DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Paranoia – o trojím strachu

Strach bychom mohli vnímat skoro jako něco negativního – ostatně, kdo se bojí, nesmí do lesa, je strašpytlem a celkově působí jako nepříliš racionální bytost, se kterou se nemá cenu o něčem bavit.

Mít strach, jako by znamenalo držet se při zemi a do ničeho se nepouštět. Antika ale velice přesně zdůrazňovala, že je velký rozdíl mezi odvahou a ztrátou zábran. Strach totiž může být trojí. První je ten nezdravý, nezvládnutý, čistě emocionální.

Takový, se kterým má pracovat psycholog, protože nám brání v tom, abychom mohli normálně fungovat. Další dva strachy jsou už ale prospěšné a dokonce bez nich člověk velice často upadne do problematické situace, která může končit vážnými problémy jeho bytí. Tím první je to, co bychom mohli označit za zdravý strach – takový, který nám umožní identifikovat nebezpečí či riziko dané situace a najít adekvátní prostředky, pro jeho zvládnutí. Strach je tak určitým instinktem, který má překvapivě blízko k úsudku a rozumu.

Třetí forma strachu se v literatuře většinou označuje jako posvátná bázeň. Tu lze mít buď před božstvem, nebo alespoň před smrtí. Zatímco akcent náboženský se uplatňoval především ve středověkém a novověkém myšlení, moderna otočila úhel pohledu na smrt. Neznamená to, že by z ní měl mít člověk panickou hrůzu, ale že ji vnímá jako určitou zásadní křižovatku, rozuzlení svého bytí.

Tento analytický pohled na strach je ale záležitostí spíše akademickou, než praktickou, většinou je možné jej dělit pouze v nahlédnutí, ale v reálných životních situacích mezi ním diferencujeme jen velice obtížně, protože aktuální prožitek neumožňuje odstup. Nemůžeme si říci, že se na sebe budeme dívat z pozice nezaujatého pozorovatele, téměř stojícího mimo čas a prostor. Celá naše výpověď o nitru i o světě se totiž odehrává v tady a teď.

Klepněte pro větší obrázek
Paranoia, foto: Dirtmaniak

Když procházíme potemnělou ulicí, nevíme, který ze strachů u nás převládá, snad jen s tou výjimkou, když se léčíme s psychickou chorobou a můžeme předpokládat, že zrovna nejsme v kompenzovaném stavu. Snímek Paranoia zachycuje muže, který jde kolem zdi. A nejde zde sám, ale se svým stínem. Stín, je s člověkem spojen, nemůže mu utéci, dokonce je na něm ontologicky závislý, ale není to on sám. A pak jsou zde obrazy na zdi, jako výjevy v mysli muže, který jde a přemýšlí o tom, kde je, co zde dělá, co může být to, co jej překvapí.

Strach je vždy spojený s neznámým – proto také obrazy na zdi, tak jak je maluje Dirtmaniak jsou abstraktní, neznámé, neuchopené do slov, neurčité.Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších děl uplynulého týdne.

Když už jsme u strachu z konce a z neznámého, tak snímek konec . . . zachycuje člověka, který se nebál. Jeho bytí našlo limitu a nyní jen spí. Autorem je jarlelek.

Klepněte pro větší obrázek
konec . . ., foto: jarlelek

Jokr7 si hraje s oblohou a člověkem, jako průsečíkem nebe a země. A … z cyklu "blbosti nebeské" ukazují, kam taková hra může vést.

Klepněte pro větší obrázek
..., foto: jokr7

No21 nabízí svůj nezaměnitelný rukopis v zátiší, která jsou zvláštně malebná, kompozičně bohatá a fantazii rozvíjející. Tentokráte Úplné bezvětří... ale vyvolává otázku, zda skutečnost, že fotografie zachycuje jen jeden okamžik, nemůže být trochu podvodným prvkem při tvorbě podobných snímků.

Klepněte pro větší obrázek
Úplné bezvětří..., foto: No21

A na závěr ještě dvojí pohled na energii – fotografie Bio hovězí on Baliana.

Klepněte pro větší obrázek
Bio hovězí, foto: Balian
Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

Spousta slov o ničem. Nepřestává mě ohromova… Grimjaur 13. 7. 2016, 15:47

Další podobné články

Fotografie týdne: Počula si ...

Fotografie týdne: Počula si ...

Podle Hanse Urs von Balthasara znamená slovo komunita etymologicky spojení dvou slov dohromady či spolu a zeď. Zeď, je to, co odděluje členy komunity od těch ostatních. Je to prostor bezpečí za hradbami, který vyžaduje jistou loajalitu, společný jazyk, hodnoty, či blízkost.

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Jen několik málo fotografií se stalo opravdu ikonickými – každý je viděl a snadno si je vybaví. Mnohá tato díla mají moc promítnout se do reálného světa a ovlivnit skutečnost. Patří mezi ně i snímek Dorothey Langeové Kočující matka.

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Sledovat kulturu toho, jak nakládáme s mrtvými je nesmírně zajímavé a poučné, nikoli kvůli nim samotným, ale především proto, že nám ukazuje, jak k vlastní smrti a bytí ve světě přistupujeme sami

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Emoce patří mezi nesporně literárně nejreflektovanější, ale současně nejméně vážně branou složku, lidského myšlení či osobnosti vůbec.

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Fotografie týdne: Za oponou

Fotografie týdne: Za oponou

Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu nesmírně pečlivě analyzuje to, jak snadno člověk upadne do schémat veřejného mínění, aniž by byl schopen a ochoten napřít svůj kritický úsudek, jenž by mohl vést k tomu, že některá obecně tradovaná interpretační pojetí překročí nebo problematizuje.