Ve Starém zákoně najdeme velice zajímavé vyprávění o Eliášovi, který čekal na hlas Hospodina. Přihnala se vichřice, zemětřesení, šlehal oheň a vál silný vítr, ale Hospodin v nich nebyl.
Bůh se v tomto příběhu zjevuje až nakonec, v podobě vánku, těžko slyšitelného, neburácivého. Je něčím, na co je třeba se sám ztišit, být senzitivní, naslouchající. Sluch v semitském myšlení hraje velice důležitou roli, a to tak podstatnou, že Pavel z Tarzu bude psát, že víra je ze slyšení.
To nejpodstatnější, o co mu jde, je – stejně jako v případě Eliáše – něčím subjektivním, z hlediska spolehlivosti poznání druhořadým. Víra není ze čtení a diskuse, není ani z vidění zázraků a úkazů, ale z něčeho, co je nejzranitelnější na nepochopení, na přeslech, na zmatenost, na nízkou důvěryhodnost.
Také v běžném životě oceňujeme lidi, o kterých lze říci, že umí naslouchat. Schopnost slyšet druhého není fixována jen na přítomnost zdravého tělesného smyslu, ale především na jistou mentální připravenost. Na ochotu a schopnost slyšet. Vztah s člověkem, jako by nebyl spojený s tím, že ho vidíme, ale s tím, že ho slyšíme. Sluchem musíme věnovat onu zvýšenou pozornost, nemůžeme poslouchat dva lidi současně. A v neposlední řadě někdy musíme utéci do ticha, abychom slyšeli sebe sama.
Z jara slýchám bouřné větry vát, foto: No21
A možná právě v této samotě a ztišení, můžeme ve světě uslyšet nejen sebe, ale také zvuky či hlasy okolní. Možná právě zde může vznikat pocit pochopení a hlubší reflexe světa. V kontextu fotografie může slyšení působit dvojím způsobem zvláštně. Předně je to ona subjektivita – fotografie zachycuje to, co jest, slyšení se spoléhá na kontext, dohodu o pravdivosti, příběh. Zvuk většinou není vidět, fotografie pracuje s obrazem, proč by měl fotograf umět naslouchat světu? Dobrý fotograf vidí stejný svět jako všichni ostatní, ale dokáže v něm najít „něco“, co ti ostatní přehlédnou, pominou, čemu nevěnují pozornost.
Jsou fotografové, kteří když mají fotit nějaké místo, v něm napřed nějaký čas sedí a nechají ho na sebe působit – zvukem, obrazem, prostorem, atmosférou. Zde někde možná přichází na scénu ono slyšení. Lidská otevřenost pro kontext a druhého, umenšení sebe a navýšení okolí a druhých, schopnost uslyšet to, co ostatní neslyší a pak to zhmotnit.
Gratuluji autorovi snímku Z jara slýchám bouřné větry vát..., který je – svým rukopisem snadno poznatelný – No21 a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Někdy může být patření na něco krásného důvodem k tomu, že ztratíme řeč. Uvědomujeme si, že cokoli bychom řekli, bude jen neadekvátním vyjádřením, něčím zcela nepatřičným. Slova se zde odtrhávají od skutečnosti, nestačí. Druhou možností je opačný extrém, kdy podobný zážitek může vést k proudu slov, který téměř nelze zastavit. A právě v tomto kontextu lze sledovat snímek …říznuto dráty… od fakir.h.
... říznuto dráty..., foto: fakir.h
Zajímavou hru se stíny a ostrostí nabízí další černobílý snímek, tentokráte s názvem Mystická sedma, jehož autorem je subal. Snímek pěkně kombinuje geometrii a strukturu.
Mystická sedma, foto: subal
Máte rádi portréty? Pak jeden vážný nevážný nese název ...Vykuk.... Muže s hlavou v rukou zachytil AntonVonTyroll.
Snímek plný tajemna a otázek, technicky pěkně zpracovaný, velice dobře pracující se světlem i atmosférou. Tak by se dala stručně charakterizovat fotografie Zväzok od millana.