Nejčastější otázka: „To máš nějakej starej foťák?“
Opakovaná odpověď: „Ne, to je nová bezzrcadlovka od Fujifilmu…“
O čem tento skeč vypovídá? Tak zaprvé, že v našich luzích a hájích není Fujifilm příliš známý; a vážně, na ulici i na různých akcích se s ním setkáte jen zřídka. A zadruhé, že Fujifilm vyrábí líbivé foťáky s věrným retro designem. Pak tu máme ještě legendy o unikátní obrazové kvalitě a celkové nadstandardní výkonnosti fotoaparátů této značky. Jsou-li tyto pověsti pravdivé, nebo lživé, se pokusíme odhalit v našem testu.
Nejprve si však objasníme pozici Fujifilmu X-E3 v rámci portfolia výrobce. Vzhledem tento přístroj – stejně jako model s hybridním hledáčkem X-Pro2 – navazuje na analogové dálkoměrné fotoaparáty, v ostatních ohledech však spadá do linie aparátů s hledáčkem elektronickým, jíž tohoto času vévodí Fujifilm X-T2, potažmo X-H1. Ve své řadě zastupuje tzv. střední třídu – stojí pod X-T2 a zároveň nad lite verzí X-A5 s okleštěným ovládáním a funkcemi. Výbavou a parametry se však blíží spíše stájové jedničce, o čemž se přesvědčíme dále.
Konstrukce a ergonomie
Jak již bylo řečeno, design přístroje je postaven na starých dálkoměrech, jejichž charakteristickými znaky jsou drobné rozměry (ve srovnání se SLR) a kompaktnost provedení bez zbytečných výčnělků. Fujifilm X-E3 je nejmenší (121,3 × 73, 9 × 42,7 mm) a nejlehčí (337 g) fotoaparát s vyměnitelným objektivem systému X.
Přesto i na X-E3 najdeme drobný vykrojený grip pro opření prstů. Z hlediska komfortu držení by se hloubka i celkové provedení gripu mohly zdát nedostatečné, kdyby nebylo jedné konstrukční zajímavosti, až unikátnosti na zadní stěně fotoaparátu: velké pusté plochy, díky níž lze úchop (klidně i jednoruč) jistit pomocí celé plochy palce, a u menších rukou dokonce částí dlaně.
Je to tak, na zadní stěně vpravo od displeje chybí tradiční 4směrný volič. Funkce, které se pod těmito 4 tlačítky obvykle skrývají, byly přestěhovány na dotykovou obrazovku, ale o tom až později. Nejdříve se seznámíme se systémem externího ovládání, které lze označit za dosti neobvyklé.
V prvé řadě byste na těle marně hledali roller s nabídkou fotografických režimů. Na horní stěně se nachází pouze páčka, jíž přepínáte mezi prioritními/manuálním módem a módem automatickým. V automatickém režimu je logicky vše řízeno a nastavováno samočinně (ručně si můžete vybrat akorát tak některý ze scénických režimů a efektových filtrů), bez nutnosti dalších přepínátek, koleček a čudlíků. Jak je tomu ale v případě ne-, popř. polo-automatických režimů?
Ovládání
Už když se na fotoaparát podíváme svrchu (nikoli však s despektem, pouze shora), je nám jasné, že dálkoměrná inspirace se nezastavila pouze u linií a tvarů, nýbrž že se promítla také do systému externího ovládání. V místě, kde se u starých dálkoměrů obvykle nacházela páčka k natažení spouště, je umístěn kruhový ovladač sloužící ke korekci expozice, tam, kde se dříve obvykle nacházel roller s nabídkou expozičních časů, je… roller s nabídkou expozičních časů. Právě posledně jmenovaný prvek, respektive jeho nastavení určuje, v jakém režimu právě fotíte.
Pokud jej necháte v pozici A, pracujete v módu priority clony, kterou – v závislosti na typu používaného objektivu – ovládáte buď příkazovým kruhovým voličem zapuštěným v přední stěně pod spouští, nebo prstencem na objektivu. Jakmile však s ovladačem pootočíte na některý z časových intervalů, aktivujete plně manuální režim. Popravdě, kruhový volič s časy závěrky je moc hezký retro prvek, v praxi ovšem hůře využitelný – chod kolečka je poměrně tuhý a nastavení požadované hodnoty dosti zdlouhavé, navíc jsou zde pokryty pouze časy mechanické závěrky – do 1/4 000 s. Komu by tedy tato metoda nevyhovovala (jako mně), může se utéct k druhému příkazovému rolleru zapuštěnému v zadní stěně, jenž plní stejný úkol a zahrnuje i kratší časy elektronické závěrky – do 1/32 000 s.
Clona, expoziční čas… nezapomněli jsme na něco? Ano, chybí nám třetí vrchol expozičního trojúhelníku – citlivost neboli ISO. Zkraje je nutné uznat, že automatické nastavení ISO, které osobně využívám nejčastěji, funguje naprosto perfektně: nejenže je možné nastavit horní i spodní hranici citlivosti, ale také lze stanovit nejdelší čas závěrky, což využijete především v režimu priority clony. Je třeba si uvědomit, že v této kategorii fotoaparátů není takto propracovaný systém v žádném případě pravidlem!
Ale vraťme se zpět k ovládacím prvkům pro nastavení citlivosti. Pokud bažíte po přímém ovladači, můžete funkci ISO přiřadit přednímu příkazovému voliči, který je koneckonců k ovládání citlivosti defaultně naprogramován. Nebo…a tu se oklikou vracíme k výše zmíněné volné ploše na zadní stěně přístroje, respektive zmizení 4směrného ovladače, na němž je obvykle jedno tlačítko věnováno ISO… si citlivost můžete přivolat přes dotykovou obrazovku. Právě tam se totiž kumulus několika tlačítek přemístil. Jednotlivé funkce, včetně ISO, se vyvolávají gesty – přejetím prstu po monitoru buď nahoru,dolů, nebo do stran. V továrním nastavení se touto cestou dostanete například k nastavení vyvážení bíle či k námi právě probírané citlivosti. Funkčnost těchto „kryptotlačítek“ lze samozřejmě uživatelsky nastavit.
Možnosti uživatelského přizpůsobení
Jakož i řadu dalších externích (i interních) ovládacích prvků. Vyjmenování všech možností konfigurace by vydalo na kratší příručku, proto se soustřeďme na stěžejní prvky:
- Příkazové voliče zapuštěné v přední a zadní stěně: primárně se jimi ovládá clona a rychlost závěrky, aktivovat lze též přímé nastavování ISO. Oba prvky jsou navíc klikací a kliknutí můžete přiřadit vlastní funkci.
- Funkční tlačítko na horní stěně Fn, tlačítka AF-L a AE-L na zadní stěně: přiřadit lze libovolnou funkci
- Rychlé menu (tlačítko Q): ručně lze vybrat položky, které se budou zobrazovat na dlaždicovém menu.
- My Menu: často používané funkce/nastavení si můžete uložit do vlastní složky v Menu.
Už jen tyto možnosti značně urychlují jak pořizování snímků, tak přístup k důležitým funkcím – třeba k režimu měření expozice, nastavení stabilizace apod. Ovládání Fujifilmu X-E3 je vskutku velmi intuitivní a propracované. V této kategorii přístrojů potěší i tlačítko DRIVE, což je jakási náhrada kruhového voliče s režimy pohonu u dražších zrcadlovek. Zde lze aktivovat sériové snímání, různé varianty bracketingu (expozice, WB, simulace filmu, ISO, dynamického rozsahu), samospoušť… a také nahrávání videa.
Pokračování 2 / 4
Hledáček a displej
Ke komponování záběru je určen elektronický hledáček a také zadní displej. Hledáčku s rozlišením 2 360 000 bodů a úhlopříčkou 0,39“ nelze v podstatě nic vytknout – neoslní, ani nezklame, i když ekvivalentní zvětšení 0,62× patří k horším (srovnej např. s Panasonikem či Sony). Fujifilm si očividně dal mnohem větší práci se zadní 3“obrazovkou s rozlišením 1 040 000 bodů a podporou dotyku, což je v této modelové řadě novinka. (Škoda jen že displej není výklopný.) Monitor je, řečeno po anglicku, „multigesture“ čili reaguje na ťapání, tažení, poklepání, stažení i roztažení. A také je multifunkční: lze přes něj fotit, vybírat oblast zaostření, vyvolávat různé funkce, listovat v menu a mezi snímky, přibližovat a oddalovat náhled fotografií atd.
Většinu těchto úkonů lze však, bohudík, provádět i pomocí externích ovládacích prvků. Přičemž zásadní roli hraje nově integrovaný (po vzoru T-2) joystick. Neocenitelným pomocníkem je zejména při polohování oblasti zaostření, ale hodí se i při navigaci v menu a v režimu prohlížení. Funkci určování AF bodu zvládá joystick mnohem jistěji a rychleji než tápání po obrazovce, jejíž multifunkčnost může být občas iritující – nejednou se mi podařilo místo určení pozice AF aktivovat jednu z „postranních“ funkcí, které se vyvolávají potažením, a nevědomky překopat např. vyvážení bílé.
Automatické ostření
Dobrou fotku dělá nejen adekvátní nastavení expozice, ale i správné zaostření. Autofokus Fujifilm X-E3 opět podědil po stájové jedničce X-T2. Jedná o hybridní systém kombinující detekci fáze – s pokrytím záběru 70 % vertikálně a 50 % horizontálně – a kontrastu. Celkově je k dispozici 325 ostřicích bodů.
Pokrytí záběru AF body, v centrální části fázové detektory
K přepínání mezi režimy ostření – jednorázovým (S), průběžným (C) a manuálním (M) – slouží páčka na přední stěně fotoaparátu vedle objektivu. Sluší se podotknout, že přepínač AF režimů nenajdeme zdaleka u všech bezzrcadlovek této třídy. Velkoryse pojatá je i funkce sledování objektu, která kromě vylepšeného algoritmu předkládá k výběru pětici režimů, z nichž každý je vyladěn pro odlišný charakter pohybu sledovaného objektu.
Na rovinu: nejsem si jista, jestli je mezi jednotlivými módy, respektive algoritmy v praxi nějaký rozdíl. Vyzkoušela jsem všechny v různých situacích a zřejmou odlišnost jsem nezaznamenala. Ve všech případech lze říct, že jak už tomu u „trackingu“ bývá, autofokus dokáže objekt, zejména pokud je prostorově výraznější, poměrně spolehlivě sledovat, ne vždy však přesně, uspokojivě zaostří.
Nicméně je jistě chvályhodná snaha výrobce poskytnout co nejvíce možností nastavení pro specifické situace. Což platí také pro funkci detekce obličeje/očí, která je k dispozici hned v několika variantách – mimo jiné si můžete zvolit, zdali chcete zaostřit na pravé, či levé oko. V manuální režimu AF jsou pak k dispozici pomůcky jako zvětšení zaostřované oblasti a zebra.
Výkon, video a Wi-Fi
Po zaznamenání snímku přichází na řadu X-Processor Pro, který by měl dle výrobce obraz zpracovat 4× rychleji než u předchozích modelů. Toto tvrzení lze verifikovat jen stěží, každopádně je zpracování a uložení snímku opravdu kvapné. O vyšší výkonnosti procesoru vypovídá také navýšení rychlosti sériového snímání, která se při použití mechanické závěrky vyšplhala na 8 sn./s a se závěrkou elektronickou až na 14 sn./s.
Data se ukládají do formátu JPEG a/nebo 14bitových RAWů. Soubory jsou datově velmi objemné: na 32GB paměťovou kartu se vejde jen 486 fotografií JPEG + RAW, což je dvakrát méně než např. u Sony A6000, tedy u fotoaparátu, který je taktéž osazen APS-C snímačem s rozlišením 24 Mpx. Na jedno nabití baterie NP-W126S byste měli pořídit 350 snímků, při focení přes LCD, s použitím EVF to bude logicky méně.
Rozšířeny byly také možnosti natáčení videa. Fujifilm X-E3 umí na rozdíl od přímého předchůdce X-E2S natáčet 4K video, a to při snímkové frekvenci 30 sn./s. Video soubory se ukládají do formátu MOV.
- 4K (3 840 × 2 160) 30/25/24 100 Mbps (cca 10 min)
- Full HD (1 920 × 1 080) 60/50/30/25/24 36 Mbps (cca 15 min)
- HD (1 280 × 720) 60/50/30/25/24 18 Mbps (cca 30 min)
Zejména při natáčení videa zamrzí fakt, že zadní displej není výklopný. Na druhé straně, podpora dotyku umožňuje pohodlný výběr oblasti zaostření během záznamu. Potěšitelná je také možnost připojení externího mikrofonu přes systémovou patici, jakož i přítomnost HDMI vstupu. I tak je jasné, že video je u tohoto Fujifilmu spíš doplňkovou funkcí… o čemž koneckonců svědčí také absence „fyzické“ videospoušti na těle fotoaparátu. K aktivaci videa se totiž musíte prolistovat poměrně dlouhým seznamem ukrytým pod tlačítkem DRIVE, nebo můžete funkci videospouště přiřadit některému z programovatelných prvků.
Co do bezdrátové konektivity je Fujifilm X-E3 jedním z nejlépe vybavených fotoaparátů této značky. Kromě připojení přes WiFi je podporováno energeticky méně náročné spojení přes Bluetooth. K dispozici je dlouhodobé propojení, takže do EXIFu snímku můžete posílat GPS souřadnice. Spárování s chytrým zařízením prostřednictvím aplikace FUJIFILM Camera Remote je bezproblémové a rychlé. A nebyl by to Fujifilm, aby se nesnažil zapojit i další jednotky svého fotografického ekosystému – přímo z fotoaparátu tak lze posílat snímky přímo do tiskárny instax SHARE.
Pokračování 3 / 4
Obrazová kvalita
Fujifilm X-E3 je osazen totožným snímačem jako top model X-T2. Jedná se o APS-C čip X-Trans CMOS III s efektivním rozlišením 24,3 Mpx. Senzor je bez low-pass filtru pro vyšší ostrost obrazu, možný nežádoucí efekt moiré je eliminován náhodným rozložením pixelů na snímači.
Snímač není stabilizovaný, nicméně je vybaven samočisticím mechanismem, který se aktivuje po vypnutí přístroje. Spolehnout se tedy musíte na stabilizaci v objektivu. Fotoaparát jsem k testu dostala v setu s objektivem XF 23 mm F2 R WR, který optickou stabilizaci nemá. V řadě Fujinon X jsou totiž téměř bez výhrady stabilizovány pouze teleobjektivy a zoomy. Vzhledem ke krátkému ohnisku, které po přepočtu odpovídá cca 35 mm, však nebyl problém udržet časy kolem 1/50 s.
Fujinon XF 23 mm F2 R WR
Optická konstrukce objektivu sestává z 10 členů uspořádaných v 6 skupinách; zahrnuty jsou dva asférické členy. S devítilamelovou clonou lze zaclonit max. na F16. Ostřit je možné od 22 cm. Závit na filtr má průměr 43 mm.
Kovový bajonet objektivu je odolný proti povětrnostním vlivům. Ohnisko, které po přepočtu odpovídá 35 mm, dobrá světelnost a kompaktní provedení (ø 60 mm × 51,9 mm; 180 g) činí z tohoto objektivu ideální nástroj pro pouliční fotografii. Kresba objektivu je ostrá i na okrajích a v rozích záběru, vinětaci a geometrické zkreslení též nevidno. Jedinou slabinou je zřetelná chromatická aberace na kontrastních hranách.
Na začátku článku jsem se zmínila o legendách, jimiž je systém Fujifilm X opředen. Jedna z nich vypráví o bezkonkurenční kvalitě komprimovaných souborů JPEG. A tato legenda se stala pravdou… Fujifilm má totiž proces „vyvolání“ fotografií přímo ve fotoaparátu zmáklý na jedničku. Navíc dává značný prostor také uživateli, který nejenže si může vybrat z řady (15) obrazových profilů, které Fujifilm nazývá Simulace filmu a jejichž algoritmy mají ve výsledku imitovat filmový materiál, ale také dle svých preferencí poladit podání světlých a tmavých oblastí snímku (Zvýraznit tón a Potlačit tón), nastavit kontrast, sytost, zrnitost, míru odšumování i doostření.
Zajímavá je taktéž funkce Dynamický rozsah, kde lze ručně vybírat ze tří stupňů dynamického rozpětí 100 %, 200 % a 400 %, nebo nechat výběr na automatice. Při nastavení vyššího než 100% dynamického rozsahu za vás fotoaparát v podstatě udělá to, co vy sami provádíte v postprocesu, když při zpracovávání RAWů vytahujete detaily ze stínů a světel. Počítat tak tedy musíte s nárůstem citlivosti (u 200 % na ISO 400, u 400 % na ISO 800) a šumu.
A když už jsme u šumu… Snímač Fujifilmu X-E3 má nativní citlivost v rozsahu ISO 200–12 800, v rozšířeném módu je pak k dispozici také ISO 100, 25 600, 51 200. Všechny tyto citlivosti jsem vyzkoušela a musím konstatovat, že úroveň šumu je velmi dobrá až do ISO 6400. Níže stoprocentní výřezy ze souboru JPEG (vlevo) a RAWů (vpravo) vyvolaných ZPS X s doostřením: síla 60 %, poloměr 1,2, práh 2.
ISO 200
ISO 400
ISO 800
ISO 1 600
ISO 3 200
ISO 6 400
ISO 12 800
ISO 25 600
ISO 51 200