Co je ticho? Zvukař nebo fyzik by možná hledal cestu ve stanovení minimální intenzity zvuku, nabízel by počet decibelů, od kterých je možné o tichu hovořit z pohledu přírodních věd. Existuje ale takové ticho?
Odpovědi je možné nalézt hned dvě a obě negativní. Ta první bude fyzikální – tichem bychom mohli myslet absolutní nepřítomnost částic, dokonale nulovou hustotu i střední kinetickou energii částic. Kvantové fluktuace, vznik částic a antičástic, ale ukazují, že ticho na nejnižších vrstvách hmoty neexistuje.
Vesmír sám šumí. Ostatně teorie strun počítá s jejich vibracemi v určitých módech, které mají za následek právě existenci hmoty. Nejde o zvuk, který by mohlo slyšet lidské ucho. Ale o možnost jistého hlubinného zaposlouchání se, ve kterém je nepřetržitý pohyb.
Pokud se člověk dostane do skutečně dobře izolované místnosti, po chvíli začne slyšet zvláštní šumění. Nejde přitom o zvuk z vnějšku, ale o slyšení vlastního těla – cirkulace krve, dýchání, tlukot srdce a mnoho dalšího absolutní ticho v biologickém slova smyslu neumožňují. Člověk je ticha neschopný, pokud nemá poškozená nervová spojení zodpovědná za slyšení.
Brání ještě něco skutečnému tichu? Martin Heidegger když analyzuje fenomén řeči říká, že člověk není schopen nikdy mlčet. Nemluvit neznamená nemít v hlavě slova. Naše bytí, uchopování světa i nás samotných je vždy realizováno slovy. Slovo je něco, co od existence člověka není možné (mimo krajní situace fyziologického poškození) oddělit. Ostatně bude to Friedrich Nietzsche, který řekne, že člověk je zvíře, které může slíbit. Je na něm vše zvířecí, mimo jazyk a možnosti s ním spojené. Člověk vstupuje do verbalizovaného světa, ze kterého není úniku.
Reklama na tichio, foto: Robson65
V některých věznicích se dříve používaly samotky, temnice. Forma trestu, vždy časově omezená, spočívající v tom, že byl člověk nechán pouze se svým vnitřním hlasem. Bez možnosti odpovědi, bez vizuálních vjemů, bez komunikace. Slovo a slyšení se zde oddělilo. Být sám ze sebou, nebýt zbaven slova, ale nemoci ho naplnit, byl jeden z nejtěžších trestů pro vězně. Antropologický model člověka, jako bytosti slova, které sděluje nejen fakta nutná k přežití, ale svůj vnitřní příběh a stav duše, je pro nás zcela samozřejmý, tak, že i dotek člověka a transcendentálního jsoucna bude doménou slova. Proroci slyší hlas, disponují slovem, které je kvalitativně jiné od toho běžného, ale přesto má stejnou sémantickou strukturu, aby bylo možné mu alespoň částečně porozumět.
Mlčící člověk je tak do jisté míry jen abstraktní konstrukt, který ve skutečnosti neexistuje. Přesto je útěk do ticha, přitažlivost mlčících trapistických klášterů nebo chuť toulat se přírodou či být na rybách, něčím, co vyhledáváme. Jsme bytosti řeči, ale hlukem města a světa jsme přesyceni. O Arseniovi, jednom z pouštních mnichů ranného křesťanství známého z apofthegmat, se říkalo, že když viděl člověka, utíkal před ním. Jako by slovo mohlo být vyřčené až v jistém tichu či alespoň jeho částečné realizaci. Ostatně Karl Rahner sepsal knihu Slova do mlčení, která právě s tímto pohledem na naše slovní já, počítala.
Snímek Reklama na ticho... je ukázkou místa, kam se právě za tichem utíká. Tichem, které umožní člověku nikoli nemluvit nebo se deverbalizovat, ale uslyšet sám sebe. Nutno dodat, že snímek ukazuje ještě jeden zajímavý rozměr tohoto místa, totiž, že v něm nejde o izolaci. Je to samota s druhými, ticho uprostřed myslí druhých s vědomím jistého vzájemného spojení myslí.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Robson65 k pěkné fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Josef Jeřábek pracuje s technicky precizním zpracováním a jistou dávkou tajemství. Co je to, co mu vítr přivanul na talíř? Co duch doby a znamení času dává každému z nás? Taková je m i c r o c h i r o p t e r a.
m i c r o c h i r o p t e r a, foto: jerabek-josef
Ivan 76 nabízí pozvánku na pod-zimní procházku s fotografií …. Na čas, který leží před zimou – prostor mlhy, tišení a brzkých soumraků.
A na závěr ještě snímek, který by při prvním čtení mohl zamířit do fotobanky, při druhém může bavit a těšit jistou hravostí, strukturou v minimalismu, dobrým okem. Takový je Když to letí, tak do toho nerýpej od babyvrba.
Když to letí, tak do toho nerýpej, foto: babyvrba