DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Zavřeli jsme zimu, páni – do prosince není k mání

O pravdě, tajemství a veřejném prostoru a o tom, proč je důležitější vztah než formální správnost. I takové věci je možné vyčíst z aktuální fotografie týdne, která ještě vzpomíná na zimní náladu ale pomalu ji již opouští.

Tajemství je nějakou informací, kterou nechceme sdílet ve veřejném prostoru. Konstituuje ho skutečnost, že k němu nemají přístup všichni. Je něčím, co má cenu právě tím, že není veřejně známé. Může jít o tajemství, které si nosí člověk jen sám v sobě, může ho sdílet s určitým okruhem lidí, ale nedává ho všanc všem.

Jan Patočka se věnuje podmínkám, které musí veřejný prostor směrem k pravdě a pravdivosti splňovat, aby mohl vůbec existovat. Předně je třeba na pravdu věřit. Pokud si nebudu myslet, že člověk, se kterým sdílím tento prostor, mi chce říkat pravdu a nelhat či nepodvádět, nemá smysl s ním žádný prostor sdílet.

Druhá podmínka není méně závažná – pravda musí existovat ve svobodě. Pokud nemám pocit, že mohu pravdu beztrestně sdílet a říkat, přesune se do privátního prostoru, nebude v něm moci existovat žádná diskuse, polarita, názorový střed, neboť bude zastíněn strachem. V neposlední řadě musí všichni účastníci pravdu chtít aktivně hledat, odhalovat, ptát se po ní. Pravda tedy umožňuje existenci veřejného prostoru a současně není sama něčím, co by bylo skryté a sloužilo jen pro jejího majitele, ale pravda se nevlastní, jde o sdílený veřejný statek.

Klepněte pro větší obrázek
Zavřeli jsme zimu, páni – do prosince není k mání, foto: subal

Tajemství, kterým jsme začali má velice blízko k veřejnému prostoru. A co více, možná privátní prostor, ve kterém sdílíme tajemství, má stejné předpoklady, jako prostor veřejný, ale míra důvěry je zásadně vyšší. U prvního máme aspekt obecné společenské smlouvy či všeobecně lidské povinnosti, ale u druhého je zárukou vztahovost. Tajemství je vždy otázkou důvěry, která pramení ze vztahu.

Snímek Zavřeli jsme zimu, páni - do prosince není k mání je v tomto ohledu velice zajímavý. Ukazuje objekt obehnaný ostnatým drátem, zavřený, nedostupný, v pravém slova smyslu tajný. A přesto absurdní. Zima je sice formálně u konce a čistě chronologicky má daná výpověď (v kontextu toho, jak jsme zvyklí některé pohádky vypravovat) snad smysl, ale na rovině fakticky vztahové nikoli. Zimu zavřít nejde, a tak je vše kolem jen divadlo, zástěrka, absurdita, faleš. A tak snadno padá koncept tajemství, které není určené železem a ostnatým drátem, ale relevancí ke vztahově pojaté pravdě.

Gratuluji autorovi, kterým je Subal, k zajímavému snímku s krásnou atmosférou a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.

Co je na druhém konci? Poteče jí něco? Proč je právě zde a vypadá zrovna takto? Snad by se do ní člověk podíval, možná i vložil prst. Jistě by se mohl kochat tím, jak si s ní hraje světlo a stíny. Řeč je o objektu, který celkem jasně zachycuje a pojmenovává snímek Roura od Uhlera.

Klepněte pro větší obrázek
Roura, foto: Uhler

Při letmém pohledu z okna či při procházce nebo cestě do práce se zdá, že zima je u konce, že sníh definitivně nahradila tráva a krápníky první květy. Přesto se No21 stejně jako Subal vrací k tématu mrazivému, také černobílému, jen minimalističtějšímu a obsahově jinému - Ohrady a ploty.... Jsou emocí v minimalismu dichromatického dualismu.

Klepněte pro větší obrázek
Ohrady a ploty..., foto: No21

Shimmell nabízí pěkný detail z cest po Polsku. Se zajímavou kompozicí, promyšlenou interpretací i barevnou hravostí na snímku invaze.

Klepněte pro větší obrázek
Invaze, foto: shimmell

A na závěr ještě technicky dokonalá barvami přírody oplývající lahůdka z cest po Švýcarsku od Vlastimila Pibila - Na konci tunelu.... 

Klepněte pro větší obrázek
Na konci tunelu..., foto: Vlastimil Pibil
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát