Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.
Téměř zlidovělá píseň Uhlíře a Svěráka Ztráty a nálezy v refrénu uvádí: „Nejsou jen ztráty, jsou i nálezy, měl's křeslo zlatý, teď sedíš na mezi. A na té mezi nabereš dech a v tom to vězí, takhle to nech.“
Celý text se točí okolo ústřední myšlenky těsně se opírající o Heideggerovu teorii volby – skutečnost, že se něco stane nebo se pro něco rozhodneme, vždy otevírá nové perspektivy a současně odsuzuje k čiré hypotetické potenci všechny volby, které jsme měli. Již nemá smysl o nich příliš uvažovat. Byly zde a nejsou. Každá naše úvaha nad nimi je činěna z nové perspektivy. Již víme, co jsme v době volby nevěděli, máme novou zkušenost, cítíme, co jsme necítili. Jsme to stále my, ale jsme již jiní.
Celý text písně se v tomto ohledu staví k fenoménu ztráty veskrze pozitivně. Ostatně, vzdát se hmotného vlastnictví je v řadě náboženství něčím pozitivním. Ať již jde o buddhismus nebo známý příklad Františka z Assisi. Ten, jako syn bohatého obchodníka, se vzdává všeho, protože ví, že by ho hmotný majetek odváděl od toho, co vnímá ve svém životě jako důležité.
Hannah Arendtová ve svém spise Vita Activa analyzuje, co je skutečné bohatství v antickém slova smyslu. Je to tolik prostředků, kolik stačí k tomu, abychom se mohli věnovat veřejným záležitostem a věcem, které mají hlubší smysl, než pouhé shánění obživy. Pro Atéňana nemá smysl hromadění majetku pro slávu nebo čiré bohatství nemá smysl. V tomto ohledu pak bohatství bude odsuzovat také křesťanství – smysl majetku je v tom, aby člověku zajistil svobodu.
Jsou zde tedy dva základní koncepty svobody spojené s chudobou – dobrovolná chudoba, byť třeba radikální, anebo přiměřené bohatství, kterého pak rozumně užíváme. Jenže takových situací je v životě relativně poskrovnu. Co je za svobodu přijít o majetek, když o něj usilujeme, když ho chceme nebo dokonce potřebujeme? Jak najít zmíněnou antickou míru? Jak se vypořádat s jiným kulturním klimatem, než je doba, která je více než tisíc let vzdálená? To jsou jen některé otázky, které celou situaci komplikují.
o ztracených domovech, foto: vhumanik
Současně je třeba říci, že domov není jen otázkou hmotných jsoucen. Domov je otázkou psychologickou, sociální, kulturní, estetickou. Člověk domov – byť ne vždy ve smyslu hmotného přístřeší – potřebuje. A podobnou potřebu vlastně pociťuje většina zvířat, byť v různých formách a projevech. Jan Sokol zdůrazňuje, že člověk je jedinou bytostí, která nemá přirozené prostředí, musí si ho sama vytvořit. V první knize Bible – v Genesis – je člověk pozván k tomu, aby se podílel na stvořitelském úkolu; bude pečovat o stvoření, pojmenuje zvířata a sedmý den bude odpočívat. Domov tak neexistuje sám o sobě, ale je člověkem neustále aktivně utvářen.
Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří. Biblická kniha Kazatel má v tomto ohledu pěkný citát: „Lépe je na tom živý pes, než mrtvý lev, neboť má ještě naději.“ A právě tento motiv může být jedním z možných hermeneutických východisek ke snímku, který vytvořil Vhumanik.
Otvírá tázání po naději, bohatství, smyslu, patření, i po tom, co to vlastně je domov, ale také, jak ho lze ztratit. Gratuluji autorovi k emočně i tematicky zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Zewag nabízí téma z doby dlouhého století, Dáma s velocipedem, jako by zachycovala jeho nejpoetičtější část, totiž Belle Époque. Včetně atmosféry plné poklidné spokojené krásy.
Dáma s velocipedem, foto: zewag
Co člověka čeká? Na tuto otázku se snaží lidstvo odpovědět od nepaměti. Snímek Nejasné vyhlídky ale ukazuje, jak jsme v této predikci (ne)daleko a (ne)úspěšní. Pramálo. Autorem je sunbird.
Nejasné vyhlídky, foto: sunbird
Inkognito ukazuje mizející a zobrazující se obraz člověka. Člověka uměleckého, sociálního, kontextuálního. Avšak nikoli člověka živého a skutečného, ale jen projektovaného na dlažební kostky. Bude pošlapán nebo očištěn? Autorem snímku je Jokr7.
inkognito, foto: jokr7
A na závěr ještě pohled na praktickou stránku bytí, kterou ale zahlédneme jen tehdy, když zvedneme zrak a podíváme se na svět z nadhledu, z pohledu ptačí perspektivy. Takový je snímek Střechy v Alanyi... od Vlastimila Pibila.