Do našeho jazyka, myšlení i vnímání světa se snadno dostávají schémata, která jsou v počátku drobná a nevinná, ale mohou se významně rozšířit, až přestanou plnit svůj původní účel a stanou se něčím přetíženým a deformujícím svět.
Slovo Němec vzniklo zřejmě tak, že šlo o osoby, se kterými není možný dialog. Jsou němí. Nikoli ve smyslu neschopnosti řeči či zdravotního postižení, ale z důvodu rozdílnosti jazyka. Vlastně stejný je také původ slova barbaři, jen jeho etymologie je řecká a nikoli slovanská.
To, co na počátku plní roli funkční a jednoduché metafory, se může ale snadno změnit v kulturní požadavky na vyšší a nižší kulturu, na my a oni, na diferenční znak, který více než svoji původní funkci odkazuje k tomu, že s druhým nemusíme hovořit. Toto zbavení se povinnosti lidského dialogu je samozřejmě velice nebezpečné.
Marcela Eliade upozorňuje, že se musíme vyhnout také schématu nižší a vyšší, vyspělejší a primitivní kultury. Není možné říci, že ti druzí ještě nedospěli tam, kam my, jen proto, že nemají automobil a nebydlí v činžovních domech. Tento pohled z venku na druhé je signifikantní tím, že expanduje kategorie našeho myšlení na schémata, kterými se díváme na druhé. Ostatně celá tradice multikulturní psychologie s tímto bodem počítá – to, co je pro bytí v našem prostředí podstatné se může zásadně lišit od toho, co je podstatné pro člověka, který žije v pralese. Tak jako by člověk z povodí Amazonky těžko mohl dosáhnout alespoň průměrného skóre v inteligenčních testech, tak také Evropan by s obtížemi přežil v džungli. Nic o vyšší ani nižší kultuře to nevypovídá.
Lze ale něčemu takovému vůbec předejít? Lze s druhými hovořit jinak než schématem vlastního jazyka? Kupříkladu slovo most ve španělštině je rodu mužského a Španělé o něm proto vypovídají maskulinně; most je velký a pevný, nebo třeba malý a slabý. Naopak v němčině je rodu ženského, takže se s ním v běžné mluvě hoví femininní slova jako je krásný, malebný, škaredý, adekvátní… Hranice našeho jazyka, jsou tedy hranicemi našeho myšlení, jak řekl Ludwig Wittgenstein.
Zkáza vzducholodi Hindenburg, foto: Kostka Miloš
Zdálo by se, že je celá situace beznadějná. Hranice jazyka překročit nelze, je to jazyk, který strukturuje naše myšlení a možnosti výpovědi o světě, a to podstatně více, než jak se mohl domnívat Vídeňský kroužek. Jsou zde ale dva aspekty, které nás mohou jistým optimismem naplnit. Je to tělesnost, která naše myšlení ovlivňuje nesmírně silně a která stále není v edukačním procesu ani filosofickém mainstreamu doceněná. Tělesná zkušenost je přitom interkulturní, tvoří to, co máme společného se všemi ostatními.
Druhým aspektem je umění. Umění jako cesta ke sdělování se druhému. Moderní diskurs v estetice je spojený s tím, že umění neexistuje jako jsoucno samo, nelze říci, že umělecká hodnota je nějakým fluidem, které přetéká do vybraných objektů. Taková definice umění je od začátku 19. století nemožná. Umění vzniká tam, kde dochází k jeho interpretaci. Marcel Duchamp a jeho přátelé do prostoru galerie vnášeli předměty běžné denní potřeby. A nechávali diváka, aby je ve specifickém prostředí viděl jinak. Intepretovat situaci galerie v níž je věšák či pisoár, je pro institucionální estetiku cestou k definicí umění. Umění je v ní dialogem.
Sdílení je tedy možné právě prostřednictvím umění. Umění odhaluje svět, respektive jistý pohled na svět a zve druhého k dialogu. To znamená opustit své nafouknuté kategorie myšlení, které konstituujeme kolem vlastního já a pokusit se vstoupit do prostotou poznávání a odkrývání díla, které se děje postupně a dialogicky. Možná to může někdy znamenat vykročení s běžných představ, krátký útěk nebo zděšení. Ale nemělo by to vést ke skokům z výšek nebo strčení hlavy do písku. Tam totiž člověk ve tmě země vidí a slyší jen sám sebe.
A právě tuto situaci ilustruje snímek Zkáza vzducholodi Hindenburg od Miloše Kostky, která je pořízená v Pražském Doxu. Gratuluji autorovi snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Technicky náročný a detailně pořízený snímek s názvem Lesknáček fíkový by bylo možné použít na obálku přírodovědeckého časopisu anebo se jen tak podívat, jak vypadají objekty, které běžně zamáčkneme nebo přehlédneme. Autorem je Luisifer.
Lesknáček fíkový, foto: Luisifer
Někdy se člověk stane součástí svého prostředí natolik, že si při setkání sednou jejich tvary. Jejich spolubytí získává na celistvosti, tak jako do sebe zapadající kousky skládačky. To je také příklad snímku . . . od navyy.
..., foto: navyy
Na snímcích Baliana je typické a silné to, jak pracuje s geometrií, kterou zachycuje. Tak jako na snímku oooooooo, kde si pohraje s tím, jak kruhy vznikají konstitucí z hmoty.
oooooooo, foto: Balian
A na závěr ještě snímek, který jako by se opíral o Schopenhauera v tom, že žijeme v nejhorším možném světě. Nic horšího ani bolestivějšího by již nemohlo být prostorem pro přebývání inteligentních pozorovatelů. Shimmell a jeho x.