DIGIarena.e15.cz

Jindřich Mynařík: Od bulváru k uměleckým aktům

Když ráno listujete novinami, patrně nehodnotíte fotografie, jako spíš kvalitu článku. Přesto patří dobrá ilustrace k neméně důležitému atributu médií. Jindřich Mynařík fotí do novin už skoro dvacet let.

Vyzkoušel si i bulvár, který však dobrovolně opustil, a to i za cenu, že bude bez práce. Nyní se už tři roky můžeme s jeho fotografiemi setkávat v Lidových novinách. Jindřich Mynařík má kromě reportéra ještě druhou tvář – je fotografem aktů. Ukázal nám obě.

Jindřichu, pamatuješ si ještě, kdy jsme se setkali poprvé?
Matně ano. Připomeň mi to.

Bylo to před třemi lety. Dal jsi akorát výpověď v Blesku a tvou radost tenkrát nešlo přehlédnout. Jak se na to díváš s odstupem času?
V Blesku jsem pracoval asi deset let a od začátku jsem tam byl nerad. Praktiky bulváru mi nevyhovují a hodně jsem s tím bojoval. Poté, co jsem dal výpověď, pocítil jsem strašnou radost.

Povíš mi, jak ses do bulvárního deníku dostal?
Byl to klasický příběh člověka, který přijde do Prahy a potřebuje platit nájmy. Chtěl jsem být fotograf, obcházel jsem tedy redakce a ucházel se o práci. Uspěl jsem až v novinách, které se jmenovaly Expres, a které v roce 2006 spolkl Blesk. Navíc bulvár tenkrát a dnes bylo úplně něco jiného.

V čem se ti zdá jiný?
Býval mnohem mírnější. Řešil i témata, kterými se dnes zabývá seriózní tisk. Dnešní bulvár je mnohem agresivnější, myslím, že všehoschopný. Po Blesku tu začaly vznikat další podobné deníky, které si navzájem konkurovaly, a tím se to celé vyhrotilo.

Stydíš se za to, že jsi pracoval v takovém typu média?
Neřekl bych, že se za to stydím, vím ale, že jsem ty roky mohl strávit jinak. Styděl jsem se tenkrát, když jsem se představoval Jindřich Mynařík – Blesk.

Zaujalo mě, že i když jsi dal v Blesku výpověď, neměl jsi domluvenou jinou práci…
Ano, dokonce jsem přemýšlel, že bych se začal živit fyzickou prací. Sháněl jsem si třeba místo zahradníka, ale zjistil jsem, že i pro tohle povolání je potřeba vzdělání v oboru.

Zahradníkem ses nakonec nestal, ale nevadilo by ti, kdyby ses fotografií neživil?
Naopak, já jsem se těšil, že fotografie pro mě nebude prací, nýbrž zábavou. Ve volné tvorbě nacházím mnohem větší naplnění.

Pamatuji si ale, že tvůj sen bylo fotit pro Respekt nebo Reflex. Proč?
Ano, kdybych měl zůstat v médiích, tak bych nejraději fotil pro Respekt. Souzním s ním názorově, ale i vizuálně odpovídá tomu, na co bych se chtěl koukat. Týdeníky vůbec by mi vyhovovaly svým značným prostorem pro fotografii. Většinou se otisknou dva až tři snímky, případně i několik stran. V denících vychází ke článku zpravidla jedna fotka, coby upoutávka ke článku. Je to logické, protože text je tam mnohem důležitější.

Klepněte pro větší obrázek 
Foto: Jindřich Mynařík

Přesto jsi skončil v deníku Lidových novin. Bylo to pro tebe tedy zklamání?
Týdeníky jsou prestižní záležitostí. Zaměstnávají obvykle dva nebo tři fotografy, kteří si už vybojovali nějaké renomé a je těžké se mezi ně dostat. Lidovým novinám jsem dlouho odolával, protože jsem byl pozicí fotografa v denících velmi zklamán. Napevno jsem se rozhodl na dovolené s přáteli v Portugalsku. A udělal jsem dobře, pár měsíců nato vypukla celosvětová krize a zakázky šly značně dolů.

Z bulvárního plátku rovnou do tradičních Lidových novin, to je pořádný skok. Kde vidíš největší rozdíly?
Většina témat v bulváru se točí kolem laciných celebrit. Pak následuje katastrofy, nehody, politika atd. V Lidových novinách chodím často k rozhovorům, kde je skladba portrétovaných lidí úplně jiná. Jsou to spisovatelé, výtvarníci, byznysmeni – pro mě to jsou většinou zajímaví lidé. A pak samozřejmě fotím politiku, demonstrace a přírodní pohromy…

Jak probíhá takový den novinového fotografa?
V bulváru se to od seriózního tisku liší. V Blesku jsem pracoval často v noci, protože jsem musel fotit na různých večírcích. No a pak jsou papparazzi, kteří fungují v terénu.

To jsi také dělal?
Na to jsou v redakci vyčlenění speciální lidé, někteří si tím budují kariéru. Nastávaly ale chvíle, kdy jsem musel za někoho zaskočit a s tím jsem měl často velký problém.

Odmítl jsi splnit někdy zadaný úkol?
Ano, třeba jsem odmítl fotit Václava Havla poté, co se vracel z nemocnice, a to i za cenu, že by mě vyhodili. Někdy mě ale naopak taková práce činila potěšení, když jsem dokumentoval nekalé činnosti některých politiků.

Zanechme už bulváru a zaměřme se na tvé působení v Lidových novinách. Zmínil jsi, že fotíš také zajímavé lidi při rozhovorech. Je známo, že například byznysmeni se neradi fotí. Jak s nimi tedy komunikuješ?
Často fotím při samotném rozhovoru, což je pro mě mnohem jednodušší. Snažím se zachytit člověka v jeho přirozenosti, pozoruji tedy jeho chování a gesta. Ne vždy mám však možnost být přítomen při interview, pak toho člověka musím fotit zvlášť. Je na mě, abych nalezl místo, které bude zajímavé, a které bude sedět i jemu. Potřebuji, aby se cítil dobře, protože pak působí i na fotkách uvolněně. Většinou mám na takové focení pět až deset minut, což je někdy problém.

Klepněte pro větší obrázek 
Foto: Jindřich Mynařík

Co se s nafoceným materiálem děje dál? Závisí na tobě, jaký snímek bude nakonec otištěn?
Ne, já rozhoduji o předvýběru, který zpracuji a pošlu do redakční sítě. Co půjde do tisku, určuje fotoeditor a vedoucí vydání.

Jak moc se dokážeš s fotoeditorem shodnout? Dáváš mu svůj tip na nejlepší fotografii?
Doporučení občas dávám, ale v zásadě je mi to jedno. Taky není čas pokaždé řešit, co druhý den vyjde. Jsou ale dvě věci, které mi vadí. První je ořezávání. Já s fotografií nakládám jako s konečným produktem, měla by být použita tak, jak byla pořízena. Bohužel v novinách se objevuje často dost brutálně osekaná a tím pak ztrácí smysl, proč a jak vznikla a hlavně, proč byla dělaná mnou. Druhá nepochopitelná věc je, že se do prostoru novin nejdříve umístí text a pak až se do volných políček dávají fotografie. Logicky by tomu mělo být naopak, ale já kolikrát už dostávám zadání, jak mám nějaký snímek vyfotit.

Setkávám se s názorem, že je fotografie lež. Co ty na to?
Nemyslím si to. Není důvod záměrně lhát. Fotka doplňuje článek.

A když vezmeme v úvahu, že i zveličování problému je určitá forma lži?
Vyplývá to už ze samotné podstaty vizuálních médií, jak televizního zpravodajství, tak novinové fotografie. Televizní relace nemůže podat objektivní informace, když trvá dvě minuty. Neobjektivita vzniká už samotným zkracováním, kdy musíš vybrat jen to nejdůležitější. Z tohoto důvodů jsem se přestal dívat na televizní zprávy. Na některých místech, odkud se vysílala reportáž, jsem byl také a viděl jsem, že to ve skutečnosti bylo úplně jinak, než jak to vyznělo. Okleštěním situace vzniká mnohem dramatičtější příběh. A stejně tak to funguje i u fotografie.

Jsou fotografie, které jsou dramatické samy o sobě. Nedávno jsem dělala rozhovor s Antonínem Kratochvílem – mimo jiné světově uznávaným válečným fotografem. Velmi mě překvapily negativní reakce lidí pod článkem, podle nichž Kratochvíl využívá cizí neštěstí. Jak se na to díváš ty?
Popravdě to vidím podobně. Válku beru jako zlo a osobně bych se jí vždycky vyhnul. Ono to s sebou nese takový ten punc, že fotografové zachraňují svět. Já si to úplně nemyslím. Ty doby, kdy mohla fotografie změnit svět tím, že na něco poukázala, je už dávno pryč. Teď na to upozorňují lidé pomocí sociálních sítí. Pro mě je člověk, který působí ve válečné zóně, někdo, kdo si buduje kariéru a buduje si ji v oblasti lidského neštěstí. Musí se v těch místech pohybovat tak, aby přivezl co nejzajímavější, nejdrásavější fotky. Ač přitom často riskuje život. Setkávám se s názory zdejších fotografů vyjíždějících občas do války, že si jedou pořádně zafotit, protože tady není co.

Dobře, my tady válku nemáme, žijeme tu s našimi malými „bezvýznamnými“ problémy, ktere však dokumentuješ i ty. Ať už mluvíme o povodních či jiných katastrofách. Vnímáš se i ty jako ten, kdo využívá cizí neštěstí pro svůj prospěch?
Vnímám to jinak. Já informuji o tom, co se mě týká. Když informuji, tak o všem. Válečný fotograf lítá po světě a vyhledává neštěstí.

A kdybychom vzali v úvahu, že oblast takovéhoto fotografa je celý svět?
Ano, napadlo mě to. Nicméně si myslím, že to není potřeba. Obyvatelé z postižených míst jsou díky technologiím schopni informovat dostatečně sami. Někteří fotí stejně dobře jako ti slavní a navíc mají znalost prostředí. Řekl bych, že to spíš souvisí s prestiží určitého fotografa.

Válečné snímky většinou bodují na fotografických soutěžích. Ty máš za sebou úspěchy v prvních dvou ročnících Czech Press Phota. Pomohly ti ceny v této soutěži nějak?
Nemyslím si, že by mě přímo pomohly, snad jen, že jsem se dostal do podvědomí ostatních kolegů-fotografů.

Setkáváš se ve své profesi také s rivalitou?
Do určité míry ano, ale není taková, že bychom si s fotografy dělali naschvály. Je to přirozené, potřebuješ donést nejlepší výsledek a ten hodně závisí například na stanovišti, odkud snímáš.

Klepněte pro větší obrázek 
Foto: Jindřich Mynařík

Máš jako redaktor Lidových novin výhodu oproti novinářům z regionálních deníků?
Tak to nefunguje. Je na každém, aby si vydobyl své místo. Na tiskovkách nás nechávají dlouho čekat v jedné místnosti a poté, co se otevřou dveře, hraje roli každý okamžik. Stačí zaváhání a riskuješ, že nezískáš dobrý flek. U deníků to platí dvojnásob. Musím donést fotografii, kde budou všichni aktéři a navíc vyfoceni z dobrého úhlu. U týdeníků si můžeš dovolit experiment a vyfotit jim třeba boty.

Vznikají v žurnalistické fotografii tedy nějaké trendy?
Ty boty byl jen příklad (smích). Neřekl bych, že vznikají v tomto oboru trendy, novinářská fotka je docela banální rutina. Její vrcholy lze sledovat na různých soutěžích, třeba World Press Photo, ale to už jsou exkluzivity – války, katastrofy a jiné neštěstí.

Znamená to, že se novinářská fotka nikam nevyvíjí?
Podle mě se fotka, kterou zná klasický čtenář novin, nemá kam vyvíjet. Vliv na ní může mít technologie a přístroje, které se postupně proměňují.

Dostáváme se k dalšímu tématu a tím je digitál. Když se mi dostal do rukou nedávno fotografický časopis někdy z roku 1995, kdy do Čech digitální fotoaparáty teprve začínaly přicházet, všimla jsem si hned v úvodu velké ankety. Redaktor se ptal asi šesti fotografů, jaký mají názor na digitální technologii. Pamatuji si, že většina ji zavrhla a odmítala s ní pracovat. Snad jediný pracovník ČTK byl schopen přiznat, že už digitál používá, a že to pro něj znamená značné usnadnění práce. Jak bys odpověděl ty, kdybys tenkrát dostal podobný dotaz?
Já jsem s digitálem nikdy nesrostl. Jeden z důvodů, proč jsem chtěl fotit do novin, byl ten, že se tam fasovaly filmy. V době, když jsem začal v novinách pracovat, tak už se ve většině novin používaly barevné filmy a já chtěl fotit na černobílý film. Dělal jsem to tak, že jsem ušetřené ruličky barevného filmu měnil s kolegy z novin, kde se ještě fotilo černobíle. Barevná fotografie je pro mě úplně jiné médium. Hlavně u reportážních fotek nedokážeš udržet barvu pod kontrolou, stačí malá červená tečka a rozbije ti celou kompozici. Digitální technologie, která následovala, už šla úplně mimo mě. A tak to mám vlastně dodnes. K digitálu jsem si nevytvořil vztah. Fotím s ním sice do novin a taky zakázky, ale pro mě je konečný výsledek takové nic, jakoby to nebylo.

Člověka napadne, jak se to tenkrát vůbec dělalo, vždyť vyvolávání filmů muselo být strašně složité a pomalé…
V centru města bylo na různých místech několik profesionálních fotolabů, které vyvolávaly filmy pro kohokoliv z ulice, ale součastně upřednostňovaly novináře. Někdy jsme tam chodili třikrát čtyřikrát denně. Paradoxně mi tenkrát bylo lépe. Zažívali jsme sice stresy, aby se fotky stačily vyvolat do uzávěrky. Ráno jsme si přesně rozvrhli den – kdy půjdeme na jakou akci, demonstraci, křest desky apod. Věděli jsme tedy, jak můj den bude vypadat. Pak přišla jakási „pípátka“, kterými nás redakce urgovala o pomoc. Když se ozvalo, musel jsem k nejbližší telefonní budce a zavolat, co se děje. Poté přišla éra mobilů, což pro novináře znamenalo konec pohody. Denní rozvrh přestal platit a já jsem se o svém programu dozvídal za pochodu. A nakonec vznikla digitální technologie a laptopy, které umožňují poslat fotky okamžitě. Dostávám se tak do časového presu neustále. Řekl bych tedy, že s digitální technologií se podmínky zhoršily.

Klepněte pro větší obrázek 
Foto: Jindřich Mynařík

Mám tomu rozumět tak, že si u své volné tvorby, která vzniká klasickou cestou, léčíš nervy?
To určitě ne. Práce v Lidových novinách mě baví a jsem rád, že tam mohu pracovat. Volnou tvorbu vnímám jako možnost, vyjadřovat sám sebe.

Tvými motivy jsou ve většině případů ženy. Proč?
Nevím, jak na to přesně odpovědět, takže použiju banální odpověď – protože prostě musím.

Poslední otázka. Máš nějaké sny, kterých bys chtěl dosáhnout?
Kdysi v začátcích jsem si naivně myslel, že budu jednou fotografovat to, co chci já a budu za to slušně placen. Dnes doufám, že se mi někdy v budoucnu podaří přesvědčit nějakého vydavatele, aby mi vytiskl knihu s fotkami ženského těla, případně fotografických deníků. Taky bych rád uspořádal výstavu na nějakém důstojném místě. A ještě mám jeden sen, ale ten je tajný.


Novinářský fotograf potřebuje praktické bydlení

Když jsem přemýšlela, jak nejlépe přiblížit Jindřicha Mynaříka, napadlo mě popsat jeho byt. Není tak úplně obyčejný, ačkoliv dům v Holešovicích vypadá jako každý jiný v této lokalitě. „Jsem tu“, napsala jsem mu čekajíc před vchodem. „Zazvoň!“ Vyzval mě v SMS. Zazvonila jsem a ve zvonku se ozvalo: „Oukej“.

Hlavní dveře otevíral se slovy „Hlavně opatrně“. Nechápala jsem. Vstoupila jsem pomalu do dveří a pořád mi nebylo jasné, na co si mám dávat pozor. Očekávala jsem baf, nebo v lepším případě haf. Ale ne, Jindřich psa nemá. „Jsou ještě mokré,“ vysvětlil mi a ukázal na právě vyvolané filmy hned v předsíni. Tedy v předsíni…Tento byt je specifický tím, že jeden pokoj zahrnuje předsíň, ložnici, šatnu, pracovnu, kuchyň, koupelnu a především ateliér zároveň. Už jste někdy koukali z vany přímo na vařící se špagety?

Klepněte pro větší obrázek 
Foto: Andrea Karlíková

Žádné dveře, žádné zbytečné zdržování. Bydlení pro novináře jako dělané. Když odmyslím toaletu, protože určitou intimitu Jindřich ještě dodržuje, nachází se tu vše, jako na dlani. Je pravda, že není třeba se skrývat. Jindřich bydlí sám a jediný, kdo ho okukuje, když vylézá z vany, jsou jeho dvě figuríny, které mu navíc ochotně podávají ručník. Ještě jednu němou tvář skrývá za negativy a další, která se skládá pouze z boků a jedné nohy, má umístěnou vedle kuchyňské linky. Všechny jsou nahé, jen tvář mají zakrytou maskou.

Projdu se z jednoho rohu pokoje na druhý a zdá se mi, že jsem viděla vše. Zakrátko mě však vyvede z omylu. Přece jenom jednu tajnou komnatu ještě má. Vyjdeme znova ven, do dvora vysokých činžáků, projdeme temnou chodbou kolem sklepů a vstoupíme do chladné místnůstky se zatemněnými okny. Jindřich mě dovedl do své laboratoře, v jeho případě spíš černé komory. S pýchou odkryje zvětšovák, stoupne si vedle vany a dotkne se mističek určené k vyvolávání. S trochou amatérismu se pokusím zaznamenat tento okamžik na můj fotoaparát. Pak odkudsi vytáhne slivovici a můžeme se vrátit na hlavní stanoviště.

Kdybych i přesto všechno neuhádla, člověk jakého povolání v bytě žije, na toaletě to poznám. I já miluji časopisy, noviny, zkrátka jakýkoliv tisk, ale takovou sbírku, kterou má Jindřich na WC, mu mohu tiše závidět. Tam pro mě však exkurze v jeho bytě končí. Ještě před tím, než se vrhneme na rozhovor, mi dopřeje malou ochutnávku jeho slivovice. A může se začít.

Jindřich Mynařík

Narodil se v roce 1966 v Hranicích na Moravě. Začínal jako dělník v tamní továrně. V roce 1991 absolvoval dvouleté dálkové studium fotografie na IVF v Ostravě u Bořka Sousedíka. Poté začal fotit pro chrudimské noviny. Od roku 1994 pracoval v deníku Expres, které později spadly pod Blesk. V roce 2008 se stal fotografem Lidových novin.

Jindřich byl několikrát oceněn v soutěži Czech Press Photo. V prvním ročníku v roce 1995 získal ve své kategorii první cenu, o rok později se umístil na druhém místě a v roce 1997 mu bylo porotou uděleno čestné uznání. Dále má za sebou asi 15 samostatných výstav v kavárnách, barech a divadlech. Mezi jeho záliby patří literatura, film, hudba, divadlo, běžky, kolečkové brusle, les, toulání se autem a vlaky, lelkování po barech a kavárnách a psaní. Focení nepovažuje za koníček, ale potřebu.

Čím fotí?

Při práci do Lidových novin užívá Canon EOS 1. Svou volnou tvorbu fotí výhradně na analog. Vlastní fotoaparáty Mamiya RB 67, Flexaret, Pentacon-six a dva kinofilmové Pentaxy K 1000.
 

Další článek




celkem 4 komentáře

Nejnovější komentáře

Jo, teprve teď jsem dočetl celé to od Miloše… jindřich 25. 6. 2011, 00:51
co jsem zapomněl? já řekl snad úplně všechno… jindřich 25. 6. 2011, 00:28
Hezké, ale nějak nám ten Jindra zapomněl říc… Vorlik 25. 6. 2011, 00:16
Díky za rozhovor !!:-P Alesh.Rocker 18. 6. 2011, 11:17