DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Svět postavený na hlavu

Člověk nepoznává svět takový, jaký je, ale takový, jaký se mu jeví. A někdy je možné tyto představy postavit na hlavu a pohled na svět otočit o 180°. O tom všem je tentokrát fotografie týdne.

Jednou ze základních filosofických otázek je, jakým způsobem člověk poznává. Odpovědí může být celá řada. Známý je korespondenční model, který říká, že poznáváme na základě podobnosti.

Každý nový poznatek zařazujeme do systému již známých informací a na základě jejich podobnosti a diference je chápeme. Také proto může být tak obtížné pochopit kvantovou mechaniku – s jejími zákony nemá většina lidí žádnou zkušenost, neboť vše, co vidí a cítí, prochází sítem principu korespondence.

Jiný model nabízí pragmatické teorie – zdrojem poznání nejsou počitky nebo smyslové vjemy, ale hypotézy, které je nutné co možná nejpřesněji formulovat. Přesnost se pak neposuzuje nijak absolutně, ale vzhledem k potřebám. Pravdou je tak to, na čem se shodne vědecká komunita.

Třetí velkou skupinou teorií o poznávání je hermeneutická cesta – každý jev kolem nás, každý děj či událost neposuzujeme izolovaně, ale v určitém kontextu. Každý člověk má vlastní paměť, emocionální naladění, úhel pohledu na svět. Když vidí někdo pověrčivý přeběhnout černou kočku přes cestu, vnímá tuto událost zcela jinak, než vášnivý biolog nebo řidič motorového vozidla, který se jí musí vyhnout.

Klepněte pro větší obrázek 
Postaveno na hlavu, foto: ilonag3

A právě s tímto modelem poznání pracuje ilonag3 na snímku s názvem Postaveno na hlavu. Z obyčejné návštěvy vernisáže učinila zajímavou událost – našla nové interpretační východisko, nový úhel pohledu, který její svět otočil o 180°, i když zdaleka ne celý. Výsledek je tak překvapivý, neboť nekoresponduje s tím, jak vnímáme svět běžnýma očima, dává mu zcela jiný příběh a obsah.

Gratuluji autorce k podařenému snímku, na kterém se zrcadlí lidé hlavou dolů ve sklenici a účastník výstavy si musí podržet talíř, aby se i on nepřeklopil k protinožcům. Nebo jde jen o úhel pohledu?

Milovníkům abstraktní fotografie, která dává prostor pro rozvinutí fantazie, hledající draky a pohádkové krajiny v běžném světě je určený snímek Unreal, jehož autorem je promart. Strom zasazený uprostřed zelených luk proměnil téměř k nepoznání.

Klepněte pro větší obrázek 
Unreal, foto: promart

w se věnuje těžké profesi fotografa – člověka, který mezi své oči a svět staví fotoaparát, aby druhým nabídnul pohledy, které jim běžně uniknou, mohly by zmizet v hlubinách zapomnění nebo samotným focením teprve vznikají. Předmětem tohoto snímku je dáma na cestě, která zaujatě fotografuje, odsud také název snímku – fotografka.

Klepněte pro větší obrázek 
fotografka, foto: vhumanik

Shimmell pokračuje ve zveřejňování svých snímků polské krajiny, které neznalým divákům mohou připomínat spíše Saharu nebo pouště Jižní Ameriky. Tento nese název pocestný v púšti a zaujme prací se světlem.

Klepněte pro větší obrázek 
pocestný v púšti, foto: shimmell

A na závěr ještě jeden snímek, který se nachází na pomezí portrétní a dokumentaristické fotografie, jeho autorem je Mrakomor. Je na něm čtveřice dětí, jedna drožka a atmosféra životu na ulici, bez svázaností konvencemi, spěchem velkoměsta. Snímek nese název Děti drožkaře.

Klepněte pro větší obrázek 
Děti drožkaře, foto: Mrakomor
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?