Pracovní portrét Joe Klamara by mohl sloužit jako ilustrace k článku o novinářské fotografii. Zarostlá tvář s živýma očima, dlouhé rozcuchané vlasy, reportérská vestička s několika zapomenutými akreditacemi v poloprůhledné síťované kapse a dvojice digitálních zrcadlovek ležérně přehozených přes rameno. Možná trochu ostřejší ve vyjadřování, možná temperamentnější, než je řada Čechů ochotná přijmout. Kdykoli připravený zmáčknout spoušť svého Nikonu, ať už jste před ním vy, krásná žena, panák hruškovice, umělá květina nebo opuštěná ulice.
S Joe Klamarem jsme se sešli ve Vídni. Joe dorazil z Liptovského Mikuláše se zpožděním. V rychlosti mě naložil do auta, abychom ještě stihli otevřené obchody s fototechnikou na Westbahnstraße. Koupil nový objektiv a druhý den odlétal na měsíc do Angoly dokumentovat Africký pohár národů ve fotbale.
ŽIVOTOPIS
Joe Klamar (nar. 1965, původním křestním jménem Jozef) vyrůstal v nízkotatranském sportovním letovisku Jasná. K jeho hlavním zálibám patřilo v období dospívání závodní lyžování a fotografování. „V 11 letech jsem si pořídil Zenit E a nafotografoval jsem s ním svůj první šampionát ve sjezdovém lyžování,“ vzpomíná. Okolo osmnáctého roku se přestěhoval do Bratislavy, kde mj. dělal asistenta v televizi. V roce 1987 během zájezdu do Jugoslávie emigroval přes Rakousko do Kanady. Prvních několik let, které prožil v Torontu a ve městě Medicine Hat v Albertě, vykonával manuální zaměstnání – pracoval v automyčce, rozvážel pizzu a natíral trubky v rafinerii.
Ze dne na den se rozhodnul změnit svůj život a studovat fotografii na místní vysoké škole. Ještě během studií začal spolupracovat s místním deníkem a později s agenturou Canadian Press. Později pracoval pro Winnipeg Sun, Slovenskou tiskovou agenturu a pro Reuters. Na konci 90. let 20. století se rozhodl pro návrat na Slovensko. V současnosti je středoevropským šéffotografem Agence France Presse, pro kterou zaznamenává dění nejen v našem regionu, ale i v celém světě.
Čím fotografuje Joe Klamar
Slovenský fotograf ve službách francouzské agentury Joe Klamar začínal s otcovým Flexaretem. Ještě v dětství stačil vystřídat několik aparátů – mj. Zenit E, Polaroid, Minoltu a Praktiku. V Kanadě si nejprve koupil Pentax, později Yashiku. „Pak jsem měl Canon FG a po něm vytoužený Nikon F2. Neměřil expozici, polovina věcí na něm nefungovala, ale udělal jsem s ním skvělé snímky,“ dodává.
K současnému vybavení říká: „Najdou se u mě dva služební Nikony D3, Canon 7D, Olympus Pen a Nikon P6000. Z filmových přístrojů mám Flexaret, Contax G1 a horu kompaktních mrňousků. Čeho mám hodně, jsou objektivy. Agentura nám většinou pořizuje málo světelné zoomy a já si za své kupuji kvalitní fixfokusová skla. Protože jsme za poslední léta ve firmě několikrát přešli z Nikonu na Canon a zpět, mám pro obě značky objektivů více než dost.“
Přestože uznává, že digitální fotografie v oblasti profesionální tvorby poráží film, uvažuje o koupi velkoformátového přístroje. „Když srovnám kvalitu obrazu z kontaktu 9 × 12 a z obdobně drahého digitálu, pak filmová technika stále ještě vede v ceně i kvalitě. Digitální technice jednoznačně patří budoucnost, ale ta nejšpičkovější kategorie je v současnosti stále nedostupná pro 99 % uživatelů,“ dodává.
Co si Joe Klamar myslí o fotografických soutěžích
V Kanadě jsme všichni žili fotoreportérskou soutěží, kterou pořádala Western Canadian News Photographers Association. Každý měsíc jsme zasílali výstřižky otištěných fotografií. Ty hodnotila redakce jednoho ze zúčastněných vydavatelství a autorům přidělovala body. Už po druhém roce práce pro noviny jsem se dostal na osmé místo. Bylo to spravedlivější než třeba Czech Press Photo, protože místo jedné konkrétní fotografie vítězil ten, kdo – podobně jako hráči NHL – za celý rok nasbíral nejvíce bodů.
Rozhovor
Přestože je vaše jméno pro českou veřejnost v podstatě neznámé, každoročně bodujete v soutěži Czech Press Photo. Letos jste získal čtyři ceny včetně diamantového oka za snímek Obama v Praze.
Vždy se snažím o to zachytit standardní situace odlišně. Oceněný snímek byl něčím navíc, když jsem využil neočekávanou změnu počasí. Mlha původně členité panorama Prahy zklidnila a umožnila vytvořit minimalistickou kompozici.
Na snímku jste do klidné plochy umístil na jedné straně amerického prezidenta, na straně druhé sochu T. G. Masaryka. Překvapilo mě, že toto řešení nikoho dalšího nenapadlo.
Taky jsem si myslel, že tato kombinace se v CPP objeví hned v několika variantách. Mám radost, že jsem vyhrál, na druhou stranu tvrdím, že jeden snímek fotografa nedělá.
Reakce na vítězství vaší fotografie byla smíšená. Také já jsem se zamýšlel nad tím, jestli je správné dát hlavní cenu v novinářské soutěži fotografii, která je prakticky nepoužitelná v tisku.
Já jsem z Obamovy návštěvy poslal celý soubor, ve kterém byly neobvyklé i zcela tradiční snímky. Pokud se někomu nelíbí výběr konkrétního záběru, ať si nestěžuje u mě, ale u poroty.
Od kolegů si taky občas vyslechnu komentáře, že zbytečně často používám rybí oko, lensbaby a několikanásobnou expozici, že místo „pořádného“ portrétu vytvářím kompozice podobné Obamovi v Praze.
Kdy jste poprvé začal experimentovat s fotografií?
Když mi bylo šest let, otec koupil Flexaret. Byl to aparát se zajímavou historií. Patřil místnímu fotografovi, který jím portrétoval statisíce návštěvníků Demänovských jeskyní. Později se v Jasné konala řada mezinárodních lyžařských závodů a reportéři z novin a agentur si v kanceláři mého otce odkládali brašny s technikou. Seděl jsem tam jak v transu a zvědavě okukoval vybavení profesionálů.
Koho jste měl jako učitele?
Zejména otce a jednoho číšníka ze sousední chaty, který mě naučil práci v temné komoře. V jedenácti letech jsem si za uspořené peníze pořídil Zenit E a vyfotografoval svůj první šampionát ve sjezdovém lyžování, který se tehdy uskutečnil v Jasné.
Ve stejné době jste patřil ke slušným lyžařům, jezdil jste i mistrovství republiky...
Měl jsem sice sportovní sny, ale brzy jsem pochopil, že jsou to jen iluze. Nějakých výsledků jsem sice dosáhl, ale záloha pro reprezentaci jsem určitě nebyl. Když jsem s lyžováním skončil, mé rodiče to mrzelo víc než mě.
Proč jste v roce 1987 emigroval přes Jugoslávii a Rakousko do Kanady?
Žil jsem v malé vesničce v Nízkých Tatrách a přitom jsem snil o velkoměstě, o možnosti si zajít do dobré hospody či kina, o fungující televizi. Po přestěhování do Bratislavy jsem vedl – slušně řečeno – neuspořádaný život. Chyběla mi možnost cestovat a rozvíjet se v oboru, který by mě zajímal. Postupem času ve mně rostlo přesvědčení, že pokud se nemám zbláznit, musím odejít do ciziny. Koupil jsem si zájezd do Jugoslávie, kam jsem si vedle běžných věcí vzal novou Praktiku a basu piva. Pivo jsem vypil u moře, aparát a další osobní věci jsem prodal, abych měl peníze na cestu. Do rakouského uprchlického tábora v Traiskirchenu jsem dorazil jen s tím, co jsem měl na sobě.
Jaké byly vaše začátky v Kanadě?
Velmi těžké. Vzpomínám si na jeden z nejsmutnějších momentů té doby – osamělou oslavu narozenin. Půjčil jsem si kompaktní fotoaparát a sedl si do baru na vrcholu televizní věže v Torontu. Dal jsem si pár panáků a vyfotografoval se s městem. Bez přátel, bez rodiny, bez nikoho, s kým bych se mohl podělit o své radosti i smutky. A i ten fotoaparát jsem cestou domů zapomněl ve vlaku.
Později jste se přesunul na západ, do provincie Alberta.
Tam jsem dělal nejtěžší práci svého života – ve 40stupňovém horku jsem oškrabával a natíral trubky v rafinerii. Ale taky jsem zde potkal svou budoucí ženu Kasiu, která mě celou dobu držela nad vodou.
Jak došlo k tomu, že jste skončil s natíráním trubek a stal se špičkovým reportérem?
Když jsem byl malý, miloval jsem cestopis o Japonsku. Tato země byla mým tajným snem a často jsem přemýšlel, jak se tam dostat. Jednoho dne jsem zas čistil trubku a uvědomil jsem si, že už nechci dělat práci, která mě pomalu ničí. Během chvíle jsem se rozhodl, že toto je moje poslední roura. Druhý den jsem se šel zeptat do místní vysoké školy, jestli tam mohu studovat fotografii. A za pár let se mi můj dětský sen splnil – v Japonsku jsem exkluzivně fotografoval císaře, šéfy firem Sony nebo Toyota.
Dostat se na vysokou uměleckou školu musel být problém pro rodilého Kanaďana, natož pro emigranta z rafinerie.
Neuměl jsem kreslit ani malovat, neznal jsem dějiny umění. Naštěstí se na mě do studijního oddělení přišel podívat můj budoucí učitel, šéf katedry umění Richard Bates. Tento muž mi dal unikátní šanci – bez talentových zkoušek a více méně na dobré slovo mě přijal do prvního ročníku s tím, že pokud zvládnu první semestr, budu zapsán do plnohodnotného denního studia. Toto byl pro mě zlomový moment mého života. Vzali vážně můj zájem, podali mi ruku a dali mi šanci změnit vlastní budoucnost.
Jaké to bylo jít v 25 letech znovu do školy?
Velmi mi vyhovoval tamní školský systém. Učitelé ze mě nedělali hlupáka, když jsem něčemu nerozuměl. Půl roku po nástupu na školu jsem se začal v místních novinách Medicine Hat News ptát po práci reportéra.
Uspěl jste?
Jednou jsem se trefil do momentu, kdy jim nepřišel domluvený fotograf, a tak to zkusili se mnou. Poslali mě vyfotografovat obilné silo. Uvědomil jsem si, že pokud chci zaujmout, musím scénu zachytit jinak, než je běžné. A tak jsem místo klasického podhledu vylezl na silo a fotografoval je svrchu. Redakci se to líbilo a začali se mnou spolupracovat pravidelně.
Jaké události jste fotografoval?
Každý den jsem měl přinést několik zajímavých snímků. Bylo to dost obtížné, protože v Medicine Hat (městu velkém jako Opava) se zoufale nic nedělo. Pochopil jsem, že se musím naučit i běžné věci zaznamenávat způsobem, který mě odliší od ostatních a zaujme čtenáře.
Paradoxně první velký úspěch v novinářské branži jsem nezaznamenal s nějakou světovou senzací, ale s fotografií jezevčíka. Zachytil jsem policisty, jak „zatýkají“ zaběhnutého psa. Snímek byl otištěn na titulních stranách a desítky lidí vybudil k tomu, že telefonovali do redakce a chtěli se o jezevčíka postarat.
Na konci 90. let jste se rozhodl vrátit se na Slovensko. Proč?
Chtěl jsem se intenzivněji stýkat s rodiči, mít okolo sebe přátele, jíst jídlo, na které jsem zvyklý. Po deseti letech v Kanadě jsem se i s rodinou vrátil do Liptovského Mikuláše. Doma však trávím jen nevelkou část svého času.
Kolik ročně vytvoříte fotografií pro AFP?
To je těžké spočítat. Za šest a půl roku práce pro tuto agenturu jsem odeslal do centrály okolo dvaceti tisíc vybraných, vyretušovaných a popsaných záběrů. Během pěti dnů jsem často projel i pět zemí.
Dá se takové pracovní tempo vydržet?
Věřím tomu, že člověk by měl svou práci dělat na sto procent. To si však vybírá i svou daň. Tou pro mě nejbolestnější cenou je fakt, že jsem málo se svou ženou a dětmi. Během jednoho roku vytvářím několik měsíčních reportáží, dále čtrnáctidenní a týdenní akce, velké politické summity, olympiádu a mimo to bezpočet „drobností“ ze střední Evropy. Nejdelší čas, kdy jsem se v kuse neviděl s rodinou, bylo sedm měsíců.
Agenturní novinář se musí co nejrychleji dostat na místo nějaké aktuální události. Jak to probíhá, když se v světě stane něco neočekávaného?
Z Paříže obvolají své kmenové fotografy s otázkou: „Kde jsi a kdy ti to letí?“ Proto když si připravuji věci na fotografování sjezdového lyžování v Rakousku, pro jistotu přibalím i kraťasy, kdybych náhodou měl o dva dny později skončil třeba v Thajsku.
Je pro vás problém přeladit se z nudného summitu G8 na velmi živý Wimbledon nebo třeba na nějaké aktuální neštěstí?
To je můj živel. Považuji za menší problém se adaptovat z jedné akce na druhou než se znovu rozjet po delším volnu.
Jak často fotografujete smutné situace?
Ne tak často, jak by se mohlo zdát. Nejvíc na mě asi zapůsobil pohřeb šesti set těl, která byla po válce v Jugoslávii nalezena v masovém hrobu ve Srebrenici. Jel jsem tam nečekaně jako záskok za kolegu a ta atmosféra na mě dodnes doléhá.
Válku jsem však nikdy nefotografoval. Do nebezpečné Jugoslávie mě můj tehdejší zaměstnavatel nepustil, do Libanonu jsem se zas nedostal kvůli tomu, že jsem neměl víza.
V poslední době mám pocit, že se v českých novinách a časopisech prosazuje názor „dobrá fotografie = ostrá fotografie“. Že je důležitější technická kvalita fotografie než její zpravodajská a emoční hodnota.
Třeba v Newsweeku neměli problém s použitím mé fotografie truchlících žen z Bosny, kterou jsem pořídil teleobjektivem ve špatných světelných podmínkách. Nebyl ostrý, ale zachycoval osamělou dvojici žen uprostřed stovek rakví. Rozhodně o situaci vypovídal mnohem intenzivněji, než by to udělal detail tváře této ženy bez okolního prostředí.
Jste spíš „srdeční“, nebo „rozumový“ fotograf?
Fotografie je postavena na pocitech. Je však nutné, aby měl reportér kontrolu sám nad sebou. Každý z nás má totiž zafixováno, že to, co je neobvyklé, je taky zajímavé. Když přijedu do Ghany, připadá mi vše neokoukané a byl bych schopný fotografovat cokoli a kdekoli. V tu chvíli si musím říct – klid, odpočívej a počkej, až to prvotní opojení opadne.
V Kanadě jste musel vytvářet zajímavosti z nezajímavých věcí. Co vše jste ochotný udělat pro to, aby byl snímek neobvyklejší?
Atraktivní snímek vytvářím pouze kombinací přirozeného děje, světla, úhlu pohledu, použitého objektivu, kombinace času a clony. Přestože okolo sebe běžně vidím aranžování „zpravodajských“ snímků, sám bych se k tomu nesnížil.
Tvrdím, že fotografování je skvělá záminka, jak se dostat na místa, kam by mě jako běžného zvědavce nikdy nepustili.
Novináři jsou členy výjimečného klubu. Vidíme většinu světových událostí z první řady. Dostane se běžný člověk na motorku při závodu Tour de France nebo do slévárny zlata? K japonskému císaři? K papeži? Chodí po sjezdovce nejvýznamnějších lyžařů nebo po kurtu ve Wimbledonu? Letí ve vrtulníku s šéfem OSN na Srí Lanku?
Pravda – často strávím čtyři dny v letadle, abych pak měl patnáct minut na portrét Pan Ki-muna. Ale občas se stane, že to jsem já, kdo přinese tu nejexkluzivnější zprávu dne.
Jak často fotografujete typ lidí, kterému bulvár říká celebrity?
Ne moc často a nerad. Nesleduji, kdo je „in“ a když jsem na nějakém galavečeru, musím se ptát lidí okolo sebe, kdo právě teď mluví na pódiu. Ještě je třeba říct, že každý vnímá slovo celebrita trochu jinak. Pro někoho je jím zpěvačka, pro jiného hokejista. Onehdy jsem portrétoval nenápadného pána ze Saudské Arábie, jehož tvář pozná jen minimum lidí. A tomuto člověku – přeneseně řečeno – patří polovina světa a obchodníci s ropou ho považují za poloboha.
Četl jsem, že jste si při fotografování papeže pouštěl do sluchátek hudbu od skupiny Rammstein.
V 98 % případů intenzivně fotografuji lidi a přiznávám, že občas jich mám plné zuby. Papež, okolo statisíce lidí a já s rozesmátými ústy od rána do večera drmolím: „Excuse me, excuse me...“ Když už to nemůžu vydržet, nasadím sluchátka, předstrčím před sebe dlouhý objektiv jak hlaveň a jdu. Většinou se snažím být slušný, ale moje zkušenost je taková, že uspěji spíš s ostrými lokty.
Jedni reportéři tvoří tehdy, když mají práci nebo nápad, jiní zaznamenávají prakticky cokoli zajímavého, co se okolo nich děje.
Fotografuji pořád. Například loni jsem cestoval přes Horní Bečvu na summit EU. Zastavil jsem na odpočinek a nafotografoval několik záběrů ptáků sedících u přehrady. Nic mě to nestálo a několik desítek minut jsem měl příjemný pocit, že se mi povedly krásné snímky. Rozhodně nejsem ten typ fotografa, který nezmáčkne spoušť jen kvůli tomu, že má na aparátu objektiv s nevhodným ohniskem.
Do jaké žánrové škatulky byste se zařadil?
Jsem agenturní reportér. Zaznamenávám vše, co je třeba. Hodně fotografuji zimní sporty, což vyplývá zejména z toho, že v AFP zodpovídám za zpravodajství z center tohoto sportu.
Před časem jste prohlásil, že byste chtěl natočit film. O touze po filmování teď slýchám od fotografů poměrně často.
Zatím plánuji, přemýšlím, dávám dohromady nápady a teoreticky se v tomto oboru vzdělávám.
Máte práci, která vás plně vytěžuje a která je vám koníčkem. Proč uvažujete o úniku?
Reportéra dělám sedmnáct let, z toho sedm let jsem na špičce. Přiznávám, že už začínám být z toho tempa unavený. Vedle hraného filmu se ještě zabývám myšlenkou fotografovat divokou přírodu někde na Aljašce. Nejsem naivní – zvažuji všechna pro a proti. Přemýšlím nad tím, jestli jsem schopný pracovat ve filmařském týmu nebo naopak jestli snesu měsíce v divoké přírodě bez kontaktu s jinými lidmi. Jak to dopadne, to zatím nechávám otevřené.
Článek byl převzat z časopisu DIGIfoto
