Ideální fotoaparát ani nemusí být digitální, každý z nás si pod tímto pojmem představí něco jiného. Co je to pro vás?
Poslední dva až tři roky jsou stále ještě ve znamení megapixelové války, ke které se občas přidají užitečné, jindy méně užitečné funkce. Například o praktičnosti funkce redukce červených očí pomocí předzáblesku asi víme všichni své (ačkoliv to není výdobytek posledních let), výsledkem jsou fotografie, na nichž se lidé šklebí do objektivu a vypadají jako osleplí.
Dobře se naštěstí osvědčilo několik nových funkcí a dnes již standardních vlastností, jako je například mechanická stabilizace obrazu, či hit posledního roku – detekce tváří. Nyní pokročili výrobci ještě o kousek dál a v digitálu najdeme i detekci úsměvu. Co je pro mne naopak celkem neochopitelné je přidávání scénického režimu aukce, kdy je snímek např. pouze automaticky zmenšen nebo válka o maximální rozsah zoomu, kde dochází k příliš velkým kompromisům v kvalitě objektivu.
O tom, co je pro fotografa důležité většinou rozhoduje on sám, a proto se mu málokdy trefí výrobce stoprocentně do rány. Tím méně to pak platí u kompaktních digitálů, které jsou konstruovány s dodržením pravidla nejmenšího společného jmenovatele. Zde myšleno tak, že i ten technicky nejméně nadaný jedinec (v dané kategorii) by měl být schopen digitál ovládat. To také bývá důvodem, proč pokročilejší fotografové končí u digitální zrcadlovky, ultrazoomu, či kvalitního vyspělého kompaktu (kterých je stále méně).
Osobně jsem již několikrát přemýšlel nad tím, jak by měl vypadat a co by měl umět ideální fotoaparát. Jelikož mi rukama prošla již pěkná řádka digitálů, myslím, že mohu srovnávat a dokázal bych si možná poskládat ideální digitál z různých aparátů.
Nikdy jsem nelpěl na tom, aby byl fotoaparát malý, skladný a lehký. Doby, kdy jsem na rameni nesl brašnu s Nikonem F80 s bateriovým gripem, třemi objektivy a desítkou kinofilmů, nejsou až tak dávné. Tenkrát mi to přišlo jako nutnost. Pravdou však je, že jediné pořádné sklo byla pevná pětaosmdesátka, prakticky celá kovová.
Když jsem nedávno vyrazil do terénu s Nikonem D3 s nasazenou pětaosmdesátkou a v záloze měl ještě širokou čtyřiadvacítku a základní pětačtyřicítku, začal jsem o svém tvrzení o nedůležité hmotnosti pochybovat. Ještě víc mne v tom utvrdila sestava s Canonem 5D a třemi objektivy 17–40 mm, 50 mm a 70–200 mm. Zkrátka a dobře, při delší vycházce již na hmotnosti záleží.
Trochu jsem tedy přehodnotil své ideály a výsledkem byl digitál velikosti maximálně Nikonu FM2, který by měl snímač velikosti kinofilmového políčka s rozlišením někde kolem 15 Mpx a k tomu sada objektivů na výběr dle dané situace. Samozřejmostí je snímání do RAWu, ovšem k zahození není ani kvalitní JPEG.
Mno a nebudu troškařit, malý kompakt se vždycky hodí. Ze současné nabídky mne celkem oslovil Canon PowerShot G9, Panasonic Lumix LX2 či Ricoh GX100, všechny tři však mají své ale. Ideálem by byl kompakt velikosti Lumixe, který by však byl osazen full frame snímačem někde kolem 8 až 10 Mpx, objektiv by měl mít ideálně rozsah 20–120 mm, při světelnosti kolem F2, na dlouhém konci by to mohlo být i o něco horší.
Anebo je tu ještě třetí možnost, digitální stěna pro kinofilmový formát, s něčím podobným přišla Leica u modelu R9, což se však neujalo. No představte si nasadit na Nikon FM2 či na F6 (ano jsem nikonář a hrdě to přiznávám :-) digitální zadní stěnu a tradá do ulic.....
Také jste již přemýšleli nad tím, co byste měli rádi ve fotobrašně? Máte nějaký vysněný digitál a doufáte, že se konečně výrobci umoudří a začnou vyrábět pořádné fotoaparáty? Podělte se o své sny a přání v naší diskuzi!