DIGIarena.e15.cz

Hledám barokního člověka

V době, která letí kupředu stále rychleji, kráčí po prašných cestách pomalu a pokorně fotograf Jan Reich. Hledá stopy našich předků v krajině.

Se starým, velkoformátovým fotoaparátem Josefa Sudka vytváří snímky, jež nedávno vyšly v knize Bohemia.

Narodil jste se v Praze. Jaká byla vaše cesta k vesnické krajině?
Můj otec musel odejít do pohraničí, kde pracoval v lese. Od mých šesti let jsme za ním pravidelně jezdili. Byla to opuštěná, smutná krajina plná prázdných domů a zničených kostelů. Ve třiceti jsem poznal, že na tato místa nemohu dál jezdit, byla silně depresivní. Objevil jsem tedy Sedlčansko, místo na hranicích středních a jižních Čech.

Říká se, že v sobě nosíme obraz dvou krajin: jednak té, kterou máme spojenu s dětstvím, a té, kterou později objevíme. Sedlčansko je tedy tou druhou…
Před lety jsem byl ve Francii, kde jsem si uvědomil, jaká je vlastně česká krajina a lidé v ní žijící. Sedlčansko jsem volil především proto, že šlo o část prapůvodních Čech. Na každém kroku tu lze nahlížet do naší historie. Najdete tam například řadu románských kostelů.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Říp; foto: Jan Reich

Kdy a čím jste začal fotografovat?
Začal jsem ve třinácti letech malým bakelitovým „pionýrem“, později jsem se věnoval spíše filmu. Nějakou dobu jsem pak studoval kameru na FAMU. Nakonec jsem se ale rozhodl pro fotografii. Vyhovovala mně v tom, že je individuální. Při focení jsem sám a mám z něj větší zážitek.

Jaká témata vás v té době nejvíce přitahovala?
Fotil jsem všechno, kamarády, krajinu, zvířata.

Kde jste hledal inspiraci?
Kdysi jsem viděl knihu Jana Lukase, v níž byla krajina propojena s lidmi. To mě zasáhlo. Poznal jsem pak tvorbu řady dalších fotografů, ale nejdůležitější byl pro mě Josef Sudek, daleko podle mého soudu přesáhl ty ostatní. Dokázal totiž fotografovat svůj život, svoje prožitky; šel hlouběji, hledal tajemství, které v životě je. Byl citový, romantický, uměl experimentovat. Sudek také objevil kontaktní fotografii, v tom vidím inspiraci v technickém smyslu.

Sudka jste potkával…
Mnohokrát. Bydleli jsme nedaleko jeho ateliéru. Sudek byl přirozenou součástí Prahy – jako třeba Karlův most. Odmalička jsem ho okukoval, později jsem si s ním povídal.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Cheb; foto: Jan Reich

Co vám poradil?
Fotil jsem tenkrát na kinofilm a on měl velký aparát. Ptal jsem se ho, jestli to nemá moc těžké a proč raději nefotí kinofilmem. Na to mně řekl, že kdyby mohl, používal by ještě větší aparát. Takže mně vlastně poradil, čím mám fotit.

Proč jste začal fotit krajinu tak, jak to dnes vidíme ve vaší knize Bohemia?
Chtěl bych ukázat původní tvář krajiny. Vidím třeba, jak je kostel úžasně zakomponován do prostoru. Jeho věž není stavba, ale socha. Vesnice, která jej obklopuje, je pak jakoby chráněna. Člověk, který sem přicházel, žil v jisté harmonii. Svět se později v duchovním smyslu začal rozpadat, přicházela civilizace, jež s takovými hodnotami nepočítala. A právě hodnoty v krajině jsou tím, co mě zajímá. Pracuji tak, aby se mohlo zdát, že snímky snad vznikly v sedmnáctém století. Když se pokouším porozumět baroknímu člověku, zažívám ohromné objevy. Ptám se, proč to tenkrát lidé takto dělali, proč tuto stavbu vytvořili právě zde, proč tu zasadili stromy, tudy vedli cestu.

Jaký je vztah dnešního člověka ke krajině?
Lidé dnes nevnímají krajinu jako celek. Jezdí autem a ocitají se v prostoru dopravy. Krajinu je třeba prožít pomalou chůzí, při které je možné se soustředit. Tím se vlastně dostáváme sami k sobě.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Liběchov; foto: Jan Reich

Při své tvorbě sám chodíte pěšky…
Ano, chodím pěšky, protože chci být pozorný. Mohu tak poznat všechno dění v krajině. Nejen oblaka, nebe, ale i nepatrné kamínky či rostliny, jež se spolupodílejí na onom jedinečném celku. Jezdím také na kole, ale pak už toho neuvidím tolik.

A zvládáte nosit tak těžké břemeno?
Únava přináší jistou euforii, fyzické s duchovním je pak v rovnováze. Při fyzické námaze se mně lépe přemýšlí. Delší chůze tedy přináší symbiózu tělesného a duchovního.

Jak hledáte místo, které chcete zachytit?
Cítím to intuitivně, mám v té chvíli takový hřejivý pocit na prsou. Taková místa ale znali jiní lidé dávno přede mnou. Jsou u památných stromů, božích muk, při křižovatkách, na kopcích. Jakmile takové místo najdu, léta se tam vracím. Jednak mně dělá dobře je opět vidět a samozřejmě je mohu fotit. Abych se neopakoval, stále zvětšuji formát.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Čihadlo; foto: Jan Reich

Z vašich snímků je patrné, že tvoříte od pozdního podzimu do brzkého jara. Proč volíte tato roční období?
Když začne opadávat listí, objevují se stromy a jejich rukopis. Za stromy je pak vidět krajina. Vše se ztiší a vše je jemnější. V krajině hledám minulost a snímek musí být tajemný. Tucha je přece nejasná, přímé světlo by ji zabilo. Proto je součástí mých snímků často mlha vytvářející dojem nereálnosti. Kontury věcí v mlze a v šeru vyjadřují nejasnost historie. V zimě je pak klid, lidé jsou pryč, země je vykostěná, základní, ukládá se k spánku. V létě vše zaroste a nedá se pracovat.

Říkáte, že se pokoušíte najít ducha míst. Kde leží hranice mezi snímkem, který jen dokumentuje, a tím, který pokročil dál v hledání smyslu místa?
Je to zřejmě věc intuice, nikdy to člověk neví s jistotou. Stopadesát snímků uveřejněných v knize Bohemia jsem vybral z tisíce fotografií. Fotím neustále a pak se zamýšlím nad tím, zda se mně to podařilo. Na snímku musí prostě být něco navíc. Je třeba, aby se rozehrálo světlo a všechny další atributy dotvářející harmonii. Nemohou zde být žádné rušivé prvky.

Jaký je vliv baroka na českou krajinu?
Česká krajina je barokní. Šlo o poslední harmonickou dobu, kdy byla krajina utvářena a okrašlována. U nás přinesla šlechta kulturu ze světa, přišli k nám proslulí stavitelé.

Obyčejní lidé se pak velkými díly nechali inspirovat, upravovali svůj kraj. Baroko u nás zdomácnělo a jeho prvky se začaly objevovat ve vesnických stavbách. Kostely stavěné v té době vyjadřují něhu i lidskost.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Smečno; foto: Jan Reich

Jsou pro vás důležité výpovědi lidí, kteří žijí v místech, jež procházíte s fotoaparátem?
V Sudetech mně velmi chyběli lidé, prázdnota byla zvláště v zimě děsivá. Na Sedlčansku jsem se naopak setkal s lidmi udržujícími paměť. Radili mně dokonce, na jaká místa chodit. Kupodivu velice dobře cítili totéž, co jsem cítil sám. Jejich přímí předci zde totiž stavěli domy, kostely.

Ústředním bodem vašich snímků je cesta.
Cesta je důležitá, protože vede od člověka k člověku. Je spojnicí, a tedy základní souodněkud někam. Cesty bývaly budovány tak, aby byl zřejmý jejich vztah k vesnici či městu, k nimž vedou.

Základní charakteristikou vašich snímků je liduprázdnost. Proč se z nich lidé vytratili?
Industriální doba nežije duchovními hodnotami tak důležitými pro člověka sedmnáctého století. Moderní lidé, kteří žijí v autech na asfaltových komunikacích, s tímto tématem nesouvisejí. Barokní lidé už nežijí.

Jan Reich

Narodil se roku 1942 v Praze. V letech 1959–1965 vystřídal řadu profesí: působil jako osvětlovač, dělník v cirkuse, stavební dělník, rekvizitář, fotograf. V šedesátých letech vystudoval na FAMU obor výtvarná fotografie. Od roku 1971 je fotografem na volné noze a věnuje se krajině. Fotil Chodsko, Krušnohoří, Posázaví i Prahu.

Klepněte pro větší obrázek

Během své kariéry volného fotografa měl Jan Reich řadu samostatných i společných výstav doma i v zahraničí, naposledy na FIAP v Paříži. Vydal celkem sedm autorských publikací, v roce 1997 mu v nakladatelství Fotomida vyšla monografie. Jeho poslední kniha Bohemia vydaná nakladatelstvím Galerie Nový Svět vloni získala hlavní výroční cenu Magnesia Litera.

Jak docilujete toho, že na vašich snímcích není tak důležitý výdobytek našeho věku, automobil?
Většina míst se fotografovat nedá. Nikdy jsem kvůli snímku automobily neodtahoval. Znám množství krásných náměstí plných aut, jež nelze zachytit. Neexistuje totiž barokní škodovka. Je třeba si přivstat. Litoměřice jsem fotografoval v neděli brzy ráno a náměstí bylo prázdné. Být tam za svítání sám, to je pak krásný zážitek.

Vaše snímky jsou černobílé. Jaký je podle vašeho soudu rozdíl mezi černobílou a barevnou fotografií?
Ten rozdíl je zásadní. Kdysi jsem se živil tím, že jsem připravoval barevné publikace. Barva je na povrchu. U černobílé fotografie je důležité, že člověk nemaluje barvou, ale světlem. Na barevném snímku světlo zaniká, barva převládá. Černobílý je naopak zjednodušený, člověk si barvy může domyslet sám. Znám jen velmi málo dobrých barevných fotografií. A těch několik je většinou monochromních, kde světlo může převládat.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Lipnice nad Sázavou; foto: Jan Reich

Pokročíte někdy k barevné fotografii?
Svoji práci jsem ještě nedokončil a nechci se tím rozptylovat. Černobílému vidění jsem se učil několik let. Také nevím, jak bych s barevnými materiály pracoval. Potřebuji si snímky udělat sám. V temné komoře mohu zažít proces vzniku fotografie, chvíli jsem na světle, chvíli ve tmě. Mezi pořízením snímku a následným vyvoláním mohu odpočívat.

Fotografoval byste krajinu jinak než na velký formát?
To přece nejde, jen tak jsem blíže lidskému pohledu na svět bez rušivých zrn. Kontakt přináší plastický pohled, můžeme do snímku vniknout. Čím je negativ větší, tím je lepší výsledek, ba i samotné fotografování. Na matnici vidím všechno, les, ale i kamínky na cestě. Pohled je sice hlavou vzhůru, ale to už se nedá nic dělat. V hledáčku nevidíte, co vlastně fotíte.

Co tedy fotíte na kinofilm?
Pořizuji portréty svých blízkých. Čas jde neustále dopředu, lidé se mění. Až jednou lidé nebudou, budou alespoň jejich fotografie. Když byly v Praze povodně a lidé přišli o majetek, nejvíc postrádali alba. Přišli totiž o svoji paměť.

Čím fotí Jan Reich

Pro krajinnou fotografii používá Jan Reich velkoformátové aparáty od Josefa Sudka. Obyčejně používá jeden širokoúhlý objektiv. Celá publikace Bohemia byla focena 210mm sklem. V extrémních případech pak volí 150mm objektiv. Pro portréty svých blízkých využívá Reich Leicu M6. Nepořizuje snímky digitálním fotoaparátem.

Velkoformátová fotografie je velmi nákladná. Jak tento problém řešíte?
Kdybych materiály kupoval v obchodě, jeden snímek mě bude stát 160 korun. Takto bych to dělat nemohl. Mám však zásoby prošlého materiálu, který někdo vyhodil nebo jsem jej odkoupil. Dokonce mám něco i po Sudkovi.

Jaké objektivy používáte?
Tvořím velmi jednoduše. Obyčejně používám jeden objektiv, který je širší. Celá Bohemia byla focena 210mm sklem. V extrémním případě pak použiji 150mm objektiv, který je ještě o něco širší. Mám jen dva z toho důvodu, abych to viděl a příliš se tím nezabýval.

Zachycujete ducha míst. Existuje také něco jako duch techniky? Pracujete přece se Sudkovým aparátem…
To, že pracuji s technikou Josefa Sudka, je úžasné. Divím se, že si to vůbec zasloužím. Mám tři jeho aparáty. Sudek si totiž kdysi přál, aby jeho technika byla k užitku.

Původní rozhovor časopisu DIGIfoto.

Další článek




celkem 3 komentáře

Nejnovější komentáře

Krása Ládes 11. 2. 2008, 10:48
Příjemný rozhovor MXR 7. 7. 2007, 11:04
Je v tom kus nás samotných xxx 5. 7. 2007, 07:12

Další podobné články

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Prvním krokem, který se v příručkách pro osobní rozvoj či článcích doporučuje, je udělat si pořádek – v sobě, kolem sebe, ve vztazích i v domácnosti. Pořádek je to, co vznikne aplikaci řádu.

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Ačkoli se nás výrobci fotoaparátů neustále snaží napínat a přicházejí s nejrůznějšími novinkami a zlepšováky, prakticky každý fotograf sledující dění na trhu má představu o tom, co nás v následujících letech čeká. Co takhle výhled na delší dobu?

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Určitě si každý z nás vzpomene, jak jsme byli jako děti ohromeni tajemnými fotkami, na kterých jsou zachyceni duchové nebo jiné paranormální jevy. U mnoha z nich není jasné, jak vznikly, přesto se je podařilo vyfotit znovu.

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.