DIGIarena.e15.cz

Jak vystavovat fotografie? Od adjustace po výběr kurátora

Kdo chce veřejně vystavovat svoje snímky na patřičné úrovni, musí si umět vybrat správné prostory, materiál k tisku, způsob rámování, adjustace a vůbec ujasnit si, jak to všechno chodí.
Jak vystavovat fotografie? Od adjustace po výběr kurátora

Než se dostanete k volbě a domlouvání konkrétního prostoru pro výstavu vašich fotografií, čeká vás celá řada dílčích úkonů nutných k úspěšné veřejné prezentaci vaší tvorby. Tím nemyslíme pouze úpravy snímků na počítači, ale i jejich výběr a představení galeriím, volba vhodného tiskového matriálu a způsob ochrany fotografií. To vše je třeba vyřešit dříve, než započne slavnostní zahájení výstavy – vernisáž.

Důležité je správně vybrat

Předpokládejme nyní, že máte všechny snímky, nebo alespoň část z nich, vyfotografované a jste rozhodnuti, jakým způsobem budou ve finále vypadat. Jedna základní věc se vyplatí hned ze startu – a sice upravovat fotografie až je budete mít všechny, nebo se alespoň co nejvíc držet stejného postupu úprav. Především v situacích, kdy se neomezíte pouze na základní jasové či barevné korekce, ale budete chtít do snímků více zasahovat tvůrčím způsobem.

Málokdy se stane, že z jednoho focení přinesete hotovou sérii snímků, které všechny vystavíte. Nutně se tak budete muset pustit do správy fotografií. K tomu pochopitelně můžete využívat – a my to jedině doporučujeme – různé aplikace, které vám se správou fotografií pomohou a v celé řadě případů usnadní nejen jejich výběr, ale i vyhledávání.

Třízení a výběr snímků, které plánujete v budoucnu vystavit, dělejte na několikrát. Nejprve proveďte prvotní výběr, během kterého například vyřadíte fotografie špatně exponované, neostré či jinak nesouvisející s vaším záměrem. Další výběr udělejte s odstupem času, třeba o několik dní později – tedy v případě, že vás netlačí čas. Budete tak mít jistý odstup od počátečního nadšení a některé fotografie, které byste ihned po nafocení zařadili mezi „top ten“, vyřadíte.

V některých fotografiích naopak můžete objevit předem neviděné zalíbení. Dopředu byste měli myslet na to, že není dobré prosadit všechny fotografie. Výstava o sto a více obrazech spíše zavání posmrtnou retrospektivou. V menším počtu fotek navíc budete moci využít rozměrnějších formátů (v případě, že to vybraný prostor umožňuje).

Klepněte pro větší obrázek 
Fotografie: Silvie Šeborová

Zásahy před tiskem

Jak už jsme se zmínili, úpravy fotografií byste měli nechat až na samotný závěr. Může se totiž stát, že některé snímky z původního výběru vyřadíte, tudíž byste mohli strávit i hodiny retušováním zbytečně, dále byste mohli zapomenout či nepřesně zopakovat dřívější postup úprav. Uvědomte si, že fotografování určitého tématu může trvat třeba i několik let. Jestliže si chcete část těchto úprav usnadnit, využívejte nástrojů, které vám dovolí ukládat si vybrané postupy jako předvolby. Ty pak použijete znovu na nově exponované fotografie. Je to stejné jako třeba rozkreslení rozmístění světel a zapsání jejich výkonu, ohniska použitého objektivu či expozičních hodnot při focení v ateliéru. Předvolby či akce se vyplatí používat pro úpravy, jako je ostření, odšumování či třeba barevné tónování.

Jak budete snímky upravovat, záleží především na vašem záměru a zkušenostech. Dnešní technika dovoluje v podstatě cokoliv. Pamatujte na to, že úpravy by měly působit jednotně, aby vystavené snímky fungovaly jako celek.

Finalizace úprav končí připravením fotografií k tisku, což by samotné vydalo na vlastní článek. V krátkosti však je dobré držet se několika zásad: snímky byste měli ponechat v RGB prostoru a nepřevádět do CMYKu, to nechte na tiskárně samotné. Podobně i černobílé fotografie nepřevádějte do nějakého prostoru se stupni šedi, ale zachovejte u nich barevný prostor RGB. Další úpravy před tiskem řešte podle charakteru fotografií a způsobu, kterým digitální data přenesete na papír.

Dejte tomu rozměr

Vlastníte-li fotografickou tiskárnu, můžete si při tisku udělat zkušební výstupy (například menší fotografie nebo pouze proužky z vybraných fotek) a porovnávat jejich tonalitu a barevnost s původní fotografií na monitoru.

Případně poté vyladit jas či barevnost podle potřeby, abyste s výsledkem byli spokojeni. Ve specializovaných fotografických tiskárnách je to běžná praxe. Pakliže budete tisknout na menší formáty, přibližně do 30 × 40 cm, můžete použít klasický minilab, připravte se ovšem na to, že výslednou kvalitu snímků a použitý materiál (vyjma volby lesk vs. mat) nebudete moci příliš nebo dokonce vůbec ovlivnit. Domácí tisk vám dává do rukou plnou kontrolu nad obrazovým výstupem – od zmáčknutí spouště přes úpravy.

Budete se toho ovšem muset hodně naučit ze všech oblastí, tedy jak focení, úprav, tak znalosti tisku. Vystačíte si navíc jen s tisky do formátu A4 či A3+. Spolehnout se můžete na profesionály ve svém oboru a tisk fotografií přenechat specializované tiskárně. Jedná se o zřejmě nejdražší, ovšem také o nejkvalitnější řešení.

Než se však rozhodnete pro jakýkoliv způsob tisku, měli byste již mít jasno ohledně vystavovaného prostoru a o tom, co si v něm můžete dovolit. Na základě toho až zvolit vhodné rozměry a formu adjustace fotografií. Ne všude vám totiž dovolí zavěsit těžké rámy s fotografiemi, nebo zatloukat do zdi hřebíky. Galerie také může mít k dispozici vlastní rámy, a tak na celé akci můžete ušetřit.

Různé druhy povrchu

Další volba, která před vámi stojí, se týká vhodného fotografického materiálu. Zjednodušeně bychom ji mohli rozdělit na možnosti, jež nabízí adjustace s rámem či bez něj. Opět vhodnou formu volíte podle výstavních prostor a použitých materiálů. Například archivní papír není dobré podlepovat na měkké či tvrdé desky bez dalších úprav jako rámování či pasparta, protože ty pak již nic nechrání (snad vyjma laminace povrchu) před poškozením. Zarámováním fotografie získávají větší odolnost a potažmo i životnost. Nebylo by dobré však kombinovat lesklý papír a lesklé sklo, protože lesklé povrchy mají tendenci se ke sklu lepit. U obyčejného skla pak přestává hrát roli, zda zvolíte kvalitní či běžný povrch fotografického papíru. Antireflexní sklo je už něco jiného, ovšem počítejte s tím, že si připlatíte. Svou roli při volbě povrchu materiálů a případně skla hraje i nasvícení rámů, když bude dobré (typicky horní světlo), pak by to nemělo špatně dopadnout.

Na rámování je vhodný archivní materiál, který zarámováním či paspartou dostatečně ochráníte. Ovšem i s „obyčejným“ fotopapírem máte jistotu desítek či jednoho sta let.

Bez skla to jde taky

Rámování či paspartování fotografií se odráží od vašich finančních možností – ostatně i jako další způsoby adjustace. Pro mnoho fotografů levné řešení, které se stalo trendem poslední doby, se jeví fotopapír přilepit na pevnou desku. Jedním z takových zástupců je například „Kapa“ – sendvič složený ze dvou kartonů s měkkou výplní mezi nimi. „Kapa“ je navíc nepřesné označení, neboť se jedná o zobecněný název pro celou řadu značek a výrobců, ale vžilo se. S pojmem „Kapa“ pak souvisí i Kapafix, což je podobná deska, která má již z výroby na povrchu samolepicí vrstvu, takže nemusíte řešit, jakým způsobem ke klasické „Kapě“ fotky přilepíte.

„Kapa“ a Kapafix desky mají různou tloušťku, jejich použití se liší podle rozměrů fotografie – 5mm se hodí pro menší formáty, 10mm pak pro větší rozměry. Nevýhoda měkkých „Kapa“ desek tkví v tom, že pod horkým světlem mají tendenci se kroutit a navíc jsou náchylné k poškození. Desky „Kapa“ nejsou odolné vůči nešetrnému zacházení.

Jinou možnost nabízí opět sendvičové řešení Dibond (což je opět zobecněný název desek od jednoho konkrétního výrobce). Desky, mezi kterými je opět výplň, jsou hliníkové, a tudíž i mnohem odolnější, ale také dražší. K fotografiím si našly cestu ze stavebnictví. Sendvičové desky se zavěšují různými způsoby například přilepením rámů ze zadní strany či pomocí háčků. Takto vytištěné fotografie se pak kvůli odolnosti laminují či přilepují k plexisklu, v nejdražším řešení pak rovnou na sklo. Jedná se o výbornou ochranu do kaváren a podobných netradičních galerií, nebo i do kanceláře.

Jaký způsob z výše zmíněných využijete, závisí čistě na vašem záměru, prostoru a financích. V dnešní době můžete využít i tzv. zadního podsvícení (backlight). Zjednodušeně řečeno se jedná o rám, který je vybaven zadním podsvícením a hodí-li se k vašim fotografiím, pak se může jednat o zajímavé řešení. Musíte ovšem vybrat takový materiál k tisku fotek, který bude částečně transparentní.

Jedna rada za všechny – pokud se jedná o putovní výstavu, řešte vhodnou velikost fotografií a formu adjustace podle galerie, o kterou vám jde nejvíce. Podobně jako u digitálních rámečků na webu, i samotná adjustace by měla sdělení vašich fotografií podpořit, nikoliv podkopat.

Klepněte pro větší obrázek 
Fotografie: Michaela Dvořáková

Pravá ruka umělce

Jak jsme již zmiňovali výše, výstavní prostor hraje významnou roli při volbě formátů a způsobů tisku. Každý se liší. Je proto rozdíl, zda chystáte výstavu, která bude viset na zdech kavárny, v malé nezávislé galerii, v komerční galerii či v některé z velkých institucí. Od toho se bude rozvíjet rozpočet projektu i váš podíl, který musíte do přípravy výstavy vložit.

Počítejte s tím, že v kavárně i v malé nezávislé galerii budete právě vy tím, kdo připraví celou výstavu: od instalace, přes propagaci, až po nákup občerstvení a rozlévání vína na vernisáži. Člověkem, který vám může pomoci, abyste se při tomto snažení necítili osaměle, je kurátor. Každý výstavní prostor – často ani malé kavárny nevyjímaje – má svého kurátora, který se stará o chod galerie. Sestavuje dramaturgický plán, tedy vybírá, co a kdy se bude v galerii vystavovat.

Kurátor galerie může, ale také nemusí, být zároveň kurátorem výstavy. Právě kurátor výstavy je pro autora stěžejní osobou. V první řadě mu pomáhá s výběrem prezentovaných fotografií – jeho nezaujatý pohled může být pro výsledný počin velkým přínosem.

Radí autorovi, kolik má vystavit snímků, jak mají být velké, na čem budou vytištěné, zda výsledné fotografie zarámovat či nikoli. Může také přijít s nápadem, že vaše snímky by dobře vynikly v kombinaci s dílem jiného fotografa nebo umělce.

Kurátor – holka pro všechno

Kromě toho kurátor píše text, který má přiblížit vaše dílo divákovi, případně na výstavu nalákat. Dále plánuje, jak rozmístit fotografie do prostoru, pomáhá při instalaci, rozhoduje, jak bude výstava osvětlena (pokud to lze ovlivnit) a na vernisáži to bývá většinou právě on, kdo pronáší úvodní řeč. Jestliže se k výstavě tisknou nějaké doprovodné materiály – od pozvánky až po katalog – tak je to právě kurátor, kdo po konzultaci s umělcem vybírá grafika a připravuje texty. V menších galeriích kurátor navíc zařizuje i tisk a distribuci doprovodných materiálů, řeší propagaci výstavy v médiích, a často je to on, kdo vám pomáhá přibíjet hřebíčky na zeď. Kurátor galerie potom na celý proces dohlíží – on zná celý výstavní prostor i jeho provoz nejlépe, takže určuje, kam se smí nebo nesmí fotografie věšet, jaký má mít výstava rozpočet, kde se budou tisknout pozvánky, od kdy do kdy výstava bude trvat.

Malá nebo velká galerie

To víceméně platí pro všechny výstavní prostory obecně. Rozdíl mezi malými nezávislými galeriemi a velkými státními, krajskými nebo městskými institucemi spočívá (kromě rozpočtu výstav, ke kterému se záhy dostaneme) i v tom, že ve velkých galeriích se kurátor může soustředit plně pouze na výběr autora, výběr děl a na spolupráci s autorem, s ostatními záležitostmi mu pomáhají specializovaní pracovníci. O propagaci se stará tisková mluvčí, výstavu podle přání kurátora a autora instalují a osvětlují výstavnická oddělení, rozpočet řeší oddělení produkční, občerstvení na vernisáži zajišťuje asistentka.

V takovýchto galeriích také nepracuje pouze jeden kurátor, ale celý kurátorský tým, takže jednotliví kurátoři se specializují na určité časové etapy či techniky. Například v Moravské galerii v Brně existuje přímo fotografické oddělení, jehož zaměstnanci spravují pouze sbírky fotografií a připravují fotografické výstavy.

Druhý hlavní rozdíl mezi malými a velkými galeriemi tkví ve financování projektů. Ve velkých galeriích jsou za svoji práci všichni placeni a veškeré provozní náklady jdou na účet galerie. U menších nezávislých galerií záleží na konkrétním prostoru, nicméně zjednodušeně se dá říct, že je zde třeba počítat s finanční participací autora, navíc kurátor dělá svoji práci mnohdy zadarmo, či za peníze, které neodpovídají času a práci, který projektu věnuje. V praxi to znamená, že náklady spojené s tiskem a adjustací fotografií spočívají na autorovi, je třeba hradit si občerstvení, případně i tisk propagačních materiálů. Z důvodů omezených rozpočtů pak některé galerie přistupují například k tomu, že občerstvení na vernisáži není zdarma.

Komerční galerie

Kavárny, nezávislé galerie a galerie řízené státem (městem, krajem) slouží pouze k prezentaci umění, sbírkotvorné instituce (Moravská galerie v Brně, Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy a další) mají ve své kompetenci i nákup děl do vlastních sbírek. Vedle nich existují galerie komerční, které pořádají prodejní výstavy, či přímo zastupují vybrané umělce (i když na prodeji vystavených fotografií se lze dohodnout i s majitelem kavárny). Bývá běžné, že galerista, který v uměleckém světě plní roli obchodníka, si bere kolem 50 % z ceny prodaného díla. Přesto jsou umělci vesměs rádi, když si je některý z renomovaných galeristů vybere, protože se jim to vyplatí.

Galerista se stará o to, aby byl umělec zastoupen na významných veletrzích, představuje pravidelně jeho dílo potenciálním kupcům (ke kterým by se třeba jinak ani nedostalo), a umělec se tím pádem nemusí starat o obchodní stránku a má více času na vlastní tvorbu.

Kde vystavovat?

Na závěr zbývá už jen dořešit otázku, jak se k vystavování v galeriích vůbec dostat. Taková Galerie hlavního města Prahy nebo Galerie Rudolfinum jsou poměrně vysoké mety, a pokud neznámý fotograf zašle na adresu jejich kurátorů portfolio, je velice pravděpodobné, že jeho snaha zůstane bez odezvy. Zázraky se sice dějí, vhodnější je ale začít někde jinde.

V první řadě je třeba vytipovat si příhodný prostor. Ve většině galerií sice peníze za vystavování svých fotografií dávat nebudete, ale existují sály, kde si sami autoři vystavení svých fotek musí zaplatit. To byste také měli zohlednit. Každá galerie má svůj dramaturgický plán, takže je dobré vědět, jak se který výstavní prostor staví k fotografii – případně k jakému druhu fotografie. Počítejte s tím, že většina galerií má hotový výstavní plán na rok, někdy i na dva roky dopředu, a že příprava výstavy může být i z tohoto důvodu během na dlouhou trať.

Asi nejjednodušší je vystavovat v nějaké z kaváren, které fotografiemi zpříjemňují své interiéry. Zde může stačit prostě zajít za kavárníkem a domluvit se s ním na podmínkách.

Oficiální galerie

Pokud toužíte po oficiálním výstavním prostoru, je jednou z cest, jak se do něj dostat, vybrat si takový, který vypisuje na výstavní projekty výběrové řízení. To probíhá zpravidla jednou za rok a bývá avízované na webových stránkách galerie i s konkrétními požadavky – co je třeba k řízení předložit.

Kromě popisu projektu a reprodukcí fotografií to bývá i životopis autora a kurátora. Výběrové komise pak z předložených projektů vybírají ty, které se boudou realizovat. Druhou cestou je spolupráce s kurátorem pracujícím v konkrétní galerii: pokud si díla nějaký kurátor všimne, má umělec napůl vyhráno, protože osobní kontakty fungují přece jenom lépe, než zasílání portfolií naslepo.

Není také nic špatného na tom, pokusit se konkrétního kurátora nezávazně oslovit, i když při finálním rozhodování o výstavě můžou hrát roli i jiné aspekty, než jen jestli se mu vaše práce líbí (například zda vaše fotografie zapadají do celkového dramaturgického plánu galerie, finanční stránka výstavy apod.). V takovémto případě lze doporučit zajímat se o chod galerie, o práci kurátora, chodit na vernisáže.

Není třeba nosit s sebou vytištěné portfolio, stačí vizitka s odkazem na webové stránky – investovat čas a peníze do jejich pravidelné aktualizace i grafické podoby se určitě vyplatí. Je také možné, že si k vám kurátor najde cestu sám, i když i v tomto případě je potřeba nějaké vlastní přičinění, aby si vašich fotek měl vůbec kde povšimnout. Takovouto příležitost nabízejí třeba fotografické soutěže – jako například Frame – v jehož porotě přímo zasedají někteří z fotografických kurátorů. Takže hlavu vzhůru a s chutí do toho, třeba se v budoucnu potkáme na některé vaší vernisáži.

Kompletní článek najdete v časopisu DIGIfoto 7/2011. Na příspěvku se autorsky podílela Silvie Šeborová.

Další článek




celkem 8 komentářů

Nejnovější komentáře

kdo je to Petr Lidner??? Mr. Invekto 25. 1. 2012, 02:29
Ak ste s ním v kontakte, viete potvrdiť info… Calven 19. 1. 2012, 12:39
Bohužel - tak to nechodí (sám jsem to zažil)… Honza Homola 19. 1. 2012, 00:11
No třeba to, že se vlastně Petr Lindner ani … RIH11 18. 1. 2012, 22:05
Co je na tom záhadného? Vydavatel se asi roz… Honza Homola 18. 1. 2012, 21:51

Další podobné články

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Prvním krokem, který se v příručkách pro osobní rozvoj či článcích doporučuje, je udělat si pořádek – v sobě, kolem sebe, ve vztazích i v domácnosti. Pořádek je to, co vznikne aplikaci řádu.

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Ačkoli se nás výrobci fotoaparátů neustále snaží napínat a přicházejí s nejrůznějšími novinkami a zlepšováky, prakticky každý fotograf sledující dění na trhu má představu o tom, co nás v následujících letech čeká. Co takhle výhled na delší dobu?

Jak vytvořit unikátní bokeh?

Jak vytvořit unikátní bokeh?

Pojem bokeh už jste pravděpodobně někdy slyšeli a pokud ne, tak vězte, že se jedná o „estetickou kvalitu té části snímku, která leží mimo rovinu ostrosti“ – v praxi se tedy jedná o části fotografie, které jsou mimo hloubku ostrosti a o to, jak „elegantně“ jsou rozostřené.

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Určitě si každý z nás vzpomene, jak jsme byli jako děti ohromeni tajemnými fotkami, na kterých jsou zachyceni duchové nebo jiné paranormální jevy. U mnoha z nich není jasné, jak vznikly, přesto se je podařilo vyfotit znovu.

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!