DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Stairs – volby pod povrchem věcí

Martin Heidegger upozorňuje na to, že lidský život je sérií neustálých rozhodování, na jejichž důsledky nevidíme, ale ve chvíli, kdy je učiníme, nemáme žádnou možnost vrátit se zpět.

Hérakleitos uvedenou skutečnost o mnoho století dříve ilustruje známým výrokem, že dvakrát nelze vstoupit do stejné řeky. Zkušenost, kam vede cesta, po které jsme se vydali, v člověku zachovává nesmazatelnou stopu, které se nelze zbavit.

I kdybychom se snad dokázali vrátit nazpět, nepůjde o stejné rozhodování, ale o akt fundamentálně odlišný. Tento postoj je velice důležitý z pohledu etiky – není možné vnímat život jako určitý designový proces s opakujícími se prototypy a testy, které se hodnotově neutrálně střídají tak dlouho, dokud nedosáhneme požadovaného výsledku. Bytí je čímsi neopakovatelným, s velkou hodnotou každého kroku.

Toto vědomí může vést k jisté existenciální úzkosti, neboť jestliže nevíme, jaké budou dopady našich činů, co způsobí každý náš krok, jak se rozhodnout? Moderní matematika a fyzika k této intuitivní pozici přidává teoretický základ v podobě teorie chaosu a efektu mávnutí motýlích křídel. Na druhou stranu přístup, dle známého úsloví, kdo nic nedělá, nic nezkazí, situaci příliš nelepší – i samotné čekání je určitým rozhodnutím.

Klepněte pro větší obrázek
Stairs, foto: Marselus

Snímek Stairs toto téma pěkně ilustruje a rozvádí. Zachycuje šestici eskalátorů, tedy schodů, po kterých se lze pohybovat pouze jedním směrem. Špatná volba znamená buď okamžitý pád, nebo nemožnost návratu. Schody končí někde dole, pod povrchem a není možné se mezi nimi přemísťovat. Osoba, která se blíží ke schodišti, působí na první pohled velice sebejistě, což je ale většinou spíše příznakem opačného prožitku vnitřního světa. Jedna z cest je uzavřená a vyvolává otázku proč. Nemělo by cenu zkusit překonat překážku, zariskovat, experimentovat? Vždyť co ni nestojí, za nic nestojí, ponouká známý výrok Františka Saleského.

Jedoucí schody zachycují i onu časovou pomíjivost – pokud nenastoupíme nyní, s velkou pravděpodobností nepotkáme (nebo naopak potkáme) nějakou jinou osobu, což je scéna známá z horších romantických filmů, tedy i zde čekání vytváří tlak neustávající změny. Eskalátory míří pod povrch věcí, pod zem. Pokud bychom měli najít jednoho společného jmenovatele, pro moderní umění, zřejmě by jím byla ona snaha proniknout pod viditelnou slupku a ukázat, že realita je něco více než to, co můžeme vidět z nezaujatého nadhledu prostýma očima. Tento pohled odpovídá starokřesťanské myšlence o „zajetí na hlubinu“ jako o obrazu kontemplace a pochopení světa.

Gratuluji autorovi, kterým je Marselus ke kompozičně mimořádně zajímavému snímku, kterému v celkovém dojmu výrazně pomáhá práce se světlem a černobílé provedení a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.

Střídání zimního počasí s klimatem téměř jarním, svojí teplotní křivkou dává vznikat rampouchům a následně je stravuje v podivném, umělecky krásném požitku, postupně konzumovaném kontaktu se světem. Takový by snad mohl být popis snímku Zima už si vylámala zuby... od No21.

Klepněte pro větší obrázek
Zima si vylámala zuby..., foto: No21

Tyto meteorologické fluktuace opět zhmotněné na příkladu vody zachycuje nerozhodná hladina, jen místo úzkých profilů si Jindra H vybírá pohled na širokou plochu.

Klepněte pro větší obrázek
Nerozhodná hladina, foto: Jindra H

Fialový poustevník vidí a zachycuje svět v barvách, s tématem podobným, ale jemností a atmosférou zcela jinou, než předchozí snímky. Jeho fotografie nese název Pražské labutí panorama a ukazuje, že každý člověk se může na svět dívat zcela jinýma očima i se zcela jiným sociálním kontextem.

Klepněte pro větší obrázek
Pražské labutí panorama, foto: Fialový poustevník

Představy o čase jsou různé; někdy více filozofické, jindy fyzikální či personální. A právě vztahu času, jako určitému trvání daného konkrétnímu lidskému bytí se věnuje snímek čas od Shimmella.

Klepněte pro větší obrázek
čas, foto: shimmell
Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

labute bych si dal ke snidani nam nam x 3. 2. 2016, 08:50

Další podobné články

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.

Unikátní snímky Saturnu z již neexistující sondy Cassini

Unikátní snímky Saturnu z již neexistující sondy Cassini

Fotografie týdne: Konec nákladového nádraží Žižkov

Fotografie týdne: Konec nákladového nádraží Žižkov

„Něco končí a něco jiného začíná“. Tato lidová úvaha je hojně rozšířená a má sloužit jako jakési pohlazení, zdroj naděje pro někoho, kdo se setká s koncem, který nechtěl. Jde o tvrzení, které v sobě mísí naději a jistý idealismus.

Fotografie týdne: jak běží čas metrem – o čase a bezčasí tančících v mysli fotografa

Fotografie týdne: jak běží čas metrem – o čase a bezčasí tančících v mysli fotografa

Co je to čas? Dokud se mne na to nikdo nezeptá vím to, ale jakmile mám odpovědět, uniká mi to. Tak nějak by bylo možné parafrázovat slavný výrok, jehož autorem je Aurelius Augustinus.

Nejstarší dochovaná fotografie amerického prezidenta – 1843

Nejstarší dochovaná fotografie amerického prezidenta – 1843

Návštěvníci muzea během pořizování fotografie svého dítěte v rakvi, poškodili 800 let starý předmět!

Návštěvníci muzea během pořizování fotografie svého dítěte v rakvi, poškodili 800 let starý předmět!

Budoucnost fotografie: Kam jsme se dostali a co bude dál?

Budoucnost fotografie: Kam jsme se dostali a co bude dál?

Svět fotografie se v několika posledních letech mění obrovskou rychlostí. Ke slovu se dostávají nové technologie, a to i z oblastí, které zdánlivě nemají s fotografií nic společného. Jaká budoucnost čeká médium fotografie?

Fotografie týdne: Budiž světlo – o světle, světu, slovu a stvoření

Fotografie týdne: Budiž světlo – o světle, světu, slovu a stvoření

Podle Jana Patočky mají slova svět a světlo společný etymologický, ale také především myšlenkový, kořen. Svět je to, co je osvětlené, co se nám zjevuje, co můžeme poznat.