...našlapuj lehce, neboť kráčíš po mých snech, je citátem anglického básníka Samuela Butlera. Otevírá přitom dvě důležité otázky – proč sníme a co s těmi sny mají dělat druzí. Na první otázku by bylo možné odpovědět psychologicky.
Člověk ve spánku zpracovává vzpomínky, myšlenky a prožitky z předchozího dne, třídí je a případně ukládá do dlouhodobé paměti. Sníme, abychom mohli myslet a něco si pamatovali, aby naše mysl měla nějakou adekvátní strukturu.
Je to ale jediné možné vysvětlení? Na snění je možné se dívat ještě jedním způsobem. Sen může být určitou projekcí, informací o tom, kdo jsme a kam bychom rádi směřovali. Ostatně všechny výklady snů a snáře s něčím takovým pracují. Sen je obrácením se do nitra s jistou projektivní funkcí. O někom se může říci, že sní během dne nebo že žije ve snu.
Ale je takový život neadekvátní, jak se taková nálepka snaží možná sdělit? Snít znamená jít pod povrch, vztáhnout se k sobě samému. Sen je zajímavý tím, že v něm nevystupují vnější podněty – až na drobné výjimky, je sen záležitostí čistě izolovaně osobní. Snít znamená setkávat se se sebou samým. A to v době, kdy před sebou jsme zvyklí utíkat a schovávat se.
Možná je to opačně, než se běžně soudí a „život ve světě“ žijeme proto, abychom měli o čem a z čeho snít. Ono snění je záležitostí lidského vědomí, jeho specifickým, ale jednoznačným projevem. Snít, znamená být se sebou, na pozadí příběhu či obrazu se o sobě a svém životě něco dozvídat. Snění současně neodděluje tělo a ducha člověka, není dualistické, ale integrující.
Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy..., foto: sysho
Neméně zajímavá je také druhá otázka. Co si s naším sněním mají počít druzí. Zde je možné vnímat dvě roviny. Můžeme sen vnímat jako něco, co nás povede k aktivitě. Sníme o tom, že něco dokážeme, a tak se do toho pustíme. Snění je zde v podstatě identické s vizí. Odpověď na otázku, co si s naším snem mají počít druzí je v tomto ohledu na snadě. Sen je motorem osobnosti, něčím, co působí společenskou změnu či aktivitu. Zviditelňuje se a stává se stále zřetelnější. Zajímavé jistě je, že řada osobností se pak v pamětech či projevech vrací k tomu, že měla sen, že…
Je zde ale ještě jedno snění, pocitové. Sníme, že se někdo nějak zachová, že bude někdo něco cítit, sníme o tom, že budeme mít takový a takový vztah, ale současně nechceme pro danou věc nic udělat. Sen je zde únikem před aktivitou a rizikem. Takové snění je projektivní. Sen není zaměřen na snícího, ale na objekty jeho snů. Ty je pak samozřejmě těžké saturovat.
Gratuluji autorovi snímku Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy... našlapuj lehce, neboť kráčíš po mých snech, kterým je sysho k pěknému černobílému dílu s příběhem a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
K tématu snění přistupuje také další snímek. Co je smyslem našeho bytí, nejbližším snem? Pro někoho pár kroků bez kolečkového křesla, pro jiného spočinutí na lavičce. Možná se můžeme ptát, jaký je rozdíl mezi prací a povoláním. A zda povolání je něčím vnějším nebo otázkou vnitřního světa člověka. Fotografie nese název ...dvě polohy oddechu... a autorem je tondamot.
...dve polohy oddechu..., foto: tondamot
Další fotografie na jednu stranu vykresluje řád, pravidelnost a harmonickou barevnost. Ale současně je v ní schovaná… věž. Fotografie pod věží je pěknou ukázkou hravosti a dobrého oka fotografa, kterým je francoaise.
Snímek pracující s pěknou kompozicí barev zapuštěných do architektury s otevřeným modrým nebem nese vcelku prostý deskriptivní název 7 a autorem je oko-nomada.
A na závěr ještě Paklík a jeho tradiční spojení člověka v pohybu a architektury. Tentokráte v italském provedení - .