Pro dnešního člověka mohou působit středověké matérie, které sledují život vesničanů jen těžko pochopitelně. Smrt u nich byla vnímána jako zásadní vysvobození se ze všeho těžkého a špatného, co je obklopovalo.
Na světě vlastně nebylo příliš radostí, a když ano, tak nikoli pro chudáka. Sledovat vztah člověka k životu na pozadí určitých historických period je velice zajímavé, neboť lze identifikovat fáze oslavy života a jisté korekce v podobě pokání a akcentu na smrt.
Zajímavý pohled pak dává také známé pravidlo, že pokud budeme chtít na světě nastolit ráj, docílíme nejvýše pekla. Jistě, k životu budou vždy patřit jak libosti, tak také nelibosti, ale přesto je zajímavé sledovat, jak konkrétní lidské příběhy nebo celé kulturní kontextu budou upřednostňovat jednu či druhou stránku věci.
Je tedy život něčím, co stojí za to? Abychom pochopili kontext snímku, který je tentokrát fotografií týdne, je třeba jít dále. Předně život je cestou, které sice můžeme nastavit cíl transcendentální, ale faktický fyzický cíl je smrt. Život je nevyléčitelnou nemocí, která nesporně ke smrti vede. Jde o horizont, kterému se nikdo nevyhne, jednu z mála faktických jistot. Ačkoli nevíme dne, hodiny ani způsobu, můžeme se na časový horizont svého bytí spolehnout. V něm se pak, podle Heideggera ukazuje život takový, jaký byl – smrt je tak světlem, ve kterém je vidět život.
Muž na snímku jde cestou, která je široká, ale osamělá. Jde za světlem a doufá, že dojde i k cíli, jakkoli jej nevidí a z perspektivy pochodu vidět ani nemůže. Jeho život je tak nesen zvláštní vírou, že v době, kdy na cestu vstoupil, se rozhodnul správně. Není ale zkroušený či nervózní. Jeho krok, jako by byl tancem. Není každým krokem blíže ke smrti jako k něčemu negativnímu, ale ze svého bytí dokázal udělat projekt krásy a zážitku.
Jde a tančí, jakoby mu nic nechybělo. Tanec je přitom nesmírně zajímavá forma pohybu. Každý krok, gesto či výraz musí být svázány pravidly hudby, do které se musí správně jít. Mimo hudbu se tančit nedá. Lze trénovat kroky, ale pokud neslyšíme hudbu, nemůžeme nikdy tančit. Muž na snímku ji evidentně slyší. Dokáže se do ní ponořit tak hluboko, že překračuje kontext podchodu, tradičně místa nepěkného a nepohodlného.
Snímek tak zachycuje hudbu, která není slyšet. Jen muž před námi si ji nese v hlavě a petpave nutí diváka, aby ji hledal a do snímku si ji projektoval. A možná právě tento dotek krásy, mentálních struktur a fotografie vytváří zajímavý umělecký zážitek, který činí fotografii zajímavou a přitažlivou.
Gratuluji autorovi snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
No21 si na snímku Když hastrman zapomene zavřít dveře... hraje s barvami, abstraktním vodním rozmazáním i fantazií diváka.
Když hastrman zapomene zavřít dveře..., foto: No21
Také subal pracuje s tématem vody a fotografie, avšak trochu mystičtějším či poetičtějším způsobem, čemuž dopomáhá nejen zvolené téma a ne zcela obvyklá kompozice, ale také černobílé provedení a hrubé zrno snímku, který nese název Vršku kulatého 1.
Vršku kulatého 1, foto: subal
Gabriel Mego využívá IR filtru a jeho snímek jarné prebúdzanie... tak může působit až pozdně letně. Mimo vlčího máku v obilí, což je motiv téměř čítankový zaujme také důraz na hmyz, který sedí na klasu.
Jarné prebúdzanie, foto: Gabriel Mego
Na závěr ještě snímek s ponurou až hororově depresivní atmosférou. Takový je Island #2 od Jana Peterce.