DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

A stačí jen pár kapek. Proto také, když čteme texty národů, které mají k poušti nějaký vztah, lze se setkat s deštěm jako s něčím magickým, často spojen s božím zásahem. Je tím, který dává život, tvoří krásu a současně se nachází mimo možnosti člověka, který o tom, kdy bude nebo nebude pršet, nerozhoduje.

Je zde ale také ničivá část deště, spojená s povodněmi, záplavami, erozí půdy. Jakkoli je pro život na zemi zcela nezbytný, tak současně má možnost také ničit a život brát. Přichází pravidelně nebo náhle, může být silný nebo jemný. Je také spojený s jistou romantikou – kdo rád neposlouchá déšť bubnující na střechu s hrnkem teplého čaje v ruce? Je uklidňující, zvukomalebný, snový.

Přírodní vědy řadu takto poetických jevů dokázaly popsat a vysvětlit, dát odpověď na otázku „jak“. Zdeněk Neubauer v tomto kontextu mluvil o denaturalizované přírodě. O přírodě zbavené tajemství, krásy, sebe sama. Jakoby se z přírody stal soubor modelů a vzorců, odtržených od skutečnosti. Déšť v tomto ohledu ale jakoby chtěl tomuto přístupu vzdorovat. To jistě neznamená, že bychom nevěděli nic o struktuře mraků nebo kondenzačních jádrech, ale přesto lze říci, že ho lze velice špatně počítat. Modelování a předpovídání srážek patří mezi nejnáročnějším matematické disciplíny a s rozumnou přesností ho nelze provádět příliš dopředu.

Klepněte pro větší obrázek
V dešti, foto: MoniSan

Déšť jakoby si chtěl schovat své tajemství, uchovat si nepředvídatelnost, romantiku. Žena na snímku V dešti snad ani o prediktivních meteorologických modelech nepřemýšlí. Kráčí v dešti, nese si deštník, aby ji voda nenamočila. Chce být krásná. Stává se součástí celé scenérie – není zde déšť a ona jako dvě odlišné entity. Je zde ona v dešti a s deštěm. Najednou není možné je od sebe oddělit. Jakkoli mezi nimi stojí hradba s nepromokavého deštníku, je – díky fotografii – žena s kapkami deště tajemně provázaná.

Od analytického a přísného vnímání světa očima západní vědy se přiklání k poznání spíše syntetickému, holistickému, narativnímu. Ukazuje, že ne vše je možné denaturalizovat, že onen proces matematizace světa má sice své zásadní výhody a benefity, je potřebný a nutný, ale současně by neměl vést k představě, že obraz světa, který dává je úplný.

Gratuluji autorovi snímku, kterým je MoniSan, k zajímavé, atmosférou protknuté, fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.

DSC_2274 je snímek, který může na první pohled působit jako ilustrace k Orwellovskému románu nebo zachycení světa v době nějaké industriální katastrofy. Elektrické vedení, mlha, pole. Černobílé provedení od Ivana 76 dává silný zážitek i témata k přemýšlení.

Klepněte pro větší obrázek
DSC_2274, foto: Ivan_76

Cevarom nabízí snímek v černobílém provedení, který je ale spíše zvykem vnímat barevně. A právě s napětím dynamiky oblohy, klidu lesa, potoka, rozhledy ve dvoubarevném provedení pracuje fotografie Protržená.

Klepněte pro větší obrázek
Protržená, foto: cevarom

Shimmell nabízí – pro sebe již tradiční motiv – člověka zachyceného v geometrické struktuře staveb. Zde mladého muže sedícího u stolu s kávou, telefonem a kšiltovkou. Snímek nese název moderní doba.

Klepněte pro větší obrázek
moderní doba, foto: shimmell

A na podobné téma ještě snímek Drbny... od Tchmes. Jen barevný a zrcadlivý.

Klepněte pro větší obrázek
Drbny..., foto: tchmes
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát