přistupovat. Autorem je sunbrid.

Klepněte pro větší obrázek
O rezavém klíčí, foto: sunbird

Mozaiku lze poskládat z kamínků, sklíček, rozstříhaných papírků… vlastně skoro s čehokoli, na co si člověk vzpomene. Anebo ji také hledat kolem sebe, vyrobenou třeba z kusů kovových objektů, jak ukazuje Uhler na snímku Kanystry.

Klepněte pro větší obrázek
Kanystry, foto: Uhler

Tomáš Holub nabízí pohled na krajinu, který není barevně ani tematicky usazený nebo seriózní. Ukazuje na funkční rozměr fotografie v podobě tvorby pohlednic. Přebarvených a pestrých natolik, aby podnítily fantazii a oprášily vzpomínky. Taková je Passo di Falzarego, Itálie.

Klepněte pro větší obrázek
Passo di Falzarego, Itálie, foto: Tomáš Holub

A na závěr ještě relaxační či meditační Letní vánek od jokr7.

Klepněte pro větší obrázek
letní vánek, jokr7
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.

Unikátní snímky Saturnu z již neexistující sondy Cassini

Unikátní snímky Saturnu z již neexistující sondy Cassini

Fotografie týdne: Konec nákladového nádraží Žižkov

Fotografie týdne: Konec nákladového nádraží Žižkov

„Něco končí a něco jiného začíná“. Tato lidová úvaha je hojně rozšířená a má sloužit jako jakési pohlazení, zdroj naděje pro někoho, kdo se setká s koncem, který nechtěl. Jde o tvrzení, které v sobě mísí naději a jistý idealismus.

Fotografie týdne: jak běží čas metrem – o čase a bezčasí tančících v mysli fotografa

Fotografie týdne: jak běží čas metrem – o čase a bezčasí tančících v mysli fotografa

Co je to čas? Dokud se mne na to nikdo nezeptá vím to, ale jakmile mám odpovědět, uniká mi to. Tak nějak by bylo možné parafrázovat slavný výrok, jehož autorem je Aurelius Augustinus.

Nejstarší dochovaná fotografie amerického prezidenta – 1843

Nejstarší dochovaná fotografie amerického prezidenta – 1843

Návštěvníci muzea během pořizování fotografie svého dítěte v rakvi, poškodili 800 let starý předmět!

Návštěvníci muzea během pořizování fotografie svého dítěte v rakvi, poškodili 800 let starý předmět!

Budoucnost fotografie: Kam jsme se dostali a co bude dál?

Budoucnost fotografie: Kam jsme se dostali a co bude dál?

Svět fotografie se v několika posledních letech mění obrovskou rychlostí. Ke slovu se dostávají nové technologie, a to i z oblastí, které zdánlivě nemají s fotografií nic společného. Jaká budoucnost čeká médium fotografie?

Fotografie týdne: Budiž světlo – o světle, světu, slovu a stvoření

Fotografie týdne: Budiž světlo – o světle, světu, slovu a stvoření

Podle Jana Patočky mají slova svět a světlo společný etymologický, ale také především myšlenkový, kořen. Svět je to, co je osvětlené, co se nám zjevuje, co můžeme poznat.