DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: T-K-A-C-Z aneb o pomíjivosti lidských výtvorů

Snímek o tom, jak pomíjivá je lidská přítomnost, a co dovede příroda za pár let z „věčnými“ obydlími provést. Jedním ze zajímavých motivů katastrofických sci-fi filmů jsou katastrofy, při kterých vyhyne většina lidstva.

Pár lidí přežije, přichází do světa bez elektřiny, infrastruktury, fungující společnosti či legislativního pořádku. Jaký je takový svět? Většinou šedivý, špinavý, zdevastovaný. Jiný pohled mohou dát některé zjednodušené lidové environmentální modely, které říkají, že člověk zničí přírodu

Možná mnohem přesnější by bylo říci, že zničí to, co je v přírodě nyní, odstraní část diverzity druhů a snad i sám sebe. Ale příroda je v tomto ohledu rychlá a neúprosná, silnější a systematičtější nežli člověk sám. Ať se již díváme na místa válečných konfliktů, jaderné střelnice nebo třeba okolí Černobylu, nemůžeme se ubránit dojmu, že příroda si s člověkem poradí, a to docela rychle. Ostatně samotné položení mrtvého do hrobu v hlíně znamená, že během pár let z něj zůstane jen hromádka kostí. „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ Známá formule k udělování popelce, která je i po chemické stránce překvapivě poměrně přesná.

Člověk na to, aby měl nad přírodou navrch musí vynakládat netriviální množství úsilí a námahy. Ve chvíli kdy nějaké místo opustí, je vcelku jedno, v jakém ho zanechá stavu a proces pustnutí a vítězství přírody je poměrně rychlý a nezvratný. Během dvaceti let se z továrny v centru města může stát něco jako přírodní rezervace, biologický experiment, útočiště pro zvířata, ale i rostliny, které by se jinde prosazovaly obtížněji.

Klepněte pro větší obrázek
T-K-A-C-Z, foto: zewag

Představa věčnosti nebo trvalosti přítomnosti člověka na nějakém místě je tak více než imaginární. To jistě neznamená rezignovat na ochranu přírody nebo péči o ni, či dokonce to ani neimplikuje právo plýtvat s přírodními zdroji. Ale spíše se zde ukazuje perspektiva pomíjivosti a nestálosti lidského bytí. Smrt či odchod z nějakého místa tak vytváří prostor pro jiné druhy a ty se rychle umí postarat o to, aby si z továrny, domu či města udělaly vlastní příbytek.

A právě tyto opuštěné prostory jsou pro člověka přitažlivé. Ukazují mu limity vlastního bytí, vedou od triumfalismu, ať již osobního nebo skupinového, k jisté pokoře a vědomí vlastních limitů. Tak jako T-K-A-C-Z od Zewag, který ukazuje vytyčenou cestu k rozpadající se továrně uprostřed ničeho.

Gratuluji autorovi k podařenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.

Subal nabízí hravý pohled na dřevo a mráz, který kreslí a hraje si s jinovatkou. Jako by daný objekt na zebru chtěl proměnit. Snímek nese název Proužkovaná.

Klepněte pro větší obrázek
Proužkovaná, foto: subal

Paklík si hraje s kombinací holubího letu a sochy, v kontextu urbanistické koncepce. Odkazuje na hravost, nejednoznačnost a organičnost celého veřejného prostoru. Fotografie nese poměrně výstižný název pošli posly.

Klepněte pro větší obrázek
Pošli posly, foto: shimmell

Pro všechny, kdo mají v oblibě hru se stíny a živými objekty je určená fotografie horská lyžnická. Jejím autorem je ilonag3 a nese název Já a jeho stín, který otevírá široké a pestré interpretační možnosti tohoto obrázku.

Klepněte pro větší obrázek
Já a jeho stín, foto: ilonag3

Na závěr ještě snímek, který jako by se tematicky vracel k prvnímu. ...krajina zimní, civilizovaná...4 je cestou polem i lesem, místem prohrnutým a sjízdným, ale také tím, které, za několik málo chvil rozmaru počasí, může zmizet v jednolité sněhové přikrývce. Autorem snímku je fakir.h.

Klepněte pro větší obrázek
...krajina, zimní, civilizovaná...4, foto: fakir.h
Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

Celé to bylo původně malebně bílé, ale pak t… Neratovice 14. 3. 2017, 18:50

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?