Svými snímky z cyklu Workers vzdává poctu tvrdé práci dělníků po celém světě, nejen v rozvojových zemích, ale třeba i v Polsku, Francii, Španělsku. Pražská Leica Gallery poslala jeho výstavu Workers po kolejích za návštěvníky před dvěma lety.
Jaké byly vaše fotografické začátky?
Můj první kontakt s fotografováním byl spojen s okamžikem, kdy si moje žena, architektka, za studií v roce 1971 koupila fotoaparát. Od dva roky později jsem pak začal vážně fotografovat.
Jaký byl první předmět vašeho fotografického zájmu?
Vždycky mě zajímali lidé. Teprve před rokem a půl jsem začal pracovat na novém projektu, při jehož tvorbě dělám spoustu snímků z různých prostředí. Snažím se postihnout „příběh“ životního prostředí. A protože nedílnou součástí tohoto prostoru jsou lidé, svými snímky vyprávím příběhy o tom, jak vlastně žijeme.
Posádky rybářských člunů se scházejí brzy po ránu, aby vyrazily na lov tuňáků, kterému se na Sicílii říká Mattanza. Trapani, Sicílie, Itálie, 1991
Můžete jmenovat několik fotografů, které obdivujete a kteří vás nejvíce inspirují?
Obdivuji značné množství fotografů. Z českých tvůrců jsou to například Sudek nebo Koudelka. Tady ve Francii mám rád Cartier-Bressona, Eugèna Smithe, Margarette Bourke-Whiteovou. Ti všichni vytvořili významné fotografické dílo.
Nějaký čas jste působil v agentuře Magnum Photos. Co vám z těch dob utkvělo v paměti? Můžete porovnat svou práci v Magnum a Amazonas Images?
To, co jsem dělal v Magnum, se od toho, co dělám v Amazon Images, příliš neliší. V Magnum jsem prožil patnáct let. Se spoustou fotografů z Magnum jsme stále dobří přátelé.
Povrchový zlatý důl v Serra Pelada, Brazílie, 1986
Kdy jste začal pracovat na projektu Workers? Co jste si z něj odnesl?
Na projektu jsem začal pracovat v roce 1986 a věnoval jsem se mu zhruba pět nebo šest let. Fotografoval jsem asi v pětadvaceti různých zemích. Chtěl jsem vyjádřit jakousi poctu dělníkům a jejich práci. V západní Evropě totiž začínala velká transformace, do výroby se začínaly zavádět první inteligentní stroje, nastupovala digitalizace výroby a měnila se organizace práce. V ocelárnách, v automobilové výrobě, v docích... Rozhodl jsem se zachytit tento okamžik v historii, vztah lidí k jejich práci, životy dělníků v různých částech světa ještě předtím, než se všechno provždy změní.
Sebastiao Salgado Narodil se v roce 1944 v Brazílii. Od roku 1969 žije v Paříži. Zde pracoval jako volný fotograf, prošel agenturami Sygma a Gamma a později se stal členem jedné z nejprestižnějších fotografických agentur Magnum. V polovině devadesátých let založil vlastní agenturu Amazonas Images. Vydal zatím šest autorských publikací. |
Mezi vašimi fotografiemi je jedna, která na mě velmi zapůsobila. Jmenuje se Uprchlíci v táboře Korem, chráněni plášti před chladným ranním větrem. Etiopie, 1984. Objevila se i na obálce vaší knihy Sahel: The End of the Road. Jak jste tento snímek pořídil?
V Africe jsem žil asi rok a půl a fotografoval jsem tam hladovění a umírání lidí způsobené suchem. Tento záběr jsem pořídil, když jsem byl celý měsíc v jednom etiopském táboře a od rána do večera pracoval. Žil jsem tam mezi lidmi a mluvil s nimi o tom, co se děje.
Povrchový zlatý důl v Serra Pelada. Stát Pará, Brazílie, 1986
V jednom z rozhovorů, které jste poskytl, říkáte: „Příběh, který fotografuji, je i mým příběhem. I já jsem migrant.“ Jak vnímáte význam slova „migrant“.
Lidé musejí odcházet, protože už pro ně není práce, protože je válka, nebo z jiné příčiny. Dnes je na světě sto dvacet nebo sto třicet milionů lidí, kteří přesídlili. Většina z nich odešla do měst.
Pohled na vaše fotografie na výstavách a ve vašich knihách nás nutí ke zpochybnění našeho vnímání světa – tak to alespoň vnímám. Chcete, abychom pochopil, že se svět musí změnit?
Pracuji jako vyslanec mezinárodních organizací, jako jsou UNESCO nebo UNICEF a všechny fotografie jsem pořídil jako součást diskuze o dění na naší planetě. Abychom si uvědomili, co můžeme udělat pro zlepšení lidských životů a vztahů mezi lidmi. Moje úsilí celý život směřuje k diskuzi věnované sociálním otázkám. Moje fotografie nesou poselství.
Povrchový zlatý důl v Serra Pelada. Stát Pará, Brazílie, 1986
Co je základem vašeho přístupu? Jste fotograf, který komunikuje s lidmi, nebo jste pozorovatelem, který fotografuje?
Nesnažím se dělat umění. Jsem novinář. Je mým velkým privilegiem, že jsem mohl pobývat na různých místech této planety, být u různých událostí a účastnit se jich, a že jsem se pak mohl vrátit a ukázat lidem, co se děje.
Jak byste popsal roli současného dokumentárního fotografa?
Lidé na této planetě komunikují pomocí systému tisku, časopisů, institucí, organizací využívajících fotografií, a fotograf stojí na vrcholu potřeby obrazů, vstupujících do našeho systému informací. Dokumentárního fotografa vnímám jako součást systému komunikace. Jsem člověk, který sám sebe prodává jako součást příběhu, který někoho zajímá. Nedělám jen pěkné fotky nějakého místa pro ně samotné: jsou součástí ucelené představy o tom, co se děje na této planetě.
Ropné vrty. Burghan, Kuvajt, 1991
Je pro vás při fotografování důležité vybavení?
Fotoaparát je nástroj určený k zachycení světa. Se svým fotoaparátem se člověk pochopitelně sbližuje, učí se jej znát, takže se mu stává přítelem. Je prodloužením jeho smyslů, jeho očí. Fotoaparátu svěřujete svůj příběh, stává se pro vás důležitým. Ale může to pochopitelně být jakýkoli fotoaparát. Fotografové fotoaparát často mytizují: mluví o kvalitě objektivů a vytvářejí tím jakýsi mýtus. Jádrem věci však je fotografova idea, ne technika.
Co soudíte o možnostech digitální fotografie?
Digitální fotografie je jistě důležitá. Když se dnes někde něco stane, přijdou tam fotografové, snímky pošlou po internetu a o několik hodin později to vyjde. To dává naší práci nový rozměr. Tisk se vlivem digitální fotografie změnil.
Sklizeň čaje na plantáži poblíž Cyangugu. Rwanda, 1991
Jak se vyrovnáváte s tím, že jste viděl tolik utrpení?
Neviděl jsem jen utrpení, ale také velké množství naděje, spoustu lidí při práci, lidí, kteří žijí jiným svým způsobem života. Utrpení je pokaždé jiné. V Česku nebo ve Francii vedeme celkem příjemný život, ale celosvětově jsme jenom menšina. V celé bohaté Evropě žije 400 milionů lidí. Když vezmete jen samotnou Indii, máte přes miliardu lidí. Pak je tu Čína, Brazílie, Indonésie... Když vám ukážu fotografie odtamtud, řeknete, že ti lidé trpí. Na této planetě je ve skutečnosti utrpení spíše normou. Pro mě jako fotografa je důležitý člověk, který trpí, protože byl zbaven své důstojnosti.
Co byste doporučil mladým lidem, kteří chtějí jít vaší cestou a stát se fotografy?
Je spousta lidí, kteří fotografují, ale už ne tolik fotografů. Pokud se chcete věnovat sociální fotografii, musíte vědět, co se kolem vás děje, musíte hodně číst. Je dobré studovat a naučit se něco z ekonomie, něco z antropologie, sociologie, sociopolitiky. Musíte pochopit, jak se planeta vyvíjí.
Můžete být dobrý fotograf, můžete mít dobré oko, můžete mít i odhodlání, ale také je potřeba porozumět tomu, co se děje kolem vás.
Ropné vrty. Burghan, Kuvajt, 1991
Jaké další projekty plánujete?
Teď pracuji na projektu nazvaném Geneze. Přestože lidé nejsou na Zemi příliš dlouho, stačili již mnohé zničit. Chci lidem ukázat fotografie, na kterých zobrazím různá dosud nedotčená místa. Nebudu fotografovat jenom krajinu, ale i lidi a zvířata.
Jsme součástí přírody. Poté, co jsme odešli do měst, jsme nabyli přesvědčení, že jsme výlučně racionální, že už nejsme zvířaty. Svými fotografiemi chci přispět k tomu, abychom naši planetu vrátili do původního stavu. Chci se zapojit do diskuze o přírodě, o tom, že bychom ji měli respektovat. Na projektu Geneze jsem začal pracovat před rokem a půl a mám před sebou dalších sedm let.
Poznal jste mnoho lidí na celém světě. Co máme podle vás všichni společného?
Lidé se trochu liší barvou kůže, očí nebo vlasů, ale je to v zásadě stále tentýž člověk. V Česku, Indii, Brazílii, v Číně, v Africe – všude. Máme stejné chování, stejné pocity, stejně trpíme, stejně si hrajeme – v jádru jsme všichni stejní. Takže máme společné všechno. Není důležité, že v tomto okamžiku v historii je jedna kultura o něco bohatší než jiná, významněji postavená než jiná – jsme stejní, v ničem se nelišíme.
Původní rozhovor časopisu DIGIfoto.