Kamil Saliba: Focení svateb je adrenalin

Vyzpovídali jsme úspěšného svatebního fotografa Kamila Salibu, který boří oba mýty zmiňované v úvodu článku.

Foto: Kamil Saliba

Jak se člověk dostane k práci svatebního fotografa? Vypracoval ses k tomu postupně nebo jsi u svateb začínal?

Mám za sebou fotografickou školu a po škole jsem začal pracovat v obchodě Antikfoto. Ke svatební fotce jsem se dostal náhodou, když moji kamarádi potřebovali, aby jim někdo nafotil svatbu. V té chvíli jsem byl první na ráně. Jak jsem stále častěji fotil svatby, zjistil jsem, že mě to vlastně baví.

Jak dlouho svatby fotíš?

Asi pět let.

Fotografové se svatebními fotkami většinou moc nechlubí, berou to jako nepříjemné zlo ve své práci anebo příležitost, jak si něco vydělat. Ty sis na svatbách postavil kariéru. Co tě na tom tedy tak baví?

Svatby byly i pro mě ze začátku taky spíše přivýdělek, teď je to zaměření, které mě zaměstnává nejvíce.

Na svatbách je fajn, že člověk potkává stále nové lidi, setkává se se silnými emocemi atd. Ale určitě není svatba pro fotografa jen pohoda, spíše naopak. Hlavně ze začátku to býval stres, někdy jsem ani nespal, ze strachu, aby vše dopadlo dobře. A to hlavně po technické stránce.

Svatba je pro mě svým způsobem docela adrenalin. Kolikrát ani nevím, jaký pár budu fotit, v jakých podmínkách a v jakém počasí.

  
Foto: Kamil Saliba, 2×

Tak po technické stránce… fotograf by měl být hlavně ve správný čas na správném místě.

To samozřejmě ano. I na několika místech najednou, v lepším případě. Ale tím, že se mění hodně světelné podmínky – tmavý interiér, ostré slunce atd. – musím stále myslet na přesné nastavení fotoaparátu. Hlavně každý moment je jen jednou, nedá se zopakovat s jiným nastavením.

U svatebního fotografa je hodně důležité, aby měl techniku v perfektním stavu a nejlépe, aby měl u sebe dvě adekvátní těla, portrétní pevné skla, ale také zoomové reportážní objektivy. A ač to všechno u sebe mám, stejně jsem nervózní, že i kvalitní výbava může v důležitý moment selhat.

Už se ti to někdy stalo?

Ano, při obřadu a samozřejmě zrovna u prstýnků. Foťák najednou hodil error. Naštěstí jsem měl při ruce připravený druhý.

Foto: Kamil Saliba

Už to chápu s tím adrenalinem. Ale zajímalo by mě – říkal jsi, že někdy ani nevíš, jaký pár budeš fotit. Ty se s těmi lidmi před tím nesetkáš? Pak rozumím i nespavosti před obřadem.

Pochopitelně raději upřednostňuji setkání před svatbou, ale ne vždy je to možné. Často fotím v jiných městech nebo v zahraničí, v tom případě se předsvatební setkání nekoná a musíme si vystačit domluvou po emailech nebo po telefonu. Ale i když se s nimi seznámím, stejně mě v den D dokážou překvapit. Přece jen je svatba stres i pro novomanžele.

Stalo se mi, že na předsvatební schůzce vše vypadalo slibně, byla vidět snaha, ze strany snoubenců, se mnou spolupracovat. Ale pak, pod tlakem všech událostí, se nevěsta zasekla a neměla vůbec vůli fotit, takže jsem byl v situaci, kdy sice chtěla fotky ode mě, ale nebyla vůbec schopna se uvolnit, což je požadavek číslo jedna. Naštěstí takové případy jsou spíše výjimečné.

Jak bys poradil fotografovi, který se ocitne v podobné situaci?

Nepodlehnout tomu a snažit situaci odlehčit. Někdy nevěstě pomůže i panák. (úsměv)

Foto: Kamil Saliba

Vraťme se ještě jednou k tomu, jak moc je pro tebe důležité, být s klientem „na jedné vlně“…

Pro mě je hodně důležité, abych si s párem rozuměl. Já jsem součástí jejich důležitého dne, jsem takovým jejich ocáskem. Pokud bychom si nepadli do noty, bylo by to nepříjemné z obou stran. Naštěstí je pro lidi svatební fotograf v poslední době čím dál tím více důležitý, proto si mě vybírají lidé se stejným vkusem a tím pádem je tam i předpoklad, že si v průběhu focení budeme rozumět.

Jednou jsem se dostal na svatbu, na které se sešlo tvrdé jádro skinheadů a já, jako Libanonec, jsem se v tu chvíli docela dost obával o svůj život.

A jak to dopadlo?

Naštěstí dobře. Byla to určitě jedna z nejzajímavějších svateb, kterou jsem mohl doposud fotit.

Jak je vidět, tak asi na všem lze nalézt něco pozitivního. Zůstaňme na chvíli u tvého původu. Jak ses dostal do Čech dostal?

Jsem napůl Čech a napůl Libanonec. Když byla v Libanonu občanská válka a zrovna bylo nejhůř, poslal nás otec na nějakou dobu do ČR. Bylo mi tehdy třináct. Bohužel otec mezi tím umřel, a tak jsme už zůstali v Brně.

Nepřemýšlel jsi, že se vrátíš?

Teď asi ne, už kvůli situaci, která tam je. Bohužel Sýrie je náš soused a kdykoliv se to může přelít i do Libanonu. Ale je to jeden ze státu, kde bych rád fotil. A nejen svatby.

  
Foto: Kamil Saliba, 2×

Takže zpátky ke svatbám. Na jakém nejzajímavějším místě jsi fotil?

Byl to New York – neskutečně fotogenické město. Míst jsem ale vystřídal nespočet, od parků, hradů, zbořených továren…

Ano, všimla jsem si, že to byly třeba i tramvaje, vinice, louky s krávami… Kdo s takovým nápadem přichází? Jsi to ty nebo máš štěstí na kreativní páry?

Většinou pramení nápady ode mne, ale uvítám, když o tom novomanželé se mnou mluví a jsou akční. Když nemají problém, lehnout si na zem, vylézt na strom anebo jít pro fotku třeba do obyčejné šaliny.

Když jsi v úplně cizím prostředí, jsi závislý v podstatě na nich…

Když přijedu do neznámého města, tak se snažím co nejrychleji se v něm zorientovat a hledat zajímává místa. Upřednostňuji netradiční místa a naopak nemám rád úhledně zarovnané květinové parky.

Foto: Kamil Saliba

Jak dopředu máš vůbec zamluvené termíny?

Momentálně preferuji svatby ve dvojici se Simonou (Simona Smrčková, fotografka a Kamilova partnerka, pozn. red.). Letos jsme byli obsazeni zhruba na rok dopředu, ale ještě pár termínů máme volných. Určitě je tedy fajn, začít se informovat rok a něco dopředu.

Se svatebními fotografy, zdá se, se roztrhl pytel. Jak vnímáš konkurenci v oboru?

Ano, poslední dobou prudce stoupl počet fotografů i nefotografů, kteří mají velký zájem fotit právě svatby. Uvědomuji si, že mám zatím obrovské štěstí, že si mě novomanželé vybírají a poptávek mám dost. Hodně mých kamarádů – svatebních fotografů, kteří ještě před dvěma lety byli zasypáni prací – jsou na tom letos mnohem hůře. Konkurenci se snažím brát z té stránky, že mě nutí, se i po pěti letech stále zdokonalovat a vymýšlet nové věci. Díky konkurenci se velmi zvedla úroveň svatebních fotek v ČR. Jediné, co mi trošku vadí je, že svatební fotka je u nás brána jako póvl, i když právě v českých podmínkách rozhodně patří k těm nejnáročnějším.

Foto: Kamil Saliba

Nemáš problém doporučit budoucí nevěstě jiného fotografa z řad konkurence, když jsi v daný termín obsazen?

Pokud vím, že je na fotografa spoleh, tak klidně doporučím.

Mohu se zeptat, koho bys tedy v takovém případě doporučil?

Pavola Bigoše, Lukáše Koňaříka, Ladislava Skalku, Zoru Vláčilovou a přirozeně i Simču (úsměv). Jsou to sice fotografové s rozdílným stylem, ale pracují velice dobře.

Podle čeho si stanovuješ honorář. Máš stálou taxu nebo se cena liší podle doby, kterou nad fotkami strávíš? Prozradíš svou cenu?

Všeobecně si myslím, že fotograf si stanovuje ceník podle poptávky. Chápu, že když v tomto oboru fotograf začíná, pracuje pod cenou. Já mám stálou taxu, většinou mám ceník určený na jeden rok a podle poptávky jej dále upravuji na ten další. Nabízím kratší a delší varianty focení a podle toho také počet fotek.

Za celodenní focení si účtuji dvacet tisíc. Přirozeně v této ceně není jen focení svatby, ale i následná úprava a výběr fotografií, což mi většinou zabere 3–4 dny.

Foto: Kamil Saliba

Dáváš i fotky na papíře. Mají o to dnes ještě lidé zájem?

Tištěné fotografie nabízím a jsou již zahrnuty v ceně. Myslím že i dnes klienti chtějí fotografie do alba a já jsem rád, že si mohu pohlídat kvalitu tisku.

Mám pocit právě, že pro člověka, který je fotkou nezasažen, není investice do fotografa tak důležitá. Raději si koupí dražší šaty, zaplatí lepší dovolenou. Říkal jsi, že už se to pomalu mění…

U nás se to dělí na různé skupiny. Někteří nejvíce investují do jídla, druzí do šatů a třetí skupina ví, že ze svatby zůstávají především fotky video a prsteny. Tato třetí skupina se stále zvětšuje, naštěstí pro nás – fotografy. Také lidé, kteří jsou fotkou nedotčeni, jak říkáš, zjišťují díky internetovým prezentacím jiných nevěst, že to lze dělat i jinak, než před dvaceti lety a začnou se o svatební fotku zajímat.

Ty máš zkušenosti i ze zahraničí. Kde pociťuješ největší odlišnosti?

Zahraničí klienti většinou obětují mnohem více času pro fotky, a to i tehdy, když jsou v časovém skluzu. U nás je to přesně naopak, když se nestíhá, ukrajuje se z času na focení.

Musím ale také dodat, že v Čechách je obecně špatná skladba svatebního dne. V zahraničí je to mnohem více na pohodu, obřady totiž bývají až večer, takže nevěsta nemusí vstávat v pět ráno, aby byla na obřadu v jedenáct dopoledne. Z toho vyplývá, že je tam mnohem více prostoru na přípravy detailů. Focení portrétů probíhá většinou jeden až dva dny před svatbou anebo ten den před obřadem, takže já se potom mohu v klidu soustředit na reportáž.

  
Foto: Kamil Saliba

Jaké fotky klienti žádají? Dodáváš fotky, které se obecně líbí, nebo je u svateb prostor i pro „umění“?

Opět musím zopakovat, že mám velké štěstí, protože žádají fotky v mém stylu a dávají mi absolutní svobodu. Samozřejmě je většina fotek taková, jak to vidím já, ale snažím se udělat i klasičtější fotky pro babičky. (úsměv) Klasické pózy, pohled do objektivu a tak. Pak fotím skupinky, i když to nepatří k mým nejoblíbenějším. Vím , že ke svatbě taková fotka patří a rodina by ji měla mít.

Klasické pózy… nedávno se mi do rukou dostala příručka na 500 zaručených svatebních fotografií, kde nevěsty byly v těch nejklasičtějších pózách. Mají pro tebe podobné knihy smysl?

Na svatbě neexistuje nic zaručeného. Já vždy čerpám z konkrétních míst a situací, takže smysl moc nemají.

A jsou nějací fotografové, kteří tě inspirují?

Nechávám se inspirovat hlavně zahraničními fotografy, ale jelikož jsou naše podmínky pro focení většinou nesrovnatelné, rád se dívám hlavně na tvorbu polských fotografů – ti dokážou i z paneláku vykouzlit velmi silný snímek.

Největší inspirací je pro mě ale samotný pár, který fotím. Dopředu se na svatbu moc připravit nedá.

Foto: Kamil Saliba

Dá se ve svatební fotce někam posunout? Máš cíl, kam míříš?

Mám hodně co dohánět a pořád se chci posouvat dál. Ale uvědomuji si, že limity jsou dány v možnostech a okolnostech svatby. Rád bych začal fotit v Asii a také v Indii, kde svatby mají úplně jiný rozměr.

Kromě svateb fotíš jídlo, portrét, zvířata, architekturu atd. to jsou další sféry, které by se daly dlouze rozebírat. Jakou roli hrají v tvé kariéře fotografa tyto oblasti?

Focením architektury, restaurací a produktů si vydělávám. Svatby jsou většinou jen od dubna do října a vydělávat si musím pochopitelně i v těch ostatních měsících. Zvířata, makro i portrét jsou pro mě spíše relaxační záležitostí, ale ne vždy si najdu čas a chuť si jen tak zafotit. Což je škoda.