Fotografie týdne: Vlastní světy

Někdy můžeme potkat lidi, jejíchž životu nemůže porozumět. Chovají se, dle našeho názoru, nerozumným způsobem, který zhoršuje kvalitu jejich života. Asi většina z nás, kteří žijeme ve velkých městech, se setkáváme s bezdomovci a žebráky. Často mladými, ne vždy závislými na drogách či alkoholu. Podstupují život v zimě, mokru, nepohodlí, zbavení naších životních „jistot.“ Zdálo by se, že ponižují své lidství, jsou plně odkázáni na almužny. Ale přesto by takový život neměnili. Většina jich neumí říci proč, ale zřejmě jim dává určitou svobodu a volnost, kterou osmihodinová pracovní doba a péče o domácnost nenabízí. Žijí ve vlastním podivuhodném světě, do kterého nelze přijít z venku, s žebříčky hodnot které máme zformulované již od mládí, ale chceme-li je pochopit, musíme do nich proniknout z jejich prožívání a pocitů.

Kousek od nich procházejí utilitaristé. Lidé, pro které je dobrý život takový, u kterého převládá balík libostí nad balíkem nelibostí, jak by napsal slavný filosof Peter Singer. Cílem života je pro něj maximální štěstí pro sebe samého a minimalizace jakéhokoli utrpení. Nic ostatního v jejich životě nemůže hrát roli.

Přesto je tu stará žena na schodech. Nemá již ani neurvalou svobodu ani pozitivní bilanci libostí na nelibostí. Nemá mládí, peníze, moc. Nemůže již jít kam chce ani dělat co se jí zlíbí. Může jen sedět a čekat. Přesto není takový život bezútěšný, prázdný a zbytečný. Kolik zajímavých lidí kolem projde, kolik drobností jí může udělat radost. Při vší chudobě je zde radost ze života, že ještě mohla vstát ráno z postele, že má ještě jeden den, kdy se může usadit na stoličku na schodišti.

Snad není ani skutečná, je možná jen mlhavou připomínkou toho, že si máme všímat prostých maličkostí, které činní život krásným. Je jedno, zda vyrazíme na vycházku do lesa, nebo se jen projdeme městem. Ale vidět ony drobnosti všední krásy je zážitek, který jistě stojí za to. Někdy se může zdát, vše přestalo dávat smysl, že není důvodu k radosti. Ale pak je možné si vzpomenout na sedící ženu na schodech, která má jen počitky. A přesto může být šťastná.

Vlastní světy; foto shimmell

Blahopřeji fotografovi s nikem shimmell ke krásné fotografii Vlastní světy, na které se spojuje motiv živé ulice, jedinečnosti a příběhu člověka s uměleckou krásnou světelného ztvárnění schodů, které dávají fotografii širší rozměr a perspektivu. Nyní si ještě dovolím upozornit ještě na některé další zajímavé fotografie uplynulého týdne.

Přes všechno řečené výše jistě platí, že dopřát si nějaký požitek není nic špatného. Naopak, mít život plný malých radostí je příjemné a krásné. Kdo někdy prožil návrat od propisky k plnícímu peru, jistě ví, že zážitkem a požitkem mimořádně krásným je i obyčejné psaní tímto perem. Jemné klouzání pera po papíře, lehké tahy plné svobody. Takový je i snímek List (sepia) od mato18.

List (sepia); foto mato18

Jiným požitkem může být pro mnohé z nás káva. Pro krásnou vůni, teplo i chuť. Kolik lidí si bez ní nedovede představit ráno či pracovní den. Přesto, jak málo je však těch, kteří si jí umí opravdu užít? Snad vás inspiruje originální fotografie kava od myreska.

Kava; foto myreska

K tématice vlastních světů se vrací i fotrhol se snímkem Rozjímání, ke kterému netřeba cokoli dodávat. Snad jen že útěk do vlastní světů nemusí být něčím vynucený nouzí, ale krokem, který činní umělce umělcem a přemýšlivého člověka aristokratem ducha.

Rozjímání; foto fotrhol

Na závěr zmíňme fotografii Vyhnanec... od Ťulky. Osobně mě nejvíce zaujala poznámka v komentáři autora k snímku: „co se dalo dělat, když zlobila...:).“ Kolik jsme měli vyhnaných umělců, spisovatelů, politiků, novinářů, intelektuálů, kteří zlobily? Vyhnancem se lze stát v každém věku, ale asi nikdy to není snadné. A ne vždy vždy musí být vyhnanství opuštění nějakého území. Často jsou ta nejhorší vyhnanství skryta uvnitř člověka.

Vyhnanec...; foto Ťulka