Každý z nás je cestujícím životem. Lístek dostal zdarma, cílová stanice je neznámá a přestupy ovlivňuje jen stěží. Přesto je možné si tuto cestu užít.
Náš život je soubojem mezi Sartreovskou zodpovědností a Tolstého osudovou nutností. Je jistě zajímavé sledovat, jak jednotliví autoři hovoří o fenoménu svobodné vůle. Jedná se o jeden ze základních problémů filosofie mysli – tedy jak je možné, že ve světě přesných fyzikálních zákonů je možná přítomnost svobodné vůle. Kde v člověku sídlí a zda je opravdu skutečná. Řešení existuje samozřejmě celá řada, ale myslím, že žádné není možné považovat za zcela uspokojivé a bezrozporné.
Přistoupíme-li na striktně materialistický pohled na svět, pak je tento text jen nutným poskládáním písmen – nemá cenu se o cokoli snažit, protože to nemůžeme změnit, žijeme v osudu a neexistuje morálka, láska ani umění. Jen nutnost. Ani druhý extrémní pohled není o mnoho lepší – máme zde duši a tělo, dva oddělené principy, ale nevíme, jak a kde duše s tělem vlastně pohybuje, co jí umožňuje ho ovládat. Někde mezi těmito dvěma póly se nachází většina rozumných názorů.
Dnešní fotografie týdne od Františka Vrby s názvem Passenger je ale v mnohém odlišná. Osoba v kupé neřeší problém své vnitřní svobody a vztahu těla a duše. Prostě jen jede ve vlaku. Nic více, nic méně. Neklade si otázku po smyslu, protože netouží po paradoxu. Chce se dostat do stanice, do které zaplatila lístek. A jízdu si užít.
Passenger (foto: František Vrba)
Myslím, že je zde ještě jeden zvláštní druh svobody, totiž svoboda nikoli jen k něčemu, ale také od něčeho. Ve čtvrtém století odcházeli poustevníci do pouště, neboť se chtěli osvobodit od všeho, co by je odvádělo od Boha. Radikálně chtěli vyzkoušet, od čeho všeho jsou svobodní – od vína, peněz, obrazů, knihoven, lidí? Hledali maximum toho, čeho jsou schopni se vzdát. Po podobných zážitcích svobody toužíme také. Vyrážíme na cesty abychom se osvobodili od pracovních povinností, všedních starostí a jen si vychutnali onen sladký pocit že žijeme. Ale stačí to? Je to pro člověka dostatečný důvod ke štěstí?
Málo co může člověku nabídnout tak krásnou podívanou jako bouřka se svými blesky. Jsou naprosto nedeterministicky svobodné; nelze je předvídat ani zkrotit. Snad právě proto vždy vyvolávaly strach i zájem. Pohledem na krásné vysoce ionizované výboje v atmosféře za normálního tlaku, je snímek s názvem Když blesky tančí... od uživatele pedrosio.
Když blesky tančí... (foto: Pedrosio)
Pohled na plachou zvěř nabízí salwap na fotografii Co koukáš, moje cestička!, která bezesporu potěší ostrostí, barevností, postřehem i kompozicí.
Co koukáš, moje cestička! (foto: Salwap)
O tom, že i obyčejné a velmi nudné věci, jako je bezpečnostní instruktáž v letadle, mohou nabídnout překvapivé pohledy a fotografické příležitosti svědčí snímek Jak jsem cestoval se Sfingou od oko-nomada, který ukazuje neotřelý pohled na svět i mimořádný postřeh autora v kombinaci s přiměřenou mírou vtipu.
Jak jsem cestoval se Sfingou (foto: Oko-nomada)
A o tom, že i dvě barvy stačí na vytvoření pohledného a zajímavého snímku, vypovídá obrázek krajiny Na obzoru, jehož autorem je tchmes.
Na obzoru (foto: Tchmes)