O překvapivém pohledu na svět a pozvánce do světa fotografie. Základní myšlenkou fenomenologie, tak jak o ní uvažuje Jan Patočka je, že věci ve světě se nám nikdy nezjevují cele a úplně. Vynořují se postupně, jejich pochopení je vždy ovlivněné tím, jak se zrovna cítíme, co vidíme, jací jsme.
Jedna a táž skutečnost ve světě se může do mysli lidí a do jejich paměti i vnímání vtisknout více zcela protichůdnými způsoby. Platonovo podobenství o jeskyni je v tomto ohledu pravdivé jen částečně. S fenomenologií souhlasí v tom, že nepoznáváme, jak se věci mají z hlediska jejich substance, která je našemu vnímání nedostupná.
To, co vidíme jsou obrazy v naší mysli. Patočka by se pak mohl s Platonem přít o to, zda substance existují nebo nikoli, zda jsou něčím, co jest, nebo jen projektem lidského ducha, logickou formou, která byla v určité dějinné fázi vývoje lidského myšlení podstatná. Naopak se budou rozcházet v tom, zda všichni pozorovatelé vidí totéž nebo zda každý vidí něco trochu jiného.
Snímek S holubem na cestách je pozoruhodný tím, že nabízí velice zajímavý pohled na svět. Místo stojícího muže a holuba na ulici, což je obraz zcela běžný a nezajímavý, ukazuje zcela jiný příběh – oběma objektům dává smysl a do celkového výtvarného pojetí postupně zasazuje další prvky. Holub to má – slovy jednoho diskutujícího nahnuté – zvláštně zvolená perspektiva bez potřeby vyrovnávání dává vztahu mezi subjektem a objektem ještě těsnější charakter. Jednotlivé kostky na chodníku jako by představovaly stavební kameny mysli toho, kdo vše pozoruje a sleduje.
s holubem na cestách, foto: jokr7
Tímto způsobem koncipovaná fotografie také dává ještě jednu významnou otázku. Totiž – s kým holub vlastně cestuje. Je sám? Doprovází člověka, o kterém nic nevíme a jen vidíme jeho stín? Anebo je to jinak a tím, kdo má holuba jako průvodce je sám fotograf a tajemná postava je jen dokreslením příběhu? V tomto kontextu lze jistě ocenit také to, že Jokr7 nesahá k ořezu okolních zdí, které nechává popsané, narativní, dotvářející možná sadu vzpomínek a asociací kterými se divák může na snímek dívat.
Mohlo by se skoro zdát, že symbolická lampa má být tím objektem, který do celého kontextu vnese světlo. Ale tak tomu opět není – o lampě víme jen proto, že vrhá stín, svítilna se tak zjevuje jako negace světla, jako jisté popření sebe samotné.
Divák je tak doslova vyzván k tomu, aby sám sebe do situace sociálního experimentu ulice projektoval, umístil se dovnitř snímku a nechal na sebe působit nejen zachycenou scénu, ale především její interakci s jeho vnitřním světem.
Gratuluji autorovi zajímavého snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Pro milovníky organických tvarů, plotů a abstraktních děl je určený snímek, který se snad inspiroval brněnskými žárovkami, tedy sochou Pocta Edisonovi od brněnského sochaře Tomáše Medka, nese název Pletivovka a jeho autorem je Uhler.
Pletivovka, foto: Uhler
Lukáš Pecháček ukazuje, že moderní umění nemusí být vždy aktivním výtvorem člověka, jako záměrný a chtěný projekt, ale že může být spojené se sociálním experimentem, kontextem, přírodními vlivy. A něco zajímavého a uměleckého z něj učiní až autorská percepce, tak jako se to událo na snímku Vrstvení.
Originální pohled na zpěvného ptáka v poněkud ponuré a emočně nesmírně zajímavé situaci nabízí Shimmell a jeho pip, který je pozoruhodný prací s barvami, ostrostí i celkovou atmosférou a kompozicí snímku.
Na závěr pak ještě poetické Zimní intermezzo..., v jehož provedení hrají důležitou roli odrazy, obrazy, změny skupenství i ostrosti. Autorem je No21.
Zimní intermezzo, foto: No21