DIGIarena.e15.cz

Kamila Berndorffová: Indie není pro samotáře

Není typický turista ani novinový či agenturní reportér. Nefotografuje krajinu, protože realita je vždy opojnější.

Přestože má Kamila Berndorffová za sebou pozoruhodný životní příběh, její jméno je zřejmě známé jen pro menšinu našich čtenářů. Autorka se ve své tvorbě zaměřuje na dokumentaci života v jedné z nejpestřejších zemí světa – Indii. Snaží se největší demokratický stát světa nejen vidět, ale i cítit. Tím se odlišuje od tisíců západních turistů, kteří bez hlubších znalostí prostředí ofotografovávají hlavní výletní lákadla.

Kamila není typický turista ani novinový či agenturní reportér. Proto její fotografie nekloužou po povrchu, ale odrážejí duši člověka, který ví a rozumí.

Za touto jihočeskou fotografkou jsem se zastavil v její rodné Blatné v rámci rodinného výletu. Na ulicích panovalo ubíjející horko, v mile zařízeném bytě s vyhlídkou na náměstí mne však přivítal příjemný chládek. Moji synové během našeho povídání spokojeně zdupávali orientální koberce a všemožně dávali najevo, že si zde našli nový domov. Rozhovoru se účastnila i autorčina dcera Valentýna, krásná mladá dívka, jejíž život – stejně jako osudy její maminky – by vydaly na samostatnou knihu.

Životopis

Blatenská autorka Kamila Berndorffová se narodila v roce 1957 do rodiny amatérského fotografa a historičky. „S matkou jsme vytvářely linoryty nebo jsme malovaly akvarely jihočeské krajiny, tatínek mě zas zasvětil do práce v temné komoře. Bohužel, po základní škole jsem místo na grafickou školu v pražské Hellichově ulici zamířila na strakonické gymnázium do matematicko-fyzikální třídy,“ říká. Po maturitě se odstěhovala do Prahy, kde pracovala v Městské knihovně a studovala Pražskou fotografickou školu. Manželství a mateřství způsobily, že na řadu let opustila tvůrčí fotografii. „Zpět jsem se vrátila poté, co jsem se rozvedla. V roce 1998 jsem podnikla svou první cestu do Indie. Od té doby každoročně cestuji po této zemi a domů si přivážím vždy několik nových fotografických souborů. Zaměřuji se zejména na náboženské oslavy a neturistickou tvář Indie,“ konstatuje Berndorffová.

Klepněte pro větší obrázek

V posledních letech kromě Indie dokumentuje také život žen v Sýrii nebo vytváří snímky na pomezí módy a inscenované tvorby, kde roli modelů hrají dcery a neteře. V roce 2007 získala v Czech Press Photu 3. místo za soubor Třídění odpadků v Indii, vloni obdržela cenu našeho časopisu za snímek z indického vlaku. Na běžný život si vydělává zakázkovou fotografií a publikováním dokumentů z cest po světě. Od roku 2006 organizuje Blatenský fotofestival, který se koná každoročně na přelomu září a října. Občasným rádcem je pro ni její strýc, fotograf Josef Koudelka.

TECHNIKA

Na barvu jsem přešla s digitálem

První fotoaparát dostala Kamila Berndorffová od svého otce k devátým narozeninám. „Byla to Milona, krásný přístroj, který mám dodnes schovaný. Střední formát, dvanáct obrázků na jednom filmu, samozřejmě bez automatiky nebo expozimetru. Tatínek tvrdil, že čas, clonu a vzdálenost se musím naučit určovat sama, bez berliček,“ říká Berndorffová. Techniku vždy považovala za nutné zlo. K tomu dodává: „Řada lidí spíš mluví o světelnosti objektivů a rozlišení, než aby skutečně fotografovali. Já se takovými věcmi nezatěžuji.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Bez techniky se neobejdu, nesmí však žádným způsobem narušovat mou práci. Zvládnu, co potřebuji a zbytek jde jednoduše mimo mě. To platí jak při fotografování, tak během zpracování obrazu v počítači.“ V minulosti používala Pentacon Six a „různé Nikony“, nyní fotografuje Nikonem D700. Ke své cestě k digitálu dodává: „Můj přechod z filmu na čip byl velmi pozvolný. Žádný radikální řez, žádná revoluce. Postupem času jsem začala nové technologii věřit a stále méně mě to táhlo do komory. S digitálem jsem se dostala od černobílých dokumentů k práci s barvou.“

Příbeh

Cestovala jsem ten rok po Indii se svojí dcerou a kamarádkou a rozhodly jsme se, že navštívíme domorodé lesní kmeny žijící v Koráputu, ve státě Urísa. Expedice vypadala slibně. Odborná literatura popisovala příslušníky mongoloidního kmene Bongo jako spoře oblékané primitivní uctívače duchů, jejichž zálibou jsou festivaly, při kterých tančí s otrávenými šípy a opíjejí se palmovým vínem. Vůči cizincům jsou prý krajně nepřátelští. Vydali jsme se s místním průvodcem do hor a dcera se oblékla do sárí, aby se přiblížila lidu. Dorazili jsme do horské vesnice, ale dál nás nepustili. Bongo kmen v lesích oslavuje, všichni jsou opilí a návštěva je životu nebezpečná.

Co se dá dělat, mrknu se alespoň po vesničce a nafotím zdejší trh. Procházím mezi koši se zeleninou, když se mi v hledáčku objektivu objeví maličký, zuřivě gestikulující nahý muž, který na mě míří šípem. Ječí a blíží se ke mně, ostatní Indové klopí zraky, nikdo se nemá k tomu, aby mi pomohl. Utíkám zpátky k autu, on za mnou, naskočím a v tom zjistím, že mi chybí dcera, která odkráčela do první chýše, aby jí místní ženy převázaly sárí. Kamarádka pohotově vyskočila z auta, vrazila do chýše a slyším, jak na Valentýnu křičí: „Ty si tu vážeš sárí, zatímco ti vraždí matku domorodec!“ Ve vlaku jsme se tomu pak šíleně smály, ale myslím, že tenkrát mi šlo o život.

Rozhovor

Jaké byly vaše umělecké začátky?

Vyrůstala jsem v rodině, kde tatínek byl nadšeným amatérským fotografem a matka historičkou. Její vášní byly dějiny umění. Celé dny jsme trávili buď malbou akvarelů jihočeské krajiny nebo luhováním papíru ve fotografických lázních. Během víkendů jsme málokdy vynechali návštěvu galerie. Často jsme cestovali po Československu i Evropě a objevovali gotické kostely. Svůj první aparát jsem dostala od táty v devíti letech.

Zdá se, že vás rodiče hodně ovlivnili.

Matka byla velmi autoritativní a bylo to její přání, abych po základní škole místo na grafickou školu v pražské Hellichově ulici zamířila na strakonické gymnázium do matematicko-fyzikální třídy. S otcem jsme měli naprosto úžasný vztah, ze kterého těžím dodnes. Byl lékárníkem v Blatné a během nočních služeb jsme vždy rozdělali vývojku s ustalovačem a zmizeli v temné komoře. Otcovou hlavní zálibou byl kromě fotografie i design automobilových karoserií. Jeden svůj návrh poslal do soutěže nějaké západní firmy a vyhrál první cenu. V roce 1967 dostal nabídku odejít na Západ za tímto svým snem. Po naléhání matky se jej vzdal. Bez jihočeské krajiny nemohla žít.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Překvapil mě další bod vašeho životopisu – městská knihovna.

Jako dítě jsem intenzivně četla. Metry Jiráska jsem měla za sebou už v páté třídě. Naivně jsem si myslela, že práce v knihovně je zaměřená na knihy, což byl omyl. Knihovna je především otázka systému.

Studovala jste fotografii na vysoké škole?

Na konci 70. let jsem začala chodit do Pražské fotografické školy. Její šéf Václav Vlášek můj výtvarný vkus silně formoval. Příliš své studenty nechválil, nejkladnější hodnocení mé tvorby znělo: „Hm, ona vidí.“ Jednou se mě zeptal: „Půjde ona na FAMU?“ a já musela odpovědět: „Ne, ona se bude vdávat a rodit.“

Pokud byste neměla rodinu, chtěla byste studovat FAMU?

Rozhodně ano. Ale můj muž byl mladší než já a v době svatby ještě studoval. Dítě jsme si přáli, s dcerou Valentýnou však nebylo možné stihnout všechna školní cvičení. Nikdy jsem nebyla ambiciozní člověk, a tak jsem na mnoho let poslala fotografii na okraj svého zájmu.

 Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Po přesídlení do Blatné jste si opět našla zaměstnání v knihovně.

V roce 1984 jsme potřebovali více prostoru pro děti, a tak jsme se přestěhovali do našeho historického domu na náměstí. Po sametové revoluci jsem se dopustila největšího životního úletu – otevřela jsem si parfumerii. Tato živnost mi vydržela jen několik let, věřím však, že bez podobných omylů bych dnes nebyla tam, kde jsem. Mé přesvědčení je asi již také ovlivněné indickým přístupem k životu: „ Vše je tak, jak má být, a proto to není jinak“. Po uzavření parfumerie jsem pravidelně začala odjíždět na zimu do Indie a pustila se do zakázkového fotografování.

Mnozí umělci neradi mluví o tom, že si vydělávají komerční tvorbou.

Asi se nepovažuji za typického umělce, takže se za to nestydím. Fotografuji svatby, což je skutečný fotografický oříšek. Poledne, prudké slunce, nevěsta celá bílá a ženich černý. Pro tvůrčího autora je však u tohoto typu zakázek největším rizikem stereotyp. Drtivá většina zákazníků chce standardní dokumentaci svatby, ne nějaké odvážné a kreativní experimenty. Platí poučka, že když je hezká nevěsta, je úspěch snímků z poloviny zajištěn. A když vyjde počasí, fotografie se na 80 % budou líbit.

Proč jste na konci 90. let odjela právě do Indie?

Po rozvodu jsem hledala nějaké rozptýlení. S kamarádkou jsme si řekly, že je na čase vyrazit mimo vyšlapané cesty.

Co způsobilo, že jste k této zemi získala tak intenzivní vztah?

Během své první cesty jsem se zamilovala do jednoho Inda. Po mém návratu do Čech mi celý rok psal krásné dopisy a lákal mě, abych se za ním vrátila. Rok 2000 byl pro mě zlomový. Procestovala jsem s ním celou Indii a díky tomu, že mne doprovázel místní muž, jsem nebyla považovaná za úplnou cizinku. Poznala jsem tamní společnost z bezprostřední blízkosti. Náš osobní vztah se nakonec rozpadl, moje náklonnost k té zemi vydržela.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Na co se člověk v Indii musí připravit?

Indové žijí v houfu, rádi komunikují a věří tomu, že samota je pro každého člověka trest. Pokud jste založením introvert, hrozí, že tam budete nešťastný. Třeba při pobytu ve Vrindávanu jsem nějaký čas bydlela u známých. Vždy, když jsem si chtěla odpočinout, přišel ke mně do pokoje nejstarší muž rodiny a sedl si na okraj mé postele. Zachoval se z jejich pohledu správně, protože mě nenechal samotnou.

Na jaké motivy se jako fotografka zaměřujete?

Indie má tři tváře – tradiční, turistickou a moderní. Moderní Indie, to je Mumbaj, Dillí nebo Kalkata. Města, kde jsou typické znaky tamní společnosti smazané nebo pokřivené. V tradičních oblastech se často nedomluvíte anglicky, někde ani hindí a na Evropany místní lidé často reagují negativně. Turistická místa jsou dost podobná těm tradičním, jen je zde vše vyladěno na „dojení“ západních návštěvníků. Najdete tu dobré hotely, anglicky mluvící průvodce i žebráky nebo výborné pizzerie, ale skutečná Indie už to není. Já se vyhýbám turistickým trasám a pokouším se co nejvíce přiblížit místním lidem. Zajímá mě způsob jejich života, vztahy v rodinách i postavení ženy v hinduistické společnosti. Velice mě láká téma náboženských poutí. A kromě toho občas vytvořím reportáž z průmyslových podniků – např. textilní továrny nebo závodu na těžbu a zpracování soli.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Jak se vám v Indii pracuje?

Je tam jedna potíž, která se na první pohled zdá být výhodou – Indové se velmi rádi fotografují. Mají však jasnou představu, jak má správný portrét vypadat. Stojí v pozoru, dívají se upřeně do objektivu a snaží se vypadat důstojně. Takovou sérii indických živnostníků, jakou vytvořil loni Jan Zatorsky pro Czech Press Photo, zvládne každý za jedno odpoledne. Větší problém je zachytit autentický pohled na tamní společnost.

Z indického pohledu je váš záběr hrajících si dětí ve vlaku naprosto chybný...

Abych mohla pořídit takový snímek, který později získal cenu vašeho časopisu na Czech Press Photu, musela jsem s jejich rodinou prožít několik dní. Vlak je společenská záležitost, kde se vás pořád někdo na něco ptá. V naší kultuře jsou to často i netaktní otázky. Ale to platí nejen o vlacích, ale o celé Indii. Stalo se mi, že mě na ulici potkal cizí muž a řekl mi: „Víš, že bys byla hezčí, kdybys neměla ten šedý proužek vlasů?“

Jsou fotografové, kteří si před tvůrčí cestou seženou všechna povolení a sestaví podrobný itinerář.

Nejsem taková. Snad je to i tím, že vodnáři mají s plánovanou systematičností potíže. V mém životě se vedle rozumu uplatňuje hlavně intuice.

Setkala jste se v Indii se zákazy fotografování?

Na kremačních ghatech ve Váránasí jsem neuspěla. Řekli mi, že fotografování by bylo možné, že to jsou schopni zařídit, ale má to jen jeden háček – musím být muž. Na některých významných festivalech platí zákazy pro západní fotografy kvůli předchozí špatné zkušenosti. Toto omezení mne zasáhlo i na letošní Kumbhaméle, největším hinduistickém svátku v Haridváru.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Co vše jste schopná udělat pro to, abyste mohla fotografovat?

Ze zásady neuplácím. Občas použiji „ženské zbraně“, poklepání úředníkovy na rameno, zamrkání na vojáka nebo úsměv.

Jste tajný lovec záběrů?

Výjimečně. Ale jinak to není můj styl. Pokud fotografuji, lidé o tom většinou vědí. Samozřejmě jsem se naučila tvářit, že fotografovaný objekt ignoruji a jsem zaujatá něčím v pozadí. To funguje zvláště v arabských zemích u ortodoxních muslimů.

Jak se vyvíjí váš pohled na Indii?

Na počátku mě tato země naprosto okouzlila svou barevností i nekonečnou tolerancí. Po třinácti několikaměsíčních cestách se samozřejmě můj vztah posunul. Už to není bezmezná láska, spíš forma posedlosti, která mi ale nebrání vidět věci kriticky.

Třeba?

Například jsem pochopila, že většina Indů se k nám chová s úctou proto, že jim tak velí jejich výchova a náboženství. Obdivují naši technickou vyspělost, hnusí se jim však naše morálka. Vidí nás jako bezbožné, promiskuitní a hamižné lidi. Nerozumí tomu, jak můžeme s uspokojením mluvit o tom, že jsme nevěřící, že se běžně rozvádíme a děti vyrůstají bez jednoho z rodičů, že jsme si navzájem nevěrní. Indové jsou prostě jiní. Dívají se na podobné filmy, studují prestižní školy, mají stejné informace jako my, ale jinak je interpretují a využívají. A i ti nejmodernější Indové se modlí u každého patníku a pak se mne ptají, kde mám já svého boha?

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Jak se vyrovnáváte s těmi rozdíly?

Přijala jsem hinduistickou toleranci a naučila jsem se tradiční sousloví, které většinou uzavírá hovor o rozdílném přístupu k životu. „Different culture“, tímto zaklínadlem vyřeším řadu problémů a společenských faux pas.

Často pořádáte přednášky o Indii pro veřejnost. O čem na nich mluvíte?

Spousta lidí v západním světě má tendenci vnímat národy s odlišnými zvyky jako primitivy. Snažím se na přednáškách vysvětlovat rozdíly ne proto, abych změnila náš způsob chování, ale abychom našli cestu k pochopení tamních obyčejů. Typickým tématem, u kterého většina Evropanů začne kroutit hlavou, je veřejné spalování mrtvol před zraky rodiny. Indové však prožívají se svými příbuznými všechny fáze života. Staré neodkládají do domovů důchodců a i v hodině jejich smrti chtějí být s nimi. Navíc – pro hinduisty odchází jen schránka a duše zůstává.

Jaký máte pocit, když se vrátíte z Indie do Evropy?

V Asii každoročně trávím zhruba čtyři měsíce v roce. Odjíždím na začátku topné sezony a vracím se v dubnu. Návrat bývá dost pochmurný. Když v Praze nastoupíte do autobusu, lidé klopí zrak, mračí se a uzavírají se před ostatními třeba koukáním do mobilu.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Jaký další projekt právě chystáte?

Už nějaký čas zpracovávám téma „ženy ve svých domácnostech“ a také „žena v islámském světě“. Po zkušenostech z Egypta a z Jordánska, které se mi nepodařilo využít tak, jak jsem si přála, jsem našla ideální místo pro práci v Sýrii. Fotografií muslimek bez burky v jejich domácím prostředí si hodně cením, protože proniknout do jejich soukromí není snadné.

Kromě fotografické tvorby jste známá i jako organizátorka Blatenského fotofestivalu. V září zahájíte jeho pátý ročník.

Tato akce vznikla shodou náhod. Připravovala jsem svoji výstavu fotografií a pracovnice odboru kultury městského úřadu mi řekla, že v té samé době bude volný výstavní prostor i v zámku. A jestli tam nechceme taky něco pověsit. Když jsme o tom mluvili v blatenském fotoklubu Kamfo, dospěli jsme k závěru, že pět výstav na maloměstě už lze nazvat festivalem. Přijel Tomáš Pospěch, Jindřich Štreit i indický velvyslanec. Festival vznikl tak spontánně, že jsme při prvním ročníku dokonce zapomněli vydat katalog...

Jak festival probíhá?

Není to žádná masová událost, spíš setkání dobrých přátel umění. Máme tu výstavy renomovaných autorů i otevřenou scénu pro studenty a amatéry. V kině probíhají přednášky a polemiky teoretiků. Pro vystavující umělce máme jedinou podmínku – musejí přijet na vernisáž a pomáhat nám tvořit tu úžasnou, téměř rodinnou atmosféru.

 Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek 

Jakou máte podporu od místních?

Skvělé je, že představitelé města i kraje jsou našemu festivalu nakloněni. Pomáhá nám místní muzeum, odbor kultury, majitelé různých historických objektů včetně majitelky zámku, Blatenské listy... Jediné, co mě mrzí, je malý zájem samotných Blateňanů.

Tušíte, jak se bude festival dál vyvíjet?

Nemáme žádnou dlouhodobou koncepci. Po každém ročníku sečteme, kolik jsme prodělali a zamyslíme se nad tím, jestli jsme schopní to poplatit i napřesrok. Akce stojí a padá s prací jednotlivců. Stačí, aby se jednomu z členů realizačního týmu narodilo dítě a už je existence festivalu ohrožena.

www.kamilaberndorffova.cz

Další článek




celkem 4 komentáře

Nejnovější komentáře

jo maraou 9. 12. 2010, 22:55
Re: Tak sem zvědavej.. DuckDaffy 8. 12. 2010, 01:46
Re: Tak sem zvědavej.. qwerty 6. 12. 2010, 19:29
Tak sem zvědavej.. Daemonius 5. 12. 2010, 16:25

Další podobné články

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.