DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Sledovat kulturu toho, jak nakládáme s mrtvými je nesmírně zajímavé a poučné, nikoli kvůli nim samotným, ale především proto, že nám ukazuje, jak k vlastní smrti a bytí ve světě přistupujeme sami

Hannah Arendtová upozorňuje na skutečnost, že smrt je individuální záležitost. Umíráme každý zvlášť, osobně. Součástí lidství, něčím nezadatelným a pevným, je právo na to zemřít jako individuum se jménem a příběhem svého života.

Jestliže Martin Heidegger říká, že ve smrti se teprve ukáže, jaký byl náš život, protože se uzavře jeho příběh, je to opětovné vztažení se ke smrti jako k bytostně individuálnímu prožitku. Nikdo druhý za nás nemůže zemřít, přechod z života do smrti je něčím, co spravedlivě potká posledního dělníka i krále.

Habsburský pohřební rituál (Vídeňský) je přitom nesmírně výmluvný. Do hrobky, kde odpočívá celá císařská rodina nesmí vkročit v rakvi císař či král, ale pouze člověk, se jménem, hříšník vztažený k transcendenci, nikoli k sociální struktuře. Třikráte se klepe na dveře hrobky a pohřebník se ptá, kdo vchází. S každým dalším zaklepáním, odkládá symbolicky pohřbívaný část své světskosti, toho, čím byl pro druhé, a dostává se blíže k sobě.

Arendtová pak uvádí hrůzný příklad s koncentračními tábory, které musely v nacistické ideologii plnit směrem ke smrti dva aspekty. Bylo třeba odstranit individuálnost smrti, jak ve smyslu osobního přechodu, tak také její sociální percepce – vraždy v plynové komoře jsou hromadné, anonymní, bez přípravy, bez jmen, bez nápisů na hrobech. Druhý bod byl způsob zabití – také ten nesmí být lidský. Bylo třeba najít, píše německá filosofka, způsob, kterým se zabíjí výhradně hmyz (štěnice), aby bylo zdůrazněno, že umírající nemají s lidmi nic společného.

Klepněte pro větší obrázek
Z cyklu Olšanské hřbitovy, foto: veteran05

Na druhé straně je možné se ptát, jaký život by člověk mohl chtít žít, kdyby měl perspektivu nesmrtelnosti. Ta může mít charakter nekonečného utrpení – tak jako u Joba, kde se objevuje až východisko čistého transcendentálního vztahu k Bohu, nebo nekonečné ztráty smyslu bytí, jisté „nekončící nudy“, kterou symbolizuje jiná biblická postava, totiž Kazatel.

Existence smrti, jako základní lidská jistota, je tedy něčím osvobozujícím, základním pilířem, něčím, k čemu je možné bytí ve světě v jeho časovosti individuálně vztáhnout. To jistě neznamená ztrátu rizika triumfalismu, tak jak to můžeme vidět u Gilgameše, ale dává možnost vztahovosti. Právě vztahovost, sumerského poloboha a Enkidua, je tím, co dá jeho životu větší smysl než stavba hradeb kolem Uruku.

Snímek Z cyklu Olšanské hřbitovy, jehož autorem je Veteran05 jistým způsobem rámuje reflexi toho, jak žijeme se svými hřbitovy. Zachycuje Krista, který ztratil kříž. Na první pohled to, co určuje výpověď o tom, co udělal a jaký byl ve světě. Dostal ale něco více – prostor k novému vztahu, roztaženou náruč, nový příběh.

Korozí kříž nezmizel, v hermeneutickém čtení bude vždy přítomen, ale otevírá nové perspektivy vztahovosti. Zůstalo jméno zvoucí k dialogu. Možná i ono postupné odložení atributu pobytu může být šancí otevírající nové prostory pro sebeuchopení a sebevnímání. Gratuluji autorovi a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.

Fotografie může být činností tvůrčí ve zpracování, v kompozici, v lovu míst, v příbězích. Rudych dlouhodobě ukazuje, že k focení s mimořádným „okem“ a schopností ho graficky interpretovat přidává také mimořádně citlivý pohled na svět, stejně jako na snímku bathing bluebird navajo girl, red moon.

Klepněte pro větší obrázek
 bathing bluebird navajo girl, red moon, foto: rudych

...rouzi... nabízí pohled na zasněžené pláně, hru s tím, co znamená minimalismus, s cestou k základním symbolům či výrazovým prostředkům, které může snímek zachytit. Fotografie nese název ….

Klepněte pro větší obrázek
..., foto: ...rouzi...

Když už jsme byli u plynových komor, nelze vynechat monumentálně krásný a současně aktuálně i dějinně drásavý pomník v Berlíně od Sysho.

Klepněte pro větší obrázek
..., foto: sysho
Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

Blahopřeji všem za opravdu krásné fotky.Hned… Kostka Miloš 7. 12. 2018, 11:43
:-D Dekuji za vybrani, hezka slova a cong… Rudy Chorvat 4. 12. 2018, 10:49

Další podobné články

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Jen několik málo fotografií se stalo opravdu ikonickými – každý je viděl a snadno si je vybaví. Mnohá tato díla mají moc promítnout se do reálného světa a ovlivnit skutečnost. Patří mezi ně i snímek Dorothey Langeové Kočující matka.

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Emoce patří mezi nesporně literárně nejreflektovanější, ale současně nejméně vážně branou složku, lidského myšlení či osobnosti vůbec.

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Fotografie týdne: Za oponou

Fotografie týdne: Za oponou

Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu nesmírně pečlivě analyzuje to, jak snadno člověk upadne do schémat veřejného mínění, aniž by byl schopen a ochoten napřít svůj kritický úsudek, jenž by mohl vést k tomu, že některá obecně tradovaná interpretační pojetí překročí nebo problematizuje.

Zkázonosné selfie. Návštěvnice muzea poškodili obrazy Dalího a Goyi

Zkázonosné selfie. Návštěvnice muzea poškodili obrazy Dalího a Goyi

Staňte se oficiálním fotografem na Světovém poháru v biatlonu 2018/2019!

Staňte se oficiálním fotografem na Světovém poháru v biatlonu 2018/2019!