Lze věřit tomu, co se děje venku? A jak to popsat? Racionalisté a empirici vedli velký spor o to, na co se lze spoléhat. Zda pohled mimo lidskou mysl a svět ducha je něčím bezpečným, nebo naopak aktem spíše pošetilým.
Spor je poměrně zamotaný a komplikovaný. Pokud se přikloníme k racionalistům a budeme tvrdit, že mimo naši mysl nelze bezpečně poznávat, stojíme před zásadním problémem – člověka, kterého zavřeme do černé krabice s přísunem jídla v batolecím věku s tím, kdo prožívá normální život nelze z hlediska míry struktury vnitřního světa vůbec srovnávat. Ať se nám to líbí nebo ne, náš vnitřní svět je konstituován (také i) podněty ze světa vnějšího.
Pokud naopak budeme zastávat pozici empiriků, která by se z výše uvedeného mohla jevit jako jistější, narazíme na jiné problémy. Jak je možné, že všichni lidé myslí v kategoriích, že jazyk, ať již vzniká jakkoli má řadu společných vlastností, které jsou zcela mimo evolučně smysluplnou linii?
Například blízkost slov ve větě z hlediska jejich pozice v žádném případě neimplikuje blízkost sémantickou, a to v žádném známém přirozeném jazyku. Odkud se berou všechny aspekty toho, co běžně označujeme jako lidství? Proč je matematika logicky konzistentní a čas od času svým formalismem předběhne potřeby vědy? Odpovědět, že je to náhoda, by bylo příliš laciné.
Moderní umění do tohoto sporu vneslo důležitý aspekt, totiž abstrakci. Objekty se již často nezobrazují tak, jak jsou objektivně sami o sobě (což je z hlediska racionalistického pojetí samo o sobě dosti problematické tvrzení), ale malíř do nich projektuje svůj vlastní mikrokosmos, emoce, pocity, touhu. Mezi umělcem a objektem umění je tak hluboká interakce a divák většinou nevnímá primárně to, co malíř namaloval nebo spisovatel napsal, ale právě onen prostor prolínání světů.
Outside My Window, foto: rudych
Snímek Outside My Window právě s tímto tématem pracuje. Jde o abstraktní fotografii, která se snaží podat výpověď o tom, co se děje někde venku. Ale nikoli dokumentaristicky, realisticky a syrově, jak postupuje většina autorů, ale pro toto sdělení si vybírá metaforu. Obrazně bychom snad mohli říci, že z reportáže napíše báseň.
Autorem snímku je Rudych, jemuž gratuluji k podařenému a zajímavému snímku, na který je možné se dívat dlouhé minuty a stále v něm lze najít něco nového a inspirativního a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Po koleji podzimu je snímek, který nabízí především práci s určitou patetickou emocí – mlha, slunce, podzim, koleje, esence ticha i černobílé provedení. To vše má v emocionálním světě diváka zanechat zřetelný prožitek, který bude těsně rezonovat s jeho vztahem k tomuto ročnímu období. Autorem je zruprecht.
Po koleji podzimu, foto: zruprecht
Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mě, to jsou dvě věci, které naplňovali údivem Kanta a zřejmě stejný pocit vyvolávají v každém člověku. Fotografie Mohyla H+V od cevarom, jakoby se tento motiv snažila materializovat.
Mohyla H+V, foto: cevarom
Fotografie V prvých lúčoch... se vrací k podzimní tématice a ukazuje, že nejde jen o čas vlezlé vlhkosti a plískanic, ale také o období malebných mlh protknutých slunečními paprsky. Autorem je promart.
V prvých lúčoch, foto: promart
Na závěr ještě černobílý zrnitý pohled pod hladinu v podání petpave a jeho fotografie bez názvu.
bez názvu, foto: petpave