O smutku jako katalyzátoru autenticity, času na prožitek vlastní existence a zdroje krásného umění jdoucího do hlubin bytí. Smutek je jednou ze základních lidských emocí, kterou čas od času pociťuje každý. Jde přitom o emoci, které se nejen není snadné vyhnout, ale se kterou se také obtížně nakládá a bojuje s ní.
Také bychom našli jen málo emocí, které jsou tak společensky omezovány jako právě smutek. Například na rakouském dvoře bylo nepřijatelné, aby císař smutek nějak výrazně projevoval, podobě si ale tuto představu ponecháváme také pro dnešní politiky.
Smutek tak získává zajímavou dimensi – místo veřejného smutku je z něj privátní prožitek, životní tíže, rozlámanost či zraněnost, kterou je ale třeba překrýt kabátem úsměvu a aktivity. Je důležité být v pohodě, držet směr a mít cíl. Smutek, který je otřesením základních jistot člověka, je v tomto ohledu nebezpečný. Dává pohlédnout do intimní nejistoty a otevírá otázku, kam vlastně spěcháme a směřujeme.
Smutek, který je překryt pózou bezproblémovosti, může být základem nejen pro celoživotní zranění, vyčerpání a vyhoření, ale také vede ke ztrátě autenticity. Jakkoli je zmíněné „být v pohodě“ něčím, co se běžně očekává, být věrný a autentický sám sobě je snad tou nejpřitažlivější a charisma tvořící přísadou osobností, kterých si vážíme.
Dovolíme si ale ještě jeden pohled, který je snad blízký tomu, který nabízí autor snímku Smutný den 4 honzj. Smutek je časem existenciálního prožitku, prostorem pro uměleckou tvorbu. Čím by bez něj byli Holan, Zahradníček či Březina? Smutek je rozdělení – na jedné straně stojí člověk a jeho svět, někde za poloprůhlednou zdí to, co cítí jako tu přísadu, která mu dodává štěstí. Je blízko, vidí ji, ale nemůže ji mít.
Smutný den 4, foto: honzj
A zatímco dítě u výlohy cukrárny prožívá chutě v podstatě jen estetické, smutek je výrazem touhy existenciální. Jde na dřeň bytí, které se musí samo se sebou znovu vypořádat, najít to, co v něm dává smysl a za co má cenu bojovat. Proto jsou ony básně ze smutku tak krásné, protože nejsou výrazem beznaděje, ale vnitřní proměny. Jakkoli se materiální složení našeho těla nemění, uvnitř se děje něco zásadního.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku s výbornou atmosférou a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Také balian si hraje s tématem lehce melancholickým, umělecky velice pěkně pojatým. Snímek nese název Problémy lichého počtu a klade tvrdou otázku – kdo bude muset jít po schodech pryč a kdo bude moci zůstat? Zdá se, že by to mohl být ten „plačící“.
Problémy lichého počtu, foto: Balian
Shimmell nabízí vlastní schody do nebe. Snímek pěkně vykrajující jednotlivé stupínky, cestu vnímanou jako detektivku, radost z poznávání a nacházení i tajemně tiché dobrodružství.
Mikes70 nabízí pohled na rákosí přes špinavé okno. Hraje si s atmosférou, ale především s celkovou malbou. Snímek se snaží navazovat na fotografování jako na výtvarné umění, pečlivě zachycující to, co běžně nevidíme, ale díváním se můžeme získat estetický prožitek. Taková je Rákosovka II.
Rákosovka II, foto: Mikes70
Na závěr ještě Tvar kamene – VIII od Jarleleka, která zaujme jak výborným technickým zpracováním, tak také skvělým nápadem, hravostí, originalitou.
Tvar kamene – VIII, foto: jarlelek