DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

A stačí jen pár kapek. Proto také, když čteme texty národů, které mají k poušti nějaký vztah, lze se setkat s deštěm jako s něčím magickým, často spojen s božím zásahem. Je tím, který dává život, tvoří krásu a současně se nachází mimo možnosti člověka, který o tom, kdy bude nebo nebude pršet, nerozhoduje.

Je zde ale také ničivá část deště, spojená s povodněmi, záplavami, erozí půdy. Jakkoli je pro život na zemi zcela nezbytný, tak současně má možnost také ničit a život brát. Přichází pravidelně nebo náhle, může být silný nebo jemný. Je také spojený s jistou romantikou – kdo rád neposlouchá déšť bubnující na střechu s hrnkem teplého čaje v ruce? Je uklidňující, zvukomalebný, snový.

Přírodní vědy řadu takto poetických jevů dokázaly popsat a vysvětlit, dát odpověď na otázku „jak“. Zdeněk Neubauer v tomto kontextu mluvil o denaturalizované přírodě. O přírodě zbavené tajemství, krásy, sebe sama. Jakoby se z přírody stal soubor modelů a vzorců, odtržených od skutečnosti. Déšť v tomto ohledu ale jakoby chtěl tomuto přístupu vzdorovat. To jistě neznamená, že bychom nevěděli nic o struktuře mraků nebo kondenzačních jádrech, ale přesto lze říci, že ho lze velice špatně počítat. Modelování a předpovídání srážek patří mezi nejnáročnějším matematické disciplíny a s rozumnou přesností ho nelze provádět příliš dopředu.

Klepněte pro větší obrázek
V dešti, foto: MoniSan

Déšť jakoby si chtěl schovat své tajemství, uchovat si nepředvídatelnost, romantiku. Žena na snímku V dešti snad ani o prediktivních meteorologických modelech nepřemýšlí. Kráčí v dešti, nese si deštník, aby ji voda nenamočila. Chce být krásná. Stává se součástí celé scenérie – není zde déšť a ona jako dvě odlišné entity. Je zde ona v dešti a s deštěm. Najednou není možné je od sebe oddělit. Jakkoli mezi nimi stojí hradba s nepromokavého deštníku, je – díky fotografii – žena s kapkami deště tajemně provázaná.

Od analytického a přísného vnímání světa očima západní vědy se přiklání k poznání spíše syntetickému, holistickému, narativnímu. Ukazuje, že ne vše je možné denaturalizovat, že onen proces matematizace světa má sice své zásadní výhody a benefity, je potřebný a nutný, ale současně by neměl vést k představě, že obraz světa, který dává je úplný.

Gratuluji autorovi snímku, kterým je MoniSan, k zajímavé, atmosférou protknuté, fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.

DSC_2274 je snímek, který může na první pohled působit jako ilustrace k Orwellovskému románu nebo zachycení světa v době nějaké industriální katastrofy. Elektrické vedení, mlha, pole. Černobílé provedení od Ivana 76 dává silný zážitek i témata k přemýšlení.

Klepněte pro větší obrázek
DSC_2274, foto: Ivan_76

Cevarom nabízí snímek v černobílém provedení, který je ale spíše zvykem vnímat barevně. A právě s napětím dynamiky oblohy, klidu lesa, potoka, rozhledy ve dvoubarevném provedení pracuje fotografie Protržená.

Klepněte pro větší obrázek
Protržená, foto: cevarom

Shimmell nabízí – pro sebe již tradiční motiv – člověka zachyceného v geometrické struktuře staveb. Zde mladého muže sedícího u stolu s kávou, telefonem a kšiltovkou. Snímek nese název moderní doba.

Klepněte pro větší obrázek
moderní doba, foto: shimmell

A na podobné téma ještě snímek Drbny... od Tchmes. Jen barevný a zrcadlivý.

Klepněte pro větší obrázek
Drbny..., foto: tchmes
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: Počula si ...

Fotografie týdne: Počula si ...

Podle Hanse Urs von Balthasara znamená slovo komunita etymologicky spojení dvou slov dohromady či spolu a zeď. Zeď, je to, co odděluje členy komunity od těch ostatních. Je to prostor bezpečí za hradbami, který vyžaduje jistou loajalitu, společný jazyk, hodnoty, či blízkost.

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Jen několik málo fotografií se stalo opravdu ikonickými – každý je viděl a snadno si je vybaví. Mnohá tato díla mají moc promítnout se do reálného světa a ovlivnit skutečnost. Patří mezi ně i snímek Dorothey Langeové Kočující matka.

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Sledovat kulturu toho, jak nakládáme s mrtvými je nesmírně zajímavé a poučné, nikoli kvůli nim samotným, ale především proto, že nám ukazuje, jak k vlastní smrti a bytí ve světě přistupujeme sami

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Emoce patří mezi nesporně literárně nejreflektovanější, ale současně nejméně vážně branou složku, lidského myšlení či osobnosti vůbec.

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Fotografie týdne: Za oponou

Fotografie týdne: Za oponou

Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu nesmírně pečlivě analyzuje to, jak snadno člověk upadne do schémat veřejného mínění, aniž by byl schopen a ochoten napřít svůj kritický úsudek, jenž by mohl vést k tomu, že některá obecně tradovaná interpretační pojetí překročí nebo problematizuje.