I v centru města uprostřed křižovatky se najdou zajímavé náměty. Je však třeba na ně poukázat, abychom si jich všimli.
Rychlá auta, křižovatky, paneláky. Takové scenérie vídá většina z nás každý den z oken a proto jsme si je navykli vnímat jako cosi každodenního, jako rozmazané pozadí, na němž se odehrávají naše všední dny. O to víc nás pak láká klasická krajinářská fotografie, lyrická přírodní zákoutí, nekonečné zelené louky nebo hluboká údolí ovládaná inverzí. Na druhou stranu je tohle možná trochu škoda. Dnešní Fotografie týdne je opět svým způsobem netradiční, ale s tou minulou je i příbuzensky spřízněná. Posledně jsme se dívali se zakloněnou hlavou na nebe nad hypermoderní konstrukcí, dnes se od detailu přesuneme k celku a pohlédneme na newyorskou křižovatku.
Mezi kompozicí poskládanou z přísných rovných hran panelového domu a tou, na níž pospíchají lidé všemi směry, je rozdílů víc než dost. V minulém případě je potřeba pohyb do snímku dostat uměle, zatímco lidé v centru města prchají, aniž bychom to po nich chtěli. Spěchají na kolech, v autech i pěšky, míhají se kolem. Je to už natolik „běžnou“ součástí dne, že se objevuje snaha v tom hledat něco zajímavého, tu zajímavou pointu v šedé mase, ten diamant v uhlí.
V každém případě se toho ale po technické stránce na fotce děje víc než dost. Všichni totiž směřují odněkud někam, hledají co nejpřímější cestu. Křižovatka před námi je prošpikována desítkou různých směrů, jimiž cestují lidé. Snad právě v tom je ta unikající filozofie: odkud a kam tito lidé cestují?
Rush hour....NYC; foto: mmartin1000
Možná i vám se fotografie bude zdát spíše reportážního charakteru, než jako typická zástupkyně kategorie Krajina a příroda. Je to způsobeno hlavně blízkostí snímaných osob, které tak v „příběhu“ snímku získávají na důležitosti, a samozřejmě také odlišným zpracováním. Málokdy se setkáme s krajinnou fotografií, kde by bylo tolik prvků rozmazaných v běhu – krajinky, jak je známe, to většinou ani nepotřebují. Toto je ale o něčem jiném. Je v tom typický ruch velkoměsta, uspěchaný a prašný, ale plný života.
I finální úprava snímku je velice neobvyklá a právě proto má šanci zaujmout oči čtenáře, unaveného neustálými obrazovými vjemy. Monochromatický nádech intenzivně podporuje kontrast, který nám připomíná ostré sluneční světlo na rozpálených ulicích. Svět před námi je jasný a přitom šedivý jak betonová tvárnice. Namodralé zabarvení fotografie by v případě prázdných ploch způsobovalo pocit chladu a prázdna, ale v tomto případě nemá šanci, je tu prostě příliš mnoho pohybu a rozmístěných prvků. Modrá je ale v tomto případě rozhodně lepší, než klasická černobílá kombinace. Úpravy jsou nezvyklé a jejich tvůrce tím získává body k dobru.
Autor fotografie se podepisuje jako mmartin1000 a jeho projev je něžný i razantní zároveň. Podstatnou část jeho tvorby ovlivňují portréty, lidské postavy, děti a styl módní fotografie, ale najdeme i záblesky přírody, romantiky a idealismu, jako například snahu „oživovat“ bezduché paneláky závějemi kytek a proudem lidí.
Během doby se jeho tvorba samozřejmě vyvíjí a poslední záběry jsou spíše než na pestrost orientovány na dynamiku a energii. „Rush hour....NYC“ je zatím jeho předposledním příspěvkem a čtenářské ohlasy jsou velmi nadějné. Rychlost, klíčové slovo této doby, zjevně fascinuje všechny... Gratulujeme autorovi, ať už se nachází na horách, v USA nebo kdekoli jinde, a přejeme mu hlavně, aby měl neustále dobré světlo.