DIGIarena.e15.cz

Klid i kontrast ve Fotografii týdne

Naprostá většina lidí v životě nepoznala opravdové ticho, tvrdí autor snímku, nazvaného „Klid“. Co byste si řekli, kdyby místo sídlišť a dálnic najednou vyrostl les?
Klid i kontrast ve Fotografii týdne

Nevnímáme, v čem žijeme. Zvykli jsme si na hluk, zápach, kovové konstrukce, betonové krabice, spěch. Občas zahlédneme na DIGIareně zajímavý záběr z přírody a něco se uvnitř nás trochu sevře, pohne se jakási dávná touha, ale ještě než nabude jasnějších obrysů, uvědomíme si, jak nutně musíme spěchat do města, co je potřeba řešit honem v práci a co všechno ještě spěchá... Určitě jsme ale během svého stresujícího úprku životem zahlédli jméno Michal Škrabálek. Na jednu stranu se jedná o nadaného fotografa, který podává osobitou výpověď o tom, jak vidí svět kolem sebe. Také je to člověk, který přemýšlí. Nad kontrasty i nad všedností. Svět na jeho fotografiích je z větší části šedivý a zasmušilý, ale ten, kdo vytrvale hledá barvy a světlo, se většinou dočká.

Tento autor si své postřehy navíc nenechává pro sebe. Každý z jeho snímků provází inteligentně formulovaná filozofická myšlenka. Samozřejmě, že do galerie se chodíme dívat na fotografie, ne číst dlouhé texty, ale autor sám na jednom místě uvádí, že přeskočením nudného komentáře může čtenář přijít o myšlenku, „která by ho posunula o kus jeho dlouhé cesty“. Když se však ponoříme do galerie Michala Škrabálka, otevře se před námi bohatě větvené rozcestí. Kam se vydat nejdřív?

Klepněte pro větší obrázek
Klid, Foto: Michal Škrabálek

„Lidé si neustále upravují přírodu a vlastně úplně všechno k obrazu svému. Proč? Z pohodlí.“ Komentář u staršího snímku, nazvaného Proměny, se svým způsobem vztahuje také k tématu, které autor nakusuje pod fotografií „Klid“. Jak sám přiznává, je navyklý na tichou přívětivost zalesněné čtvrti, takže si nedovede představit, že by dokázal žít v agresivním chaosu městského centra. „Všude nelidský beton, kovové konstrukce, šeď. Žít v něčem takovém chce hodně odvahy, zatvrzení nebo otupění. Neumím si představit, že bych ten chaos měl nazývat domovem a trávit v něm svůj život“ vysvětluje. Kompenzaci nabízí opětovný únik do tichého náručí přírody. Ale i na tom nejklidnějším záběru, zasvěceném tichu a pokoji, však najdeme náznaky civilizace – mříže, kov, beton a překážky. Na zamrzlou hladinu řeky se dnes díváme už jen skrze zábradlí mostu, který spoutal její břehy.

Kontrasty jsou a vždycky budou tím, co přitáhne pozornost. Možná je to proto, že člověk dnešní doby je už tak otupělý, že jemné náznaky nechává projít bez povšimnutí. Zatímco text je o špíně, hluku, zápachu a stresu, snímek ukazuje „přírodní čistotu“. Od té nás však odděluje masivní překážka. Ve srovnání s tím kusem rezavého, hranatého, neosobního železa v popředí se lyrické panoráma v dáli zdá být až čímsi nadpozemským. V dáli se protrhávají mraky, obloha za nimi je optimistická a jasná a zář, která dopadá na vodní plochu, naznačuje, že tam někde v samém srdci lesa ještě vládne původní, starobylý klid.

Zároveň však fotografie obsahuje jistou dynamiku – autor totiž umístil do kompozice několik výrazných linií, které procházejí napříč celým snímkem a vzájemně se protínají. Atmosféru dokreslují ztmavené okraje snímku, díky nimž světlejší objekty vystupují z pozadí. Jakousi protiváhou k osvětlené obloze jsou narůžovělé odlesky na sněhu a kus osvětleného zábradlí v levém dolním rohu. Kontrast nacházíme i ve strukturách zachycených věcí – tvrdému a nekompromisnímu kovu sekunduje jemná krajka větviček v koruně stromu, ale chlad a půvab ledu je ale zase o něčem jiném – a nad tím vším se vznáší jemný opar. Oko pozorovatele se má rozhodně čeho zachytit a celek působí poeticky, výtvarně a přitom naléhavě.

Tentokrát se na závěr ještě rychle podíváme do kategorie Rodina, přátelé a děti. Právě sem totiž patří fotografie nazvaná „Tanec“, které tímto udělujeme druhé místo. Tanečnici v bílé říze vyfotil autor, skrytý pod přezdívkou ImhotepSakara.

Klepněte pro větší obrázek
Tanec, Foto: ImhotepSakara

Oběma zmíněným autorům tímto gratuluji a nijak nepřeháním, když dodám, že se těším na jejich další příspěvky v galerii.

Další článek



Související články


Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: V šachu...

Fotografie týdne: V šachu...

Šachy jsou jednou z nejpozoruhodnějších her, které člověk kdy vymyslel. Dlouhou dobu platily za jistý etalon lidského intelektu, hráli je chytří lidé, se strategickým a analytickým myšlením, dobrou pamětí a schopností se dlouho soustředit.

Fotografie týdne: como te gusta el blues perezoso

Fotografie týdne: como te gusta el blues perezoso

Z hodin na Fakultě informatiky si vzpomínám na rýmovačku vyučujícího programování: „Kdo má dobrý vkus, programuje v C++, kdo má vkus slabší, tomu Cčko stačí.“ Tato jednoduchá veršovánka ukazuje, jak problematické je to s vkusem.

Fotografie týdne: Cesta domov

Fotografie týdne: Cesta domov

Karel Václav Rais ve své známé básni tématizuje cestu k domu následovně: „Cestička k domovu známě se vine. Hezčí je krásnější než všecky jiné. … A kdybych ve světě smutně se míval, na téhle cestičce vždy bych si zpíval.“ Jde o báseň, která je pozoruhodná nejméně dvěma momenty, které autor nemohl v době jejího napsání rozhodně zamýšlet

Fotografie týdne: Šťastie je ako sklo

Fotografie týdne: Šťastie je ako sklo

Je moderní říkat, že ničeho, co člověk v životě udělal, nelituje. Otázkou, je, zda je takový postoj možný a především, co daná věta vlastně znamená. Předně je třeba říci, že asi není nikdo, kdo by se vždy rozhodl tak, aby z perspektivy své přítomnosti nyní mohl říci, že všechna jeho rozhodnutí byla správná.

Fotografie týdne: Warm-up – o barvách a nejen jejich teplotě

Fotografie týdne: Warm-up – o barvách a nejen jejich teplotě

Jazykové pojmenování barev je zajímavým fenoménem. Podle jedné z teorií se do jazyka barvy přidávají postupně. Každý jazyk potřebuje mít diferenci mezi bílou a černou, později přidá červenou, pak zelenou a žlutou a šestá barva je modrá.

Fotografie týdne – o tom, že místo nemusí být vždy zeměpisné určení

Fotografie týdne – o tom, že místo nemusí být vždy zeměpisné určení

Otázka „Kde jsi?“ se na první pohled může zdát banální. Asi každý čtenář těchto řádků ví, kde se právě nachází, že sedí v kavárně, doma či v tramvaji. Jenže zde začíná první potíž. Být někde je vztažené k subjektu a jeho vztahu k okolí.

Fotografie týdne – o zármutku nad zánikem

Fotografie týdne – o zármutku nad zánikem

Pnutí mezi vztahem jednice a společnosti je v dějinách přítomno zcela od počátku. Kdo je důležitější? Koho upřednostnit? Kdo nese zodpovědnost? To jsou jen některé otázky, které nás při takto postaveném dilematu mohou napadnout

Fotografie týdne: Nadhled – s ním jde všechno snadněji

Fotografie týdne: Nadhled – s ním jde všechno snadněji

Nejdůležitější ctností pro život ve společenství lidí je nadhled. Co si pod ním představit? Předně je třeba říci, že mít nadhled neznamená být nezúčastněný nebo apatický. Nadhled není ignorací nebo nezájmem.