DIGIarena.e15.cz

Jan Zatorsky: Bez čárek a bez rybiček (rozhovor)

Rozhovor se známým fotografem aneb nevyhovují mi země, kde fotoaparát na mém krku má desetkrát vyšší cenu než můj život.

Stalo se pravidlem, že fotografové představovaní v rozhovoru mají za sebou neobvyklý životní příběh. Také cesta dnešního fotoreportéra Jana Zatorskeho do redakcí předních novin a časopisů nebyla přímá. Přestože tato práce patřila mezi jeho dětské sny, profesionálním fotografem se stal až ve věku čtyřiceti čtyř let.

S Janem Zatorskym jsme se sešli den poté, co prezidenti Obama a Medveděv podepsali na Pražském hradě mezistátní smlouvu o jaderných zbraních. Zatímco já jsem si v té době plnými doušky užíval dopravních uzavírek a dalších omezení (kvůli bezpečnosti ruského prezidenta byla policejně zatarasena i jedna z hlavních pražských cyklotras), Zatorsky tou dobou stál v hloučku fotografů, kteří byli ve středobodu událostí.

ŽIVOTOPIS

Jan Zatorsky (*1957) se narodil a vyrůstal v rodině evangelického faráře ve valašské obci Střítež nad Bečvou. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. „Původně jsem chtěl studovat medicínu, komunisté mi to však kvůli zaměstnání mého otce nedovolili. Přestože jsem z toho byl nešťastný, nakonec mě optoelektronika na VŠCHT uchvátila a dnes jsem zpětně rád, že to tak dopadlo,“ říká Zatorsky. Po vykonání jednoroční vojenské služby nastoupil ve firmě Optimit Odry jako technolog výroby míčů. Později působil v Československé akademii věd v oboru optických vláken.

Klepněte pro větší obrázek 

„Po roce 1989 jsem si chtěl splnit svůj sen a pracovat jako fotograf v novinách. Lidé v mém okolí mi to však rozmluvili. Tvrdili, že novinařinu mohu zkusit kdykoli a nemusí to být zrovna ve chvíli, kdy je potřeba, abych dělal něco jiného. Nastoupil jsem tedy na ministerstvo vnitra.“ Mezi roky 1993–1998 Zatorsky zastával funkci druhého nejvyššího policejního důstojníka v zemi. Po odchodu z policejního prezídia byl organizačním ředitelem Českomoravského fotbalového svazu a venue directorem UEFA. Od roku 2001 pracoval jako šéffotograf časopisů Týden a Instinkt, nyní je v Lidových novinách.

Už na vysoké škole se seznámil se svou ženou, se kterou má dva syny – mj. reportéra MF Dnes Jana Zátorského, autora známého snímku Paroubkovy rybičky.

Mám blízký vztah ke všemu digitálnímu

Jan Zatorsky pravidelně fotografuje od třetí třídy základní školy, kdy si od spolužáka poprvé vypůjčil bakelitového Pionýra. Později dostal od rodičů Smenu a v prvním ročníku gymnázia si brigádami vydělal na Petri TTL. Pracoval s mnoha typy přístrojů – mj. výbornou Minoltou Hi-Matic F, Canonem V nebo Nikonem F5. „Nyní mám Canon 1Ds Mark III, což je docela slušný přístroj. Rád s ním komponuji na displeji. Spousta profesionálních fotografů se nad tím ošklíbá, ale já to považuji za nejpříjemnější způsob práce,“ konstatuje Zatorsky. Řadu známých fotografií – mj. zde publikovaný soubor ze psích jatek – pořídil pomocí turistických kompaktů. „Většinou není důležité, jaký fotoaparát použiji. Technika není středobodem, ale jen nástrojem pro mou práci,“ dodává.


PŘÍHODA K FOTOGRAFIÍM

Soubor ze psích jatek jsem vytvořil minulý rok v Indonésii. Byl jsem v této zemi s kamarádem na výletě a neměl jsem s sebou nic než malý kompakt. Celý soubor jsem nafotografoval za dvě odpoledne. Doma jsem pak snímky převedl do černobílé škály, což jsem udělal ze dvou důvodů – jednak použitý fotoaparát neměl dostatečnou technickou kvalitu, jednak bylo toto prostředí v barvách naprosto nechutné. Poté, co jsem za soubor dostal 1. cenu na loňském Czech Press Photu, mi milovníci pejsků psali nehezké e-maily. Obviňovali mě, že jsem zrůda, když můžu fotografovat zabíjení psů určených ke konzumaci. Mně ale přijde stejně otřesná tradiční česká zabijačka – z pohledu většiny lidí voňavá romantika s jitrničkami a ovarem.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek


Rozhovor

Baví vás ještě fotografování oficialit typu setkání Obama – Medveděv?

Jakékoli fotografování je pro mě radostí. Zrovna tento druh novinařiny mi však přináší velký stres. Problém je zejména v tom, že úspěch či neúspěch nestojí ani tak na reportérských schopnostech autora, jako spíš na náhodě. A samozřejmě není milé, že většina reportérů zde kvůli omezením ze strany pořadatelů vyfotografovala prakticky totéž. Novinové obálky druhý den připomínaly kvíz „najdi tři rozdíly“. K exkluzivním situacím ze schůzky těchto dvou státníků se dostal jen nepočetný kroužek vyvolených – osobních fotografů obou prezidentů.

Kolik záběrů jste z této akce vytvořil?

Zhruba 16 GB. Moje fotografická kadence je v porovnání s jinými autory nevelká. Jsem pomalý fotograf. To ruský kolega, který fotografoval podpis smlouvy vedle mě, připomínal kulometčíka. Když se prezidenti objevili, zmáčknul spoušť a pustil ji až poté, co za sebou zavřeli dveře. Já rozvážně exponoval a do toho se ozýval nepřetržitý klapot sousedovy závěrky.

Vystudoval jste optoelektroniku na Vysoké škole chemicko-technologické, pracoval jste v továrně na sportovní míče i v Československé akademii věd, řadu let jste působil ve vysokých funkcích na ministerstvu vnitra a policejním prezídiu. Kdy jste zatoužil po tom, být fotoreportérem?

Přál jsem si jím být už před rokem 1989, neměl jsem však vystudovanou příslušnou školu, a tak to nebylo možné. V té době jsem fotografoval dokumentární soubory, ze kterých jsem vytvářel na kartonu nalepené obrazové knihy. Krátce po převratu v roce 1989 jsem už byl jednou nohou v Lidových novinách. Tehdy mě lidé v mém okolí přesvědčili, že jsem potřebnější jinde. Svůj sen jsem uskutečnil až o dvanáct let později.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Jak k tomu došlo?

V roce 2001 jsem byl unavený vyčerpávající prací pro evropskou fotbalovou federaci. Moje žena mě už nějaký čas přesvědčovala, abych zkusil změnu. Zrovna když jsme o tom mluvili, přišel náš syn s problémem. Slíbil nastoupit na pozici reportéra do časopisu Týden, změnily se však podmínky v jeho dosavadním zaměstnání a on tam musel zůstat. Mrknul jsem na ženu, ona na mě. Zavolal jsem šéfredaktorovi Týdne Daliboru Balšínkovi a zeptal se ho, jestli by místo syna nevzal mě. Obratem mi odpověděl, že můžu druhý den nastoupit.

Tehdy jste se připravil o čárky ve svém příjmení?

Když jsem v roce 2001 začínal v Týdnu, můj syn stejného jména už byl známým fotografem. Nechtěl jsem mu komplikovat život a uvažoval jsem, že bych publikoval pod pseudonymem. To mi však můj tehdejší šéf nedovolil, a tak jsem to vyřešil vynecháním čárek.

Řekl bych, že jste vzhledem ke své minulosti neměl dobrou výchozí pozici.

V novinářských kruzích se hned rozšířila pověst, že je to s českou reportáží na pováženou, když může v prestižním týdeníku fotografovat policejní plukovník a člověk od fotbalu v jedné osobě.

Hned v roce 2002 jste získal první ocenění v soutěži Czech Press Photo za snímek Milouše Jakeše a Jozefa Lenárta v McDonaldu. Minulý rok jste již obdržel čtyři ceny včetně prvního místa za soubor ze psích jatek.

Soutěží se většinou neúčastním, pouze jednou ročně pošlu své práce do CPP. Každá cena samozřejmě potěší, ale větší odměnou je pro mě pochvala od konkrétní, všeobecně respektované osobnosti. Před pár lety mě například pozval na kávu porotce Czech Press Phota Christopher Morris a řekl mi, že můj soubor zvířat z petshopů patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době viděl. Měl jsem z toho stejný pocit, jako kdyby český herec slyšel uznání z úst Jacka Nicholsona.

Sledujete ve svém oboru nějaké nové trendy?

Tak jako každá lidská činnost, i reportážní fotografie podléhá módním vlnám. Chvíli je „in“ ten, kdo pracuje se širokým objektivem z bezprostřední blízkosti, pak zas někdo jiný přijde s detaily rukou. Existuje úzká společnost reportérů, kteří svým dílem udávají směr. Třeba Jožo Klamar se před časem zasloužil o naprostou revoluci v přístupu fotografů ke sportu. Nejen u nás, ne ve střední Evropě, ale celosvětově. V této oblasti se projevil jako vizionář, kterému se nejprve jeho kolegové posmívali a dnes ho napodobují.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek 

Jak se vyvíjí váš fotografický pohled?

Za roky praxe jsem dospěl k poznání, že ta pravá atmosféra nevzniká tehdy, když se před fotografovanou osobou plazím po zemi nebo ji snímám z vysokého komínu. Nejautentičtější je pohled na svět pořízený ve stoje, z výšky očí a objektivem, který se svou ohniskovou vzdáleností blíží úhlu pohledu lidského oka. Většinu svých snímků vytvořím objektivem 24–70 mm s tím, že v průměru používám ohnisko okolo 50 mm.

To od reportérů neslýchám příliš často. Většina jich naopak pro své soubory používá kombinaci širokého a dlouhého objektivu.

Kolegové reportéři jsou na mě občas naštvaní. Oni se tahají s třicetikilovou brašnou a já chodím na akce s aparátem přehozeným přes rameno. Je jasné, že občas mi třeba 200mm objektiv chybí. Na druhou stranu, většina dnešních aparátů vytváří snímky v tak vysoké kvalitě, která mi v případě potřeby umožňuje udělat výřez odpovídající použití teleobjektivu.

Řekl bych, že v posledních letech vítězí v českých novinách portréty veřejně známých osobností zachycené v momentu, který fotografovaného zesměšňuje.

Každý člověk má nějaký tik, zlozvyk nebo rituál, a pokud ho pravidelně fotografujete, snadno to předvídáte. Typickým příkladem je Vladimír Špidla, který se při veřejném projevu čas od času zašklebí.

Zasahujete do svých snímků před jejich publikováním?

V případě produktové fotografie je to naprostá nutnost. Věřím tomu, že snímky zboží jsou přímo určené k manipulaci se zákazníkem a bez jejich dotvoření v počítači by tuto funkci neplnily. I v reportáži považuji za slušnost odretušovat lidem takové věci, které by snižovaly jejich důstojnost a přitom nemají trvalý charakter. Jizvu či tetování neretušuji, odstranění „pomíjivé ranní příhody na pleti“ však považuji za samozřejmost.

Jak moc se inspirujete pracemi „fotografické konkurence“?

Tvrdím, že v oblasti reportáže už bylo vše objeveno a zachyceno. Nezajímat se o zkušenosti kolegů, nelistovat konkurenčními novinami a internetem znamená vystavovat se riziku, že budete pracně objevovat už dávno objevené.

Zajímal jste se v mládí o tvorbu jiných autorů?

Ve dvanácti letech mě například mimořádně zasáhla výstava Bohdana Holomíčka. Dlouhá léta jsem pak své snímky zvětšoval na fotopapír typu dokument a vybavoval černým rámečkem.

Pokud vím, podařilo se mi v té době přečíst veškerou fotografickou literaturu, která byla v Československu k dispozici. A to včetně těch knih, které mě navedly do slepé uličky.

Jak to myslíte?

V těch dobách vycházel nespočet publikací, jejichž autoři za základní devizu dobré fotografie nepovažovali její účinek na diváka, ale splnění nějaké formality. Zlatého řezu, „správné“ tonality, „odpovídající“ ostrosti, technické kvality bez jakékoli nadstavby.

Občas se na podobná témata přete s amatérskými fotografy na internetu.

Mám mezi uživateli webgalerií několik dobrých přátel a zástup odpůrců. Občas mi to nedá, abych nezareagoval na všeobecné nadšení pro fotografie, jejichž jedinou předností je technická kvalita nebo falešná „zádumčivost“. Tím nechci říct, že všechny snímky ptáků, hmyzu, květin nebo stínoher na oprýskané zdi jsou špatné. Jen kritizuji ty, pro které je hlavní předností portrétu brhlíka množství ostrých pírek na křidélku. Víte co – já jsem u tvůrčí fotografie odpůrcem povyšování formy nad obsah. Podle mě může být špičkový snímek bez zlatého řezu a třeba i neostrý, musí na něm však být cosi, co na vás zapůsobí.

Jaká je současná generace mladých fotografů, kteří k vám přicházejí z vysokých škol?

Objevuje se zhruba jeden zájemce o spolupráci týdně. Moje nabídka je vždy stejná – „vymyslete si zajímavé téma a připravte šestistránkovou obrazovou reportáž v termínu, který vám bude vyhovovat. Když bude soubor dobrý, otiskneme vám ho, zaplatíme honorář a budeme se bavit dál.“ Bohužel, za posledních deset let se s reportáží vrátili zpět jen dva fotografové.

Jak je to možné?

Občas slýchám, že smyslem studia na uměleckých školách je hrát si a objevovat. Podle mě však to, co panuje na českých akademiích a univerzitách, není hra, ale mrhání časem. Když procházím výstavy klauzur a závěrečných prací, přijde mi, že absolventi mechanicky „objevují“ motivy a obrazová klišé, na které už přišly tisíce autorů před nimi.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Považujete fotografii za umění?

Jsem si jistý, že 99,9 % exponovaných snímků není uměleckou výpovědí. Z valné části se jedná o technickou fotografii, čili řemeslo. Tím náš obor nijak nesrážím, obdivuji řemeslníky, kteří odvádějí dokonalou práci. Jen chci říct, že opravdových fotografických umělců je jen pár.

Často zpracováváte motivy, kterých si ostatní reportéři nevšímají. Připomeňme si např. zvířata zabitá na českých silnicích, portréty indických živnostníků, odpočívající psy na nádražích nebo dokument o soužití Pražanů a železnice. Na poslední jmenované téma jste dokonce získal grant pražského primátora.

Prošel jsem po kolejích celou Prahu a překvapilo mě, jak je na řadě míst ta koexistence těsná. V Karlíně, Libni, Nuslích, Kbelích nebo u Počernic jezdí lidem vlaky hned vedle ložnice. Batolata se batolí v zahrádkářských koloniích u rychlíkových tratí, pečlivě upravené skalky s bazénkem stojí metr od kolejí. Práce na souboru mi také představila Prahu z naprosto jiné perspektivy. Většina pohledů na město z železničních náspů pro mě byla do té doby neznámá.

Jak často jezdíte na reportáže do světa?

V zahraničí bývám zhruba šest týdnů v roce. Většinou však nejezdím na výlety s profesionální výbavou. Vezu si jen kompakt, kterým si zajímavé situace „naskicuji“ s tím, že se k nim po čase vrátím. Nyní se například chystám fotografovat muslimskou komunitu v Indii, se kterou jsem se seznámil při své poslední cestě. Často to však dopadne tak, že skici po převodu do černobílé škály nakonec použiji v tisku i na výstavách. Odstranění barev je většinou nutné. Barevný obraz z levného kompaktu je prakticky nepoužitelný.

Kde se vám fotografovalo nejlépe?

Během svého života jsem procestoval velkou část světa a mohu říct, že se mi líbí téměř kdekoli. K srdci mi nejvíc přirostla jihovýchodní Asie a Indie. Naopak na střední Afriku nemám příjemné vzpomínky. Nevyhovují mi ty oblasti, kde cítím, že fotoaparát na mém krku má desetkrát vyšší cenu než můj život.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Na čem aktuálně pracujete?

Vždy mám rozpracovaných několik souborů současně. Řadu z nich dokončím rychle, některé po delší době a jiné nechávám léta rozpracované. Nyní například zpracovávám téma dětských hřbitovů a portrétuji muže obklopující prezidenta Klause.

Hodně autorů umí vyfotografovat špičkové snímky, nedokážou z nich však sestavit stejně dobrý soubor.

Stavba souboru je velmi těžká práce. Výběr a řazení snímků může editorial v časopise či výstavu vyzdvihnout, nebo naprosto pohřbít. Aby byl soubor fotografií příjemný na prohlížení, musí se zde střídat celky, polocelky a detaily, snímky špičkové musí doplnit záběry velmi dobré a dobré. Dynamika skladby snímků diváka zaujme víc než řada deseti geniálních zvětšenin.

Zmínil jste, že vám není cizí žádný fotografický žánr.

Pokud člověk miluje svůj obor, měl by na něj myslet dnem i nocí. Mám radost jak z reportáží, tak portrétů, krajiny, makra i z produktové fotografie. Vše považuji za báječné zkoušení sebe samého, jak dobře se s daným žánrem vyrovnám.

Překvapujete mě radost reportéra z produktové fotografie...

Tato oblast si mě získala. Je úžasné být pánem scény a moci si svobodně pohrát s nasvícením flakonků voňavek nebo naleštěných bot. Já vím, že 90 % čtenářů novin si detailní práce se světlem a kompozicí nevšimne. Ale já se ptám, proč bych svou práci měl dělat špatně, když ji mohu udělat dobře?


Článek byl převzat z časopisu DIGIfoto 

Klepněte pro větší obrázek

Další článek




celkem 16 komentářů

Nejnovější komentáře

Jo a co ti přijde humorné, zabití psi z vyhř… Maxx 27. 4. 2011, 21:14
Re: Klamarův přístup ke sportovní fotografii… Pet 12. 1. 2011, 18:10
Klamarův přístup ke sportovní fotografii Frankie 18. 8. 2010, 13:30
Re: digifoto keks 24. 7. 2010, 21:32
Re: digifoto mk 21. 7. 2010, 12:46

Další podobné články

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Jedna ze základních pouček eukleidovské geometrie říká, že dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Toto tvrzení může být překvapivé v několika ohledech. Pokud se na rovnoběžky díváme jinde než v nekonečnu, jsou od sebe stále stejně daleko.

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.