DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Ostatně utéct před sebou samým je něco, co člověka nenapadá jednou za život. Naopak – jde o možná nejsnazší cestu, jak utéct před problémy. Ostatně u Exupéryho Malého Prince je Pijan, který pije, aby zapomněl, že se stydí, že pije.

Také jde o člověka, který utíká, jen si pro toto své počínání bere láhev alkoholu místo lodi. Problémem je, že se před sebou samotným utéct nedá. I když odejdeme na nejvzdálenější poušť nebo doprostřed oceánu, sebe opustit nemůžeme. Schovat je možné se vždy pouze před druhým, sebe máme k nahlédnutí neustále, jak ostatně uvažuje například Descartes ve svých meditacích. Můžeme se sami před sebou tvářit, že se nic neděje, dávat místo odpovědí mlčení nebo vše přehlušit sadou zážitků a počitků. Jenže ani to nemůže být věčné. Po nějakém čase se buď najdeme anebo se přestaneme hledat.

V tomto kontextu je ještě i zajímavé místo, na které se schováváme. Paradoxně málo kdy volíme nejlepší skrýš. Když se vrátíme k Jonášovi, tak ten si nakonec vybírá místo nad Ninive, aby na něj dobře viděl, až – jak mylně předpokládal – dopadne špatně. Není zajímavé a zábavné být schovaný tak, aby nás nikdo neviděl a ani mi neviděli nikoho dalšího. Schovávaná je zajímavá právě onou blízkostí, rizikem, pociťovaným chvěním. Riziko nesmí být příliš vzdálené.

Klepněte pro větší obrázek
před pikolou..., foto: Balian

Je ale možné se ukrýt před druhými. Být na útěku nebo v závětří a čekat na svou příležitost. Být tichým osamoceným chodcem. Největším problémem při útěku a schovávání se toho druhu není většinou technické provedení nebo vlastní neopatrnost, ale nemožnost se podělit. Nemoci nikomu říci, kdo jsem, co zde dělám, zjevovat se příběhem druhým. Takový život je osamocený, a i kdyby byl vyvážen velkou finanční prémií je těžké v něm nalézt model spokojenosti.

Snímek před pikolou... zachycuje mladého muže uprostřed sudů piva. Jeho snahu splynout s okolím, nebýt vidět, nevyčuhovat, držet linii, neukázat tvář. Je nejen osamělý, ale také zasazený do kontextu jistého uličnictví – je v prostoru, kde nemá co dělat, nemá pít pivo, schovávat se. Je mnoho toho, co nemá, a přesto to dělá. Snad právě proto, zde sedí na sudech, které mu dělají jediného společníka. Jako by čekal na oslovení a pozvání. Aby se mohl narovnat a podívat druhému do tváře.

Gratuluji autorovi snímku, kterým je Balian, k pěkné fotce a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších, které se v uplynulém týdnu v galerii objevily.

Adam Kuba nabízí snímek [], který je možné interpretovat více způsoby. Díky šumu a barevnosti se téměř nabízí nějaký dušičkový vzpomínkový motiv – zaměřený na někoho, kdo zde již není, ke komu fyzicky již není možné dojít.

Klepněte pro větší obrázek
 [], foto: Kuba Adam

Jakkoli móda zátiší odezněla do značné míry již v devatenáctém století, stále se objevují motivy, které jsou jistým způsobem zajímavé a pěkné. Jako například opřené kolo o stěnu, schematicky popsané jako .. od gore008.

Klepněte pro větší obrázek
.., foto: gore008

Jokr7 nechal psa přivázat k hydrantům, ozářil ho velice pěkným a malebným světem slunce a nakonec výjev označil jako TZB. Snímek zachycuje to, v čem je Jokr7 opravdu dobrý – práce s okamžikem, neobvyklá scéna, překvapivý pohled, nadhled a vtip.

Klepněte pro větší obrázek
TZB, foto: jokr7

Podzimní ráno 5... od Vlastimila Pibila naznačuje téměř umetenou cestu s barevně se odívajícím (snad říjnovým) stromovím.

Klepněte pro větší obrázek
Podzimní ráno 5..., foto: Vlastimil Pibil
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát