Je moderní říkat, že ničeho, co člověk v životě udělal, nelituje. Otázkou, je, zda je takový postoj možný a především, co daná věta vlastně znamená. Předně je třeba říci, že asi není nikdo, kdo by se vždy rozhodl tak, aby z perspektivy své přítomnosti nyní mohl říci, že všechna jeho rozhodnutí byla správná.
Nikdy nevíme, co náš skutek udělá, co se stane, když nic neuděláme. Náš pohled na svět je vždy omezený, a i když se snažíme, často střílíme naslepo, což přirozeně implikuje to, že se občas netrefíme. Říci, že ničeho nelitujeme tedy v kontextu náhledu na svůj život jako oslavu dokonalých rozhodnutí zřejmě nejde.
Perspektiva, kterou jsme nastínili může být ale skličující – jak se rozhodovat, když nikdy nevíme dost, když netušíme, jaké dopady bude mít naše jednání. Má tedy smysl vůbec něco dělat? Tento moment představuje také jednu z nejvýraznějších námitek proti svobodné vůli – v čem by byla svobodná. V tom, že vykoná to, co chce nyní, ale nedokáže sledovat přání aktéra? To je velice omezená svoboda, která je vlastně zcela nesvobodná.
Jiří Pelikán říká, že bychom se ve svém rozhodování měli soustředit jen na to, co sami můžeme ovlivnit a to, co ovlivnit nemůžeme nechat tak, jak je. Podobně mluví také Ignác z Loyoly, který říká, že by se člověk měl chovat tak, jako by vše záleželo jen na něm a modlit tak, jako kdyby vše bylo jen záležitostí Boží. Zdá se, že tato náboženská dimenze chování nějakou svobodu umožňuje.
Šťastie je ako sklo, foto: millana
Nelitování může mít také rozměr jisté distance od světa – tak jako budhisté přestaneme nazírat svět hodnotícími soudy a budeme od něj odděleni. Další možností je zbavit se svědomí, být bezskrupulózní, tedy přestat reflektovat své konání.
Myslím, že ve skutečnosti bytí okamžikem, které takový pohled na život vyžaduje, dodržuje málokdo. A pokud si skutečně nic nevyčítá, je to spíše tím, že před danou věcí prostě zavře oči. Je příliš bolestná a blízká srdci, než aby měl chuť o ní meditovat nebo dokonce veřejně hovořit. Často jsou to ta nejhlubší zranění, kterých se nechce člověk dotknout a doufá, že když se bude tvářit, že neexistují, zmizí.
Snímek Šťastie je ako sklo ukazuje na několik dimenzí takového zavírání očí. Tvářit se, že nemáme problém s alkoholem, je jistě nebezpečná strategie, často také pití může překrývat jiné žaly a bolesti. Důležitá je ale ona metaforičnost názvu – štěstí je jako sklo – křehké a průhledné, často není vidět, je snadné ho rozbít nebo rozšlápnout. Stačí chvilku nedávat pozor a … Současně platí, že lepení, pokud je možné je vždy viditelné.
Muž, kterého na snímku zachytila millana, prožívá žal a bolest. Jeho bytí je rozbité, změněné na střepy, každým dalším krokem se stává těžším a nesnesitelnějším. Co je tedy to, co ho může zachránit? Gratuluji autorce k povedenému snímku a dovolím si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Jak vypadá hospůdka, když ji opustí poslední zákazník? No21 zachycuje prostor pro lidi bez lidí. V tiché panoramatičnosti místa, na kterém není nic objektivně poetického, a přesto si od něj každý umí jistou formu atmosféry nebo vzpomínek vetkat. Fotografie nese název Když hosté odejdou....
Když hosté odejdou..., foto: No21
Někdy si stačí se snímkem hrát jako s plochou barev a tvarů, které skládají či kreslí chtěné asociace. Tak jako Vitamíny od mduchy.
Vitamíny, foto: mduchy
Může být rozmazaná fotka věcí pod vodou něčím zajímavá? Fotografie blues o topícím se nedopalku, jehož autorem je vhumanik ukazuje, že může. Reaguje na kontext, pracuje se slovem, nadsázkou, asociacemi. Tvoří tak vlastně dílo nad dílem, fotografie je zde jen nosič, který otevírá cestu k hlubšímu pochopení.
blues o topícím se nedopalku, foto: vhumanik
Na závěr ještě muž v saku a cylindru. Snímek Actor od Stuck nabízí pohled na muže, který si někde za temnotou snímku pod vousy a cigaretou, za kulatými brýlemi možná pohrává s nějakou myšlenkou, snad si brouká svou oblíbenou písničku nebo … Ono nebo dává autor na doplnění každému zvlášť.
Actor, foto: Stuck