DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Sluníčko, déšť a kroupy...

Píseň z poloviny padesátých let obsahující známé verše o tom, že „poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát“, se stala určitým motivem nejen budovatelského úsilí, ale především jistého posměšku.

Člověk přes veškerou svoji snahu nejen že nemůže větru a dešti poručit, ale pokud se rozhodne do nich zasahovat, tak většinou s nepříliš pozitivním efektem. Člověk se přitom před rozmary počasí přirozeně chrání – ostatně výstavba domů není ničím jiným než snahou o vytvoření si vlastního počasí v jistých regulovaných podmínkách.

A pokud není počasí skutečně mimořádné, máme doma právě tak, jak je nám příjemné. Zatímco venku většinou užijeme ochranných pomůcek jako je deštník či zimník, tak v interiéru vytváříme prostředí typicky specifické pro naše konkrétní potřeby.

Zcela jiný pohled nabízí například literatura krajinářská devatenáctého století, která popisuje hory a přírodu v nich různým jazykem, ale nikdy ne tak, že je to člověk, kdo má navrch. Buď narazíme na model člověka, který v přírodě bojuje o přežití, prchá a zachraňuje si život, případně s ní bojuje na moři, nebo naopak o snahu o romantizaci a harmonii. Člověk se ale přírody nezmocňuje.

Právě až rozvoj urbanistických možností, ale především moderního zemědělství s postřiky a zavlažováním, jakoby tuto rovinu začínal oslabovat. Moderní psychologie – ostatně také běžná zkušenost většiny z nás – ale ukazuje, že prosté odfiltrování se od počasí se provést nedá. To, že venku svítí slunce nebo prší, pro nás není problémem komfortu fyzického, ale psychického. Od zamilování se, až po únavu, představuje počasí významný činitel našeho vnitřního světa.

Klepněte pro větší obrázek
Sluníčko, déšť a kroupy..., foto: No21

Asi každý, kdo byl blízko polárního kruhu, pak také potvrdí, že střídání a proměnlivost počasí je stejně důležitá, jako změna denní fáze. Dávají člověku jistý vnitřní pocit změny a dynamiky. Snímek Sluníčko, déšť a kroupy... jakoby pracoval se všemi emocemi pečlivě navrstvenými na jediné sklo. Člověk zde nabízí možnost zastavení času a právě onen křemíkatý symbol architektury a odtrhuje přirozený a fyzický svět. Všechno počasí navrství do jediného fenoménu, aby ukázal, jak zasahuje pozorovatele a jeho svět.

Gratuluji autorovi snímku, kterým je No21, který do jediné kompozice vměstnal nejen navrstvený čas, ochranu člověka před počasím stejně, jako jeho literárně romantickou prezentaci spojenou s pozadím snímku a jeho barevným provedením. Dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.

Tomáš Holub pokračuje v jisté meteorologicky zaměřené fotograficky abstraktní poezii se snímkem Sněhové snění v příjemně šedých barvách.

Klepněte pro větší obrázek
Sněhové snění, foto: Tomáš Holub

... DOMKY ... jsou snímkem, ve kterém jdou hrany a ostrost skutečně na dřeň, ale opět v nich vyniká polární záře v kontextu s urbanistickým vnímáním světa. Člověk se odděluje od drsné přírody zdmi, aby přežil, ale přesto v přírodě hledá a nachází uspokojení z krásy. Autorem je miiba.

Klepněte pro větší obrázek
DOMKY, foto: miiiba

Vhumanik také usiluje o spojení poezie a atmosférických úkazů. Snímek nese název o plačícím slunci a nabízí krásné abstraktní malování.

Klepněte pro větší obrázek
o plačícím slunci, foto: vhumanik

Pírko pro Forresta Gumpa od Subala ukazuje, že i pěkně může někdy být. Bezvětří, které umožňuje tiše se kochat krajinou. Snít.

Klepněte pro větší obrázek
Pirko pro Forresta Gumpa, foto: subal
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát