Samota je zajímavým sociální fenoménem. Velká část náboženství zdůrazňuje roli samoty a ticha, bytí se sebou samým až takovým způsobem, že přichází s konceptem kontemplativních řádů, nebo dokonce poustevníků.
Křesťanství třetího až pátého století je právě časem, kdy jsou pouštní otcové, radikálně utíkající od lidí a společnosti těmi, kdo nesou spiritualitu a duchovní růst náboženství. Ostatně dodnes je nemalá část řádů kontemplativně zaměřená – jejich členové neopouští klášter a jeho pozemky, málo mluví, jsou sami.
Současná doba jako by byla právě opačná – samota již není tím duchovně ceněným stavem, ale většinou něčím nechtěným, nezamýšleným, problematickým. Člověk má strach ze samoty, která se téměř rovná opuštěnosti. Filozof Josef Fischer v podobné situaci činní distinkci mezi nudou a zahálkou.
V nudě je čas břemenem, od kterého utíkáme, avšak čím více se o to snažíme, tím více nás dostihne. Na nudě není nic dobrého. Naopak zahálka je vědomé odložení starostí ve prospěch hledání a kontemplace krásy. Krásu nelze hledat a nacházet jinak než v zahálce, v odložení povinností a práce, v hledění na svět.
Samota či poušť jsou obrazem jisté existenciální úzkosti. Situace, kdy se člověk musí potkat se sebou samým, ze které není útěku. Exupéry tuto situaci v Malém princi alegorizuje, ale jasně ukazuje na fragmenty svého bytí, které se mu tváří tvář jemu samému zjevují. Umělci jdou často ještě dále, neboť cítí, že jejich jazyk a výrazové prostředky druzí nechápou a neumějí číst. Křičí, ale nikdo je neslyší, touží se setkávat, ale nemají s kým.
Snímek... zachycuje bagr uprostřed vody a okolní přírody. Svým technickým tělem zcela nepatřičný ke svému okolí, obklopený tichem, zahalený do mlhy. Jako by sám věděl, že na daném místě nemá co pohledávat, že je sám, že nepatří tam, kde je. Možná ani netouží po společnosti, avšak ví, že je na špatné adrese. Možná nemá chuť se bavit, však zde nemá ani s kým.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je jacvak k pěkné, atmosférou samoty prostupující fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých obrázků z uplynulého týdne.
Žádám Tě, neruš mi mé kruhy... je ukázkou fotografie zdařilé přinejmenším v tom ohledu, že do banálního objektu, kterého bychom si možná ani nevšimli, přináší příběh, zachycuje jej a předává divákovi. Krása všednosti. Divákovi se tak otevírá téma zajímavé, poutavé, upovídané, a přitom esenciálně spojené se zemí. Autorem je No21.
Žádám Tě, neruš mi mé kruhy, foto: No21
Exponované téma předchozími dvěma snímky dále rozvíjí Jokr7 a jeho Samotář, který jako by byl inverzně koncipován k prvnímu snímku – osamělý muž, jediný záchvěv přírody je sám uprostřed industrializovaného světa.
samotář, foto: jokr7
Člověk ve světě architektury, život a geometrie, věčnost a pomíjivost. Tak by se dala stručně charakterizovat hlavní Paklikova tvůrčí linie, ve které pokračuje také se snímkem líheň. Ukazuje člověka v prostředí velké stavby, zachycuje jejich dialog, kontakt.
Marcel Koláček pak nabízí své ooooo pracující se symetrií pečlivě nacvičenou, lidskou. V černobílém snímku si hraje s gymnastkami a rozkrývá možné interpretační světy jejich vystoupení, nad kterými bychom se dost možná nezamysleli.