DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Z jiných světů přiletěl jsem k vám

Když o někom řekneme, že má svůj vlastní svět, máme většinou na mysli, že jeho způsob vnímání okolí je substandardní, že je to podivín, člověk výstřední.

Jde přitom o nálepku pejorativní, která ukazuje, že ten či onen, není plnohodnotným členem společnosti, protože s ní nesdílí všechny kulturní vzorce a hodnoty. Problém ale nastává ve chvíli, kdy bychom rádi zjistili, jak vypadá svět sdílený. Ostatně sousloví svět nevlastní nezní také příliš dobře.

Jistě máme všichni, kdo hovoříme česky jisté sdílené myšlenkové a jazykové struktury, dokonce se říká, že jednou z klíčových rolí školy je jistá kulturní indoktrinace, tedy předání národního mýtu a kánonu hodnot, které utváří danou společnost. Přesto je asi každý náš vnitřní svět jiný. To zakoušíme kdykoli, kdy nám někdo nedorozumí, nechápe nás nebo nemá stejný názor na volby nebo název barvy našich šatů. Kdyby existoval jeden jediný svět, tak by takové problémy neměly nastat.

Do diskuse o existenci více světů vstupuje ale také ještě jeden rozměr, totiž kosmický. V moderní kosmologii je jedním z témat existence více vesmírů. Modelů, jak takové uspořádání může být realizované je více, ale jedno zajímavé řešení nabízí John D. Barrow. Ten si představuje vesmíry jako velké mýdlové bubliny, které jsou vzájemně spojené drobnými hadičkami, které připomínají brčka na pití limonády. Jednotlivé vesmíry se mezi sebou liší nastavením základních fyzikálních konstant. Kdybychom se na jeden jev dívali z více vesmírů, pokaždé bychom jej popisovali jinak. Tedy s podobnou subjektivitou, jakou zakoušíme v našem vesmíru mezi více lidmi.

Klepněte pro větší obrázek
Z jiných světů přiletěl jsem k vám, foto: subal

Klíčovou otázkou pak je, zda se tyto světy a vesmíry mohou potkávat či prolínat, jakým způsobem spolu mohou interagovat. Jak upozorňuje již zmíněný Barrow, kdyby vesmíry byly zcela oddělené a nijak spolu neinteragovaly, nebylo by o nich principiálně možné nic vědět. Dialog a poznávání tedy možné jsou, jakkoli mohou být překvapivé, náročné a vzácné. Je třeba být velmi pečliví, abychom mohli doufat, že nějakou interakci zachytíme. A o to je třeba se více snažit.

Solovjevov poukazuje na překvapivou skutečnost – autentické poznání se realizuje srdcem a láskou, nikoli faktograficky. Svět má interpretační charakter, vyžaduje pro své pochopení vztahovost. Není žádné neangažované tam, které lze nezávazně zkoumat. Realita je naléhavá.

Gratuluji autorovi snímku Z jiných světů přiletěl jsem k vám, kterým je Subal, za pěkné zasněžené zamyšlení a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.

Limity jsou něčím, co máme navyklé vnímat jako negativní jev, snažíme se je překonávat, posouvat, překračovat. Avšak současně jsou to právě ony, které činí život barevným, smysluplným a zajímavým. Jak upozorňuje Jan Sokol, nelimitovanou svobodu můžeme mít jen na poušti, kde to člověka zpravidla příliš nebaví. Svoboda bez limitů a pravidel je k ničemu. Právě do takového kontextu přichází snímek O limitech od suggy.

Klepněte pro větší obrázek
O limitech, foto: suggy

Nejmil nabízí další ze svých sériových fotografií a opět baví – kompozicí, provedením, příběhem. Pracuje s vtipem a i nadhledem, umožňuje projektovat do snímku vlastní představy a spolu s aktéry je promýšlet. Snímek má prostý řadový název – Ice Cream #4.

Klepněte pro větší obrázek
Ice Cream #4, foto: nejmil

Se stejným číslem v pořadí, byť zcela jinak pracuje také Vlastimil Pibil. Ten nabízí snímek Tichá chvilka u rybníka 4..., který si hraje s různou strukturou a skupenstvím vody.

Klepněte pro větší obrázek
Tichá chvilka u rybníka 4..., foto: Vlastimil Pibil

Luděk B. zve na pohled do krajiny, nechává zvednout naše oči k horám a sledovat koně uprostřed stepi. V tichu, neopakovatelné atmosféře. Snímek ~~~ by se svým provedením hodil třeba na cestopisnou panelovou výstavu.

Klepněte pro větší obrázek
 ~~~, foto: Luděk B.
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy...

Fotografie týdne: Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy...

...našlapuj lehce, neboť kráčíš po mých snech, je citátem anglického básníka Samuela Butlera. Otevírá přitom dvě důležité otázky – proč sníme a co s těmi sny mají dělat druzí. Na první otázku by bylo možné odpovědět psychologicky.

Takto vypadá 24 hodin zachycených v gigantickém timelapse Londýna

Takto vypadá 24 hodin zachycených v gigantickém timelapse Londýna

Fotografie týdne: Industriality II

Fotografie týdne: Industriality II

Továrna není jen místo, kde se něco vyrábí, ale sociální fenomén. Joshua B. Freeman ve své knize Behemoth ukazuje, jak továrna a struktura společnosti spolu těsně souvisejí. Postavit velkou a úspěšnou továrnu totiž předpokládá mít v ní koho zaměstnat

Fotografie týdne: Černobílé blues ....

Fotografie týdne: Černobílé blues ....

Peter Jervis ve svých knihách pracuje s pojmem epizodická zkušenost. Jde o nějaký nejmenší atomický celek poznání, který nám umožní o světě něco vypovědět. Epizodickou zkušeností může být čas potřebný pro rozpoznání kolegy z práce nebo třeba poznání melodie oblíbené písně.

V LA mají muzeum selfie, jejich focení má na svědomí již více jak 127 životů

V LA mají muzeum selfie, jejich focení má na svědomí již více jak 127 životů

Různá muzea proti pořizování různých fotografují bojují různými způsoby. Ne však muzeum selfie, které se nachází v americkém Los Angeles. To k tomu totiž přímo nabádá, mějte se ale na pozoru před „selfitis“...

Společnost Netflix převedla na plátno historii značky Kodachrome

Společnost Netflix převedla na plátno historii značky Kodachrome

Sony World Photography Awards 2018 – vítězové ve znamení neotřelých snímků

Sony World Photography Awards 2018 – vítězové ve znamení neotřelých snímků

Celosvětová fotografická soutěž Sony World Photography Awards se poprvé konala v roce 2008 a za uplynulou dobu se z ní stalo uznávané fotografické klání s celosvětovou účastí a renomé.

Fotografie týdne: Frankfurt am Main / Germany

Fotografie týdne: Frankfurt am Main / Germany

Brno si již od dvacátých let minulého století přálo svůj vlastní mrakodrap. Jakoby výšková budova pro obyvatele představovala něco kouzelného či zázračného, stavbu, kterou město, s komplexem (a půvabem) předměstí Vídně mít musí.