Martin Heidegger upozorňuje na to, že lidský život je sérií neustálých rozhodování, na jejichž důsledky nevidíme, ale ve chvíli, kdy je učiníme, nemáme žádnou možnost vrátit se zpět.
Hérakleitos uvedenou skutečnost o mnoho století dříve ilustruje známým výrokem, že dvakrát nelze vstoupit do stejné řeky. Zkušenost, kam vede cesta, po které jsme se vydali, v člověku zachovává nesmazatelnou stopu, které se nelze zbavit.
I kdybychom se snad dokázali vrátit nazpět, nepůjde o stejné rozhodování, ale o akt fundamentálně odlišný. Tento postoj je velice důležitý z pohledu etiky – není možné vnímat život jako určitý designový proces s opakujícími se prototypy a testy, které se hodnotově neutrálně střídají tak dlouho, dokud nedosáhneme požadovaného výsledku. Bytí je čímsi neopakovatelným, s velkou hodnotou každého kroku.
Toto vědomí může vést k jisté existenciální úzkosti, neboť jestliže nevíme, jaké budou dopady našich činů, co způsobí každý náš krok, jak se rozhodnout? Moderní matematika a fyzika k této intuitivní pozici přidává teoretický základ v podobě teorie chaosu a efektu mávnutí motýlích křídel. Na druhou stranu přístup, dle známého úsloví, kdo nic nedělá, nic nezkazí, situaci příliš nelepší – i samotné čekání je určitým rozhodnutím.
Snímek Stairs toto téma pěkně ilustruje a rozvádí. Zachycuje šestici eskalátorů, tedy schodů, po kterých se lze pohybovat pouze jedním směrem. Špatná volba znamená buď okamžitý pád, nebo nemožnost návratu. Schody končí někde dole, pod povrchem a není možné se mezi nimi přemísťovat. Osoba, která se blíží ke schodišti, působí na první pohled velice sebejistě, což je ale většinou spíše příznakem opačného prožitku vnitřního světa. Jedna z cest je uzavřená a vyvolává otázku proč. Nemělo by cenu zkusit překonat překážku, zariskovat, experimentovat? Vždyť co ni nestojí, za nic nestojí, ponouká známý výrok Františka Saleského.
Jedoucí schody zachycují i onu časovou pomíjivost – pokud nenastoupíme nyní, s velkou pravděpodobností nepotkáme (nebo naopak potkáme) nějakou jinou osobu, což je scéna známá z horších romantických filmů, tedy i zde čekání vytváří tlak neustávající změny. Eskalátory míří pod povrch věcí, pod zem. Pokud bychom měli najít jednoho společného jmenovatele, pro moderní umění, zřejmě by jím byla ona snaha proniknout pod viditelnou slupku a ukázat, že realita je něco více než to, co můžeme vidět z nezaujatého nadhledu prostýma očima. Tento pohled odpovídá starokřesťanské myšlence o „zajetí na hlubinu“ jako o obrazu kontemplace a pochopení světa.
Gratuluji autorovi, kterým je Marselus ke kompozičně mimořádně zajímavému snímku, kterému v celkovém dojmu výrazně pomáhá práce se světlem a černobílé provedení a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Střídání zimního počasí s klimatem téměř jarním, svojí teplotní křivkou dává vznikat rampouchům a následně je stravuje v podivném, umělecky krásném požitku, postupně konzumovaném kontaktu se světem. Takový by snad mohl být popis snímku Zima už si vylámala zuby... od No21.
Zima si vylámala zuby..., foto: No21
Tyto meteorologické fluktuace opět zhmotněné na příkladu vody zachycuje nerozhodná hladina, jen místo úzkých profilů si Jindra H vybírá pohled na širokou plochu.
Nerozhodná hladina, foto: Jindra H
Fialový poustevník vidí a zachycuje svět v barvách, s tématem podobným, ale jemností a atmosférou zcela jinou, než předchozí snímky. Jeho fotografie nese název Pražské labutí panorama a ukazuje, že každý člověk se může na svět dívat zcela jinýma očima i se zcela jiným sociálním kontextem.
Představy o čase jsou různé; někdy více filozofické, jindy fyzikální či personální. A právě vztahu času, jako určitému trvání daného konkrétnímu lidskému bytí se věnuje snímek čas od Shimmella.