DIGIarena.e15.cz

Jak se fotí vulkán aneb za sopkami kolem světa

Seznam kapitol
Sopkám vděčíme za to, že tu dnes můžeme být, protože byly a jsou dodnes tvořitelkami Země. Jak a kde je fotit?

Lidé povětšinou nahlížejí na Zemi jako na konstantní, pevnou a neměnnou, ale to je pouhé zdání. Během naší krátké přítomnosti na této planetě si stěží uvědomujeme působení sil tvořících a formujících naše okolí, mezi kterými je nejvýznamnější působení dvou velkých protikladů – vody a ohně. A právě sopkám vděčíme za to, že tu dnes můžeme být, protože byly a jsou dodnes tvořitelkami Země a bez jejich působení by v podstatě nemohla vzniknout atmosféra.

Už jako malého kluka mě fascinovaly sopky, ať už jejich fantastická představení v podobě nebezpečných fontán a gejzírů, lávových proudů, pyroklastických mraků, či jen zdánlivě klidných a nehybných kuželů různých tvarů a velikostí. V dospělosti jsem pak tuto posedlost zkombinoval se svou láskou k cestování a fotografování a právě různé vulkány se stávaly hlavním určujícím faktorem při výběru cílů mých výprav. Fotografování vulkánů vyžaduje trpělivost a jistou dávku odhodlanosti a odvahy. K základní výbavě je třeba ještě připočítat hmotnost fotovýbavy, která váží zřídka méně než deset kilogramů.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Sopek je mnoho typů, mají různé stáří, velikosti a stupně nebezpečnosti. U některých je možné dostat se s fotoaparátem úplně dovnitř a nejsou bezprostředně nebezpečné (například kráter Kawah Ijen v Indonésii), někde hrozí nebezpečí pádu do jícnu vulkánu nebo výronu jedovatých plynů (jako u Villarica v Chile), nejnebezpečnější na fotografování jsou silně aktivní vulkány, protože hrozí sesuvy půdy, silné otřesy, erupce (jako poslední týdny mediálně známý islandský vulkán Eyjafjallajökull, kde stále probíhají erupce a vytéká láva).

Se sněhovou čepicí

Moje první sopečné setkání se uskutečnilo v roce 2001 na hranicích Chile a Bolívie. Tou dobou jsem byl na výpravě v Peru a rozhodl jsem se pro zajížďku do Bolívie právě přes nejsevernější část Chile. Na hranicích těchto dvou států totiž ukrývá národní park Lauca skutečný drahokam mezi sopkami, kterým je vulkán Parinacota (6 342 m n. m.).

Moje cesta za ním byla o něco náročnější, než jsem si původně myslel. Ve městě Arica jsem nasedl na autobus, který mířil do La Pazu a dle mapy jsem usoudil, že se nechám vysadit u vesnice Parinacota, která se zdála od sopky být vzdálena, co by kamenem dohodil. Po několikahodinovém šplhání autobusu na náhorní planinu, vyplněném vzdycháním spolucestujících stále přežvykujících pomerančovou kůru a pláčem novorozence kvůli vysoké nadmořské výšce (vystoupali jsme od mořské hladiny do výšky kolem 4 500 m), autobus zastavil a já byl vysazen uprostřed ničeho s nejasným mávnutím řidiče kamsi do dáli se slovy „gringo – Parinacota“.

Klepněte pro větší obrázek 
Sopka Parinacota
Nejsevernější hranici mezi Chile a Bolívií stráží dvojice majestátných sopek Parinacota a Pomerape. Někdy se jim také říká Las Paychatas – dvojčata, protože jejich vrcholy jsou vzdušnou čarou vzdáleny necelé 3 km.
Canon EOS 300 , Sigma 28–200 mm F3,5–5,6 DG Macro, Fujichrome Astia

Vydal jsem se tím směrem, ale když se vesnice neobjevovala, vrátil jsem se na silnici a rozhodl se popojet k hranicím. Bylo mi jasné, že je to ještě kus cesty, a tak jsem zkusil stopovat. Nakonec mi zastavil správce národního parku a vzal mě do své chaty, kde jsem přenocoval, což se nakonec ukázalo jako spása, protože noční teploty klesly až k minus deseti stupňům.

Ranní pohled na Parinacotu s jejím dvojčetem Pomerape (6 282 m n. m.) se zamrzlým jezerem Chungará v popředí byl úchvatný. K fotografování nebyl ani nutný stativ. Jen nastavit clonu F8 a „cvak“. O výstup jsem se nepokoušel, protože jsem neměl výbavu a i přes to, že výstup není technicky náročný, kvůli příkrovu věčného sněhu a ledu by byl alespoň bez maček a cepínu nebezpečný.

Zahaleny ve smogu

O tři roky později jsem se rozhodl pro Indonésii, která by si zasloužila přezdívku země sopek. Procestoval jsem ostrov Jáva, pokračoval přes Bali na Lombok a dále přes Komodské ostrovy na Flores. Hned na začátku cesty po Jávě jsem ale utrpěl značné zklamání, protože se několikrát stalo, že místo výhledů na majestátné vulkány nebylo kvůli smogu vidět na víc než pár set metrů.

Například při cestě mezi městem Bogor a poloostrovem Pangandaran jsem byl místo výhledu na sopky Gede (2 938 m n. m.) a Pangrango (3 019 m n. m.) nemile překvapen podívanou na vysoké pece, ve kterých se topilo pneumatikami a z nichž nahoře stoupal sloup černého dýmu. Když jsem pak za vsí spatřil čajové plantáže a dělnice sbírající čajové lístky, začal jsem pochybovat o zdravotní nezávadnosti tohoto nápoje.

Klepněte pro větší obrázek 
Sopka Irazú – tato sopka láká nejenom svou polohou nedaleko hlavního města Kostariky San José a krásnou scenérií, ale rovněž pověstí jedné z nejobávanějších sopek Střední Ameriky.
Nikon D200, AF-S Nikkor 18–200 mm F3,5–5,6G ED VR II DX, 1/250 s, F8, ISO 200

Podobná situace se opakovala i ve městě Yogyakarta, nad kterým ční poměrně aktivní sopka Merapi (2 914 m n. m.), u níž bylo od poloviny šestnáctého století zaznamenáno přibližně šest desítek erupcí. V roce 1994 si tato sopka vyžádala kolem čtyřiceti obětí na životech, protože došlo ke kolapsu lávového dómu, který následně vyprovokoval vznik pyroklastických proudů.

Jedná se o pohyblivou směs žhavých sopečných plynů, úlomků magmatu a sopečného popela s teplotou až 1 000 °C, která se pohybuje po sopečném svahu dolů velkými rychlostmi. Návštěvu buddhistického chrámu Borobudur a hinduistického komplexu Prambanan v okolí Yogyakarty ovšem musím doporučit. Zaujmou fotografa i běžného návštěvníka nejenom svým úctyhodným stářím – oba byly pravděpodobně vystavěny v 9. století – ale především svou monumentálností a precizními detaily.

Sopka si nevybírá

Zatím jsem tedy mnoho štěstí neměl, ale to se změnilo hned vzápětí, kdy jsem pokračoval směrem na východ k místu, které mi dosavadní „sopečný neúspěch“ plně vynahradilo. Jednalo se o pohled na sopku Bromo (2 329 m n. m.) s kouřící sopkou Semeru (3 676 m n. m.) v pozadí. Je to vlastně ohromná kaldera nazývaná Tengger, ve které se nachází kromě výše jmenovaných sopek ještě několik dalších.

Na tuto neuvěřitelnou přírodní podívanou se díváte za svítání z vyhlídky na hoře Penanjakaan, na niž se můžete nechat dovézt terénním autem nebo se tam vydrápat s čelovkou sami. Je přecpaná turisty ze všech koutů světa i místními obyvateli, všichni se mačkají se stativy a čekají na východ slunce, kdy jsou sopky nasvíceny a světlo se stále mění. Přes to všechno je to místo, které stojí za vidění i přes velké množství návštěvníků. Je to nezapomenutelný pohled, který bere dech.

Klepněte pro větší obrázek 
Sopka Villarice – v centrální části Chile na jih od hlavního města Santiaga de Chile se nachází pás sopek, mezi kterými patří k těm nejzajímavějším sopka Villarica, protože je možné po výstupu s převýšením 1 400 metrů zdolat její vrchol, odkud je zajímavý pohled nejenom do jícnu kráteru, ale i výhled na okolní sopky.
Nikon D700, AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED, 1/1 000 s, F8, ISO 400

Na okraj kráteru Gunung Bromo, jak se sopka nazývá v indonéštině, je možno vyjít či se nechat odvézt na koníkovi. Z okraje kráteru vidíte čmoudíky vycházející ze dna, k fotografování toho moc není, jen několik detailů. Když se vynadíváte a načicháte pachu síry, můžete si ještě prohlédnout hinduistický chrám umístěný u paty kráteru či zkusit výstup na sousední horu Batok (2 440 m n. m.), ten je ale celkem namáhavý kvůli jemnému sopečnému popelu. Sopka Semeru byla v době mé návštěvy poměrně aktivní, takže se na ni nesměly podnikat výstupy. Krátce před mým příjezdem usmrtila dva turisty.

Ruční těžba síry

Mojí poslední zastávkou na Jávě před odjezdem na Bali byly sirné doly v kráteru sopky Kawah Ijen (2 386 m n. m.). Pohled do kráteru této sopky je úchvatný, pro fotografování detailů a dělníků těžících síru je třeba sestoupit 200 m. To, co se v tomto kráteru každý den odehrává, nutí k zamyšlení. Kráter sopky poskytuje bohatá naleziště síry, která se zde i dnes těží středověkým způsobem.

Chlapíci živící se těžbou síry nemají lehký život. Dvakrát denně 6 dní v týdnu vystoupají 400metrové převýšení od překladiště u úpatí sopky na hranu kráteru a zase sestoupí 200 m na dno kráteru, kde uprostřed jedovatých sirných výparů nalámou bloky síry. Tu pak umístí do dvou velkých košů spojených pružnou tyčí. Náklad si přehodí přes rameno a začnou stoupat zpět na okraj kráteru a dolů k úpatí, kde je jejich náklad převážen a vyklopen na náklaďák. Následuje druhé kolo se stejným postupem.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Dělníci těžící síru v kráteru Kawah Ijen – nepředstavitelná každodenní dřina je pro tyto muže jedinou možností obživy. Pořízení několika záběrů přivítali jako možnost, jak dát jiným lidem vědět o svém těžkém osudu.
Nikon D70 , AF AF-S Nikkor 18–70 mm F3,5–4,5G IF ED DX

Za kilo odnesené síry dostanou zhruba 1 Kč. Všichni nosiči jsou velmi přátelští a stále se na něco vyptávají. Fotografování jim vůbec nevadí, mají pocit, že se alespoň někdo dozví o jejich každodenní dřině. Náklaďák se sírou sjede k přístavu, kde už je cena síry desetkrát vyšší. Najednou se nosí minimálně 80–100 kg síry. Chlapi chodí bosi či v gumových sandálech, ti bohatší mají dokonce holiny. Nemají žádné respirátory, jen kus hadru uvázaný přes obličej. Stojím na okraji kráteru a dívám se na peklo panující na dně. Snažím se teleobjektivem přiblížit dění v kaldeře. Oblaka sirných výparů zahalují zelené kyselé jezero. V kráteru se nachází největší jezero kyseliny sírové na světě (kyselost pH 0,5). Dělníci občas zcela mizí v oblacích výparů. Je zde cedule, že kromě pracovníků je dolů vstup zakázán.

Klepněte pro větší obrázek 
Kráter sopky Kawah Ijen – zcela na východě indonéského ostrova Jáva leží sopka Kawah Ijen,
v jejímž kráteru se těží středověkým způsobem síra.
Nikon D70 , AF-S Nikkor 18–70 mm F3,5–4,5G IF ED DX, 1/200 s, F7,1, ISO 200

Přes Bali, Lombok a Komodo jsem se přesunul na poslední ostrov svého indonéského putování, na Flores. Zde jsem měl dva cíle – sopky Keli Mutu a Wavo Muda. Asi v polovině ostrova se nad vesnicí Moni nachází sopka Keli Mutu (1 639 m n. m.), na jejímž vrcholu jsou hluboko ve svých kráterech posazena tři sopečná jezírka. Ta jsou zvláštní v tom, že každé má jinou barvu a ta se mění podle toho, jaké minerály a plyny se zrovna uvolňují z podloží do vody.

Dalším důležitým faktorem pro barvu vody v jezeře je prý množství kyslíku rozpuštěného ve vodě. Pokud je kyslíku málo, je barva vody zelená, pokud je ve vodě rozpuštěného kyslíku hodně, barva se mění na červenou až černou. Dříve bývalo jedno jezero krvavě červené. V době mé návštěvy měla dvě jezírka černou barvu a jedno bylo tyrkysově modré. Jezírka jsou velmi hluboko, proto je dobré chvíli počkat, až slunce vyjde trochu výše, jinak je kontrast pro fotografování příliš veliký.

Další zastávka bez turistů

Poslední sopečnou zastávkou na cestě zpět na západní pobřeží Floresu bylo městečko Bajawa, krčící se ve stínu nádherně pravidelné sopky Inierie (2 245 m n. m.), nejvyšší sopky na ostrově Flores. Důvodem mé zastávky zde byla však jiná sopka – Wavo Muda, či spíše její kráter, který byl v době mé návštěvy v roce 2004 nejmladším nově vzniklým kráterem Indonésie. Výbuch se odehrál v roce 2001.

Ke kráteru jsem se přiblížil bemem (malé motorové vozítko) a pak pokračoval spíše intuitivně směrem, kde jsem se domníval, že se kráter nachází. Nikde nebyly žádné značky či směrovky. Když jsem se ocitl na okraji, nevěřil jsem vlastním očím. Na rozdíl od jezírek na vrcholu Keli Mutu, která jsou značnou turistickou atrakcí, tady nebyl vůbec nikdo. Vrchol hory byl zcela utržený a v kráteru se nacházely spálené stromy, malé, krvavě zbarvené louže a hory kamení. Jezírka byla však téměř vyschlá. Neváhal jsem a vydal se dovnitř do kráteru. Proti obloze uschlé stromy vytvářely zajímavé, divoké kompozice. Byla to trochu krkolomná cesta, svah se hodně drolil a povrch byl tvořen velmi ostrými výčnělky. Bylo nutné se pohybovat značně opatrně, fotoaparát pečlivě schovaný v brašně.

Zpátky do Jižní Ameriky

Koncem roku 2007 jsem se vydal do Kostariky a Bolívie. Obě země mají, co se týká sopek, také hodně co nabídnout. Sopky jsou snadno dostupné, je možné se s fotoaparátem přiblížit velmi blízko.

Mé první kroky v Kostarice vedly k aktivnímu vulkánu Arenal (1 720 m n. m.). Ten se po několika staletích klidu probudil v roce 1968 silnými erupcemi, které si vyžádaly desítky lidských obětí. Od té doby ukazuje svou sílu celkem pravidelně, i když ne v takovém rozsahu. V brzkém odpoledni se vyčasilo a měl jsem výbornou příležitost prohlédnout si kužel v celé jeho kráse. Tím ovšem můj výhled na tuto sopku skončil.

Za pár minut se ocitla opět v mracích, ve kterých vytrvale setrvávala, kdykoli jsem se ji pokusil spatřit, a to bylo celkem třikrát. Jen ten první večer jsem v částečně roztrhaných mracích viděl několik žhavých kamenů valících se po jejích svazích a tato malá ukázka aktivity byla podbarvena zlověstným duněním. Za bezmračného počasí je možné fotografovat žhavé kameny stále vyvrhované z jícnu, jak se valí po svazích dolů do údolí. Stačí 3–5s expozice a na fotografii budete mít celý svah pokreslený oranžovými cestičkami žhavých kamenů.

Štěstí přeje připraveným

Další dva vulkány, či spíše jejich krátery, které jsem zde chtěl vyfotografovat, byly sopky Poás (2 708 m n. m.) a Irazú (3 432 m n. m.). Obě leží v dohledu hlavního města Kostariky – San José. Opět jsem ale bojoval s počasím, kráter sopky Poás jsem navštívil třikrát a až den před odjezdem domů se mi konečně podařilo ho spatřit. Ráno jsem začal výstupem na Irazú. Protože sopky jsou velmi vysoké a mají vlastní mikroklima, je třeba dostat se na hranu kráteru velmi brzy, kdy je ještě jasno a jsou dobré podmínky pro fotografování.

Abych měl vůbec nějakou naději podívat se na obě sopky, půjčil jsem si auto. Pokud je náhodou ráno dobré počasí, krátery se vždy halí do mraků kolem desáté hodiny, kdy teprve na vrchol přijíždí autobus z hlavního města, ale to by bylo již pozdě. Takhle jsem už před osmou čekal před bránou na Irazú. Sledoval jsem, jak se ke kráteru valí mraky. Strážce mě ale nechtěl pustit, prý až v 8:00. Byl jsem trochu naštvaný (no dobrá, byl jsem velmi naštvaný).

Klepněte pro větší obrázek 
Vulkán Poás – jedná se o aktivní sopku v centrální části Kostariky, jejíž kráter je 300 m hluboký a 1 300 m široký, ale kvůli rozmarům místního počasí je někdy třeba trocha štěstí k tomu, aby se ukázal v celé své monumentálnosti i kráse.
Nikon D200, AF-S Nikkor 18–200 mm F3,5–5,6G ED VR II DX, 1/320 s, F6,3, ISO 200

V osm hodin jsem vjel do parku, nechal zde auto a utíkal na hranu kráteru. Ve výšce téměř 3 500 m n. m. se neutíká dobře, zvlášť s fotovýbavou, ale snažil jsem se. Rychle jsem pořídil pár snímků a za chvíli konec. Nebylo nic vidět. Stihl jsem to jen o pár vteřin. Mezitím dorazilo pár dalších turistů a zklamaně hleděli na bílou stěnu halící kráter. Mraky se ale honily jako malé děti, takže kráter se chvílemi částečně objevoval před našimi zraky i objektivy. Hlavní kráter je 300 m hluboký a 1 000 m široký, dole je zeleně zbarvené jezero. Irazú je nejvyšší činná sopka Kostariky.

Klepněte pro větší obrázek 
Kaldera Tennger – při pohledu na sopky Bromo, Semeru, Batok a další ukryté v kaldeře Tennger na ostrově Jáva v Indonésii přemýšlíte, zda jste se náhodou neocitli na jiné planetě.
Nikon D70 , AF-S Nikkor 18–70 mm F3,5–4,5G IF ED DX, 1/80 s, F4,2, ISO 400

Kolem deváté hodiny jsem si řekl, že zkusím i Poás. Začal další závod s časem. Vrátil jsem se dolů do údolí a skrz San José poskakoval v malém autě směrem k druhé sopce. Vzhledem k tomu, že Kostaričani si se značením silnic hlavu moc nelámou, závisí řízení z bodu A do bodu B hlavně na instinktu. Nakonec jsem cestu našel. Zatím bylo počasí stále slibné. Ke vstupní bráně jsem přijel v 11 hodin. Strážce mě u brány ujistil, že dnes je to poprvé po třiceti dnech, kdy je tu na vrcholu hezky a je vidět kráter – a ten stojí opravdu za to.

Poás je o hodně působivější a fotogeničtější než Irazú. Jeho kráter je také 300 m hluboký a ještě o 300 metrů širší. Uvnitř je modré jezírko, nad nímž se prohánějí jedovaté plyny a páry z něj uvolněné, takže je na co se dívat. Svahy kráteru jsou žluté a červené, rozbrázděné vodou. Protože pozorovací místa jsou hned na hraně kráteru (na kraji strmé stěny), podmínky k fotografování jsou výborné. Kráter je tak veliký, že je z každého místa téměř stejný.

Další kapitola
Seznam kapitol


celkem 3 komentáře

Nejnovější komentáře

Absolutně super, moc toho nepřečtu, ale Váš … Pecza 23. 1. 2011, 21:14
Re: pekny clanek strecha 13. 1. 2011, 17:48
pekny clanek entes 10. 1. 2011, 21:00

Další podobné články

Oskar Schindler: Od filmu k realitě (reportáž)

Oskar Schindler: Od filmu k realitě (reportáž)

Schindlerův seznam. Film s neobyčejně poutavým příběhem i zpracováním, oceněný mnoha Oskary. Jeho děj, obzvláště konec, mě natolik zaujal, že jsem se rozhodla vydat se po stopách Oskara Schindlera a jeho fabriky.

Co přinesla Photokina 2016 a jaké trendy nás čekají?

Co přinesla Photokina 2016 a jaké trendy nás čekají?

Mezinárodní svátek všech fotografů a fotovýrobců – především pak těch, kteří se zaměřují na techniku pro fotografování – veletrh Photokina před týdnem skončil Co se na veletrhu objevilo a jaké jsou trendy?

Steve McCurry – Photographer: Vše, co jste chtěli vidět

Steve McCurry – Photographer: Vše, co jste chtěli vidět

Na brněnském hradu Špilberku je od čtvrtka 12. 5. 2016 k vidění početný soubor fotografií světoznámého reportážního fotografa Steva McCurryho. Představen je unikátní průřez celým autorovým dílem.

Canonu klesají tržby – na vině jsou bezzrcadlovky

Canonu klesají tržby – na vině jsou bezzrcadlovky

METROPOLives – na cestě evropskými městy

METROPOLives – na cestě evropskými městy

Amsterdam, Berlín, Londýn či Benátky – evropská města, která jsou svým významem pro vlastní zemi důležitá a zásadní. Tyto metropole kulturního a politického života jsou notoricky známé, někdy však možná až moc.

Jak se fotí barevné běhy a jak se na ně připravit?

Jak se fotí barevné běhy a jak se na ně připravit?

Barevné běhy jsou čím dál populárnější. Loni se konal v celé ČR jeden, letos jen v Praze už tři. Nutno ale uznat, že pro fotografa je to vděčná příležitost – pestrobarevná s pohodovou atmosférou, radost fotit.

Jihoamerický deníček aneb jak se fotí Dakar rally

Jihoamerický deníček aneb jak se fotí Dakar rally

Všichni slaví Silvestra, zatímco my sedíme v letadle směr Buenos Aires. Že už je Nový rok poznáme jen podle toho, že pilot v interkomu odpočítá od pěti do nuly, načež se ozve vlažný potlesk několika lidí...

FOTOEXPO 2014 – stane se součástí fotografických diářů?

FOTOEXPO 2014 – stane se součástí fotografických diářů?

V sobotu 18. října se v Národním domě na Vinohradech konal 2. veletrh a festival současné fotografie určený nadšencům v oblasti fotografické techniky, samotné fotografie, grafiky a tisku ale i široké veřejnosti.