Fujifilm X100 mezi moderními fotoaparáty vskutku nepřehlédnete. Naopak kdybyste jej umístili do vitríny s nápisem Bazar, možná si jej ani nevšimnete. Jde zkrátka o povedený retro design, imitující dálkoměrné kinofilmové přístroje skutečně velmi věrně.
Pevná světelná pětatřicítka (po přepočtu crop faktorem) je však po vzhledu už asi jediným dalším prvkem, který má tento přístroj se starými dálkoměrnými modely společný. Ve skutečnosti totiž jde o digitální fotoaparát nabušený nejmodernějšími technologiemi.
Fujifilm FinePix X100
Ticho po pěšině
Dvanáct megapixelů na APS-C snímači CMOS konstrukce dnes sice není ničím výjimečným, stále však jde o solidní průměr, který zkrátka neurazí. Objektiv fyzického ohniska 23 mm se světelností F2 je pevný nejen ve smyslu ohniska, ale také konstrukčně pevně vestavěný, nevýměnný. V tomto se Fujifilm X100 liší od všech současných nezrcadlovek s výměnnou optikou a jeho jediným srovnatelným konkurentem je tak Leica X1.
Díky tomuto konstrukčnímu provedení mohli výrobci použít centrální závěrku. Její charakteristickou vlastností je mimo jiné velmi tichý chod. S tímto fotoaparátem se už nebudete muset bát fotit třeba v divadle – vzhledem k absenci posunu filmu je X100 vlastně ještě tišší než jeho kinofilmoví předchůdci, které tak věrně imituje. Kdyby vám to ale bylo líto, můžete si zapnout jeden ze tří volitelných elektronických zvuků závěrky.
Kromě toho má ještě Fujifilm X100 takzvaný Tichý režim, ve kterém nejenže vypne všechny zvuky, ale také deaktivuje světelné výstrahy (indikace samospouště, přisvětlení AF) a vestavěný blesk.
Druhou typickou vlastností většiny centrálních závěrek je omezení nejkratšího času. U kinofilmových nebo středoformátových aparátů končila obvykle nejkratší expozice na 1/500 s, zde se dostáváme až na 1/4 000 sekundy, ale… Není to tak jednoznačné.
V celém rozsahu clon platí maximálně jedna tisícina. Jakmile zacloníte alespoň na F4, můžete si dovolit 1/2 000 s, čtyřtisícina pak pracuje až od clony F8. To je vzhledem ke světelnosti objektivu docela nepříjemné omezení. Nicméně dobrá zpráva je, že má tento fotoaparát také vestavěný ND filtr s mohutností 3 EV, se kterým se už bez kratších časů obejdete snáze.
Retro provedení těla neslibuje nijak ohromnou ergonomii,
přesto se fotoaparát drží vcelku velmi dobře
Bystroočko
Specialitu, kterou nikde jinde nenajdete, představuje hybridní hledáček Fujifilmu X100. Ten díky konstrukci s využitím polopropustného hranolu dokáže pracovat ve dvou režimech: optickém a elektronickém. V optickém módu jde o průhledový hledáček, který v tomto případě ale není jen obyčejným „kukátkem“. Kromě toho, že je obraz velký a za každých okolností jasný, je vybaven zobrazovačem, umožňujícím „promítat“ spoustu informací. Jednak je to rámeček výřezu záběru, který pracuje s korekcí paralaxy až do běžné nejkratší ostřicí vzdálenosti 80 cm (v makrorežimu se automaticky zapíná elektronický hledáček). Optický hledáček ale dokáže zobrazovat mnoho dalších informací a neomezuje se jen na clonu, čas a korekci expozice či ISO. Můžete zde vidět třeba také reálný histogram nebo vodováhu.
Páčka na přední stěně nápadně připomíná „natahovátko“ samospouště kinofilmových dálkoměrných
aparátů. Zde má jinou důležitou funkci – přepíná mezi optickým a elektronickým hledáčkem.
Jediné, co „optika“ pochopitelně zobrazit neumí, je náhled snímku po vyfocení. Jenže to má X100 vyřešené elegantně tak, že se zkrátka ihned po stisku spouště hledáček automaticky přepne na elektronický, který již náhled zobrazit dokáže.
Elektronický hledáček s rozlišením 1 440 tisíc obrazových bodů pak poskytuje vynikající kvalitu zobrazení, obraz je větší než v optickém módu, který potřebuje po bocích záběru místo na korekci paralaxy.
Jak jsem již uvedla, hledáček Fujifilmu X100 je ojedinělý a zároveň jde o vynikající řešení. Zejména těm fotografům, kteří dosud „nezkousli“ elektronické zobrazovače a sveřepě lpí na optice, tuto možnost dává – a to v ještě kvalitnějším provedení s transparentním elektronickým zobrazovačem – pro další použití je přítomný EVF hledáček, který patří k současné špičce. Co víc ještě potřebujete?
V režimu EVF – Electronic View-Finder – elektronický hledáček,
je vstupní čočka hledáčku světlotěsně uzavřena.
Na manuál
Přestože jde o digitální fotoaparát, mnoho ovládacích prvků je ryze manuálních. Clona se nastavuje prstencem na objektivu – bohužel pouze po celých krocích, expoziční časy jakbysmet na horním kruhovém voliči.
Zde je navíc chyba firmwaru – nelze nastavit čas 1/250 s (místo toho je zde dvakrát 1/125 s) a 1/15 s (nahrazený pro změnu třicetinou). Už z toho důvodu jsme nemohli udělat obvyklý test dynamického rozsahu. Jak závěrka, tak i clona jsou samozřejmě elektromechanické, takže umožňují všechny časy i clony, tedy včetně mezikroků po 1/3 EV, ovšem pouze v Programu nebo poloautomatikách clonové či časové priority, kdy ručně preferovaná hodnota je tedy vždy po celých stupních, druhý parametr dopočítávaný fotoaparátem je již v jemném členění.
Mechanický je i volič korekce expozice, ten jako jediný pracuje bezchybně v rozsahu ±2 EV po třetinách stupně. Manuální ostření je realizované klasicky prstencem na objektivu, opět jde ale o přenos elektrických signálů na motorek. Tím, jak ostření není lineární, nemá přímočarou odezvu, je i přes zvětšený náhled na displeji nepohodlné a špatně použitelné.
Volbu režimů zaostřovacího systému najdete v podobě
posuvného přepínače na levé boční stěně aparátu.
Propustit programátory
Jestliže máme výhrady k ovládání pomocí mechanických voličů, pak je třeba dodat, že ani elektronická část se moc nepovedla. V ovládání přístroje je celá spousta podivností a nestandardních funkcí. O některých „zajímavostech“ jsem psala už na předchozí dvojstraně, mohu ale pokračovat. Třeba citlivost jde nastavit v každém režimu jinak – v Programu může být jiná než v Manuálu, v časové prioritě odlišná od clonové. Při prohlížení snímků na displeji v módu nejpodrobnějších informací fotografii nesmažete, resp. nejde s ní dělat nic, dokud se nepřepnete do jiného zobrazovacího režimu.
Po „usnutí“ přístroje se některé nastavené funkce vypnou a tak by se dalo pokračovat dál. Ne, skutečně jsme netestovali předprodukční vzorek, ale „ostrý“ kousek. Je to škoda, že takovéto nedotaženosti hyzdí jinak skvělý dojem z tohoto fotoaparátu. (Pozn. red.: Většina problémů popisovaných v této recenzi již napravily opravy firmwaru vydané v červnu a říjnu t. r.).
Dostupnost ovládacích prvků je vzorná – vše je po ruce
bez nutnosti přehmatávání.
Obrazová kvalita
Pevný objektiv a CMOS snímač velikosti APS-C s uměřeným rozlišením 12 Mpx, to jsou nejlepší předpoklady pro vynikající obrazovou kvalitu. Jaká je realita? Optika kreslí skvěle po zaclonění o jedno až dvě čísla. Na „plnou díru“ je v rozích obrazu měkká kresba, střed ale není k zahození. Objektiv má výborný přenos kontrastu, takže podání jemných detailů občas svádí k dojmu vyššího rozlišení snímací soustavy. Další výbornou zprávou je, že chromatickou aberaci na fotografiích prakticky nenajdete.
Barevné podání standardního JPEGu často trochu „utíká“ k přemíře žlutých odstínů, na druhou stranu možnosti uživatelského nastavení jsou zde velmi bohaté a i kdyby ne, pak je tu RAW a ten samozřejmě řeší „vše v jednom“.
Fujifilm obecně nikdy neměl u svých modelů problémy se šumem a to stejné platí i v případě X100. Absolutní hodnoty zde sice vycházejí o něco vyšší než u špičkových zrcadlovek, to je ale dáno profilem vinětace optiky v kombinaci s naší testovací metodikou. Vzhledem k pevnému sklu jsme ale jaksi jinak nemohli.
Mnohem důležitější než velikost čísel, která jsou i tak dostatečně malá, je průběh šumu. Všimněte si jednak ukázněného sepětí jednotlivých kanálů RGB u sebe, což v praxi představuje monochromatičnost šumu, který je tak „hezčí“ než běžný barevný šum. Všechny křivky pak mají velmi pozvolný průběh – až do ISO 3 200 jsou změny minimální. Právě tuto hodnotu si nastavte jako limitní pro ISO Auto a budete mít o kvalitní obraz vystaráno vždy. Použít lze ale klidně také ISO 6 400, při nižších nárocích také nejvyšší hodnotu ISO 12 800. Tu ale nastavíte pouze v JPEGu, v RAWu je spolu s ISO 100 deaktivována.
Celou recenzi si můžete přečíst v časopisu DIGIfoto 7-8/2011.