Kratochvíl vystavuje v Leice

„Vlast. Každý člověk má jednu zemi, kde mu nejlépe rozumějí. Pro mě je to Česká republika.“ Těmito slovy začíná výstava světoznámého fotografa Antonína Kratochvíla, který se po čtyřiceti letech vrátil natrvalo zpět do ČR.

Jaké bylo hledání domova a vůbec hledání sebe samotného, máte možnost vidět v těchto dnech v galerii Leica. Antonín Kratochvíl tu prezentuje pestrý průřez svých životních fotografií. Jakého přivítání se dočkal? Nejen na to jsme se ho zeptali v rozhovoru, který naleznete níže.

Rusko, foto: Antonín Kratochvíl

Oscarový fotograf

Myšlenka výstavy se zrodila v Americe. Roli kurátora výstavy se ujal Scott Thode, který Kratochvíla nazval „poutníkem bez domova.“ Protože New York, kde žil, nebyl jeho rodištěm a ve svém původním domově žit nemohl. Anebo nechtěl. Kratochvíl ale hledal víc než jen svůj domov, hledal smysl života, a to i v místech, kde byl život takřka bezcenný. Tuto svou pouť zaznamenával do fotografií, které dnes visí třeba v Muzeu moderního umění v San Franciscu. „Fotografování pro mě bylo léčebnou kúrou. Psychoterapií,“ vysvětluje Antonín Kratochvíl a tím dává jasně najevo, že úspěch byl až druhořadý.

Přesto není na škodu si některé významné úspěchy za jeho jubilejní čtyřicetiletou kariéru připomenout. V roce 1997 vydal Antonín Kratochvíl knihu Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Rozbitý sen: Dvacet let války ve východní Evropě), ve které zachytil dvacetiletý život za železnou oponou. Newyorské International Center of Photography publikaci vyhlásilo knihou roku a stejné označení si vysloužila i od deníku Financial Times. V dalším roce ho časopis American Photo zařadil mezi stovku nejvýznamnějších osobností fotografie.

Rumunsko, foto: Antonín Kratochvíl

Antonín Kratochvíl byl několikrát oceněn za svá díla v soutěži World Press Photo a ve třech naprosto odlišných kategoriích dokonce dosáhl na první místa. V roce 1999 zvítězil v sekci Umění a o tři roky později v kategoriích Hlavní zprávy a Příroda. V dubnu 2005 vydal knihu Vanishing (Mizející) zachycující ničení přírody, která obdržela ve USA titul nejlepší knihy roku v kategorii dokumentární fotografie. Ve stejném roce ještě získal prestižní americkou cenu Lucie Award 2005, a to v kategorii fotožurnalistiky. Tato cena je pro fotografa něco jako pro herce Oscar.

Důležitá empatie

Ačkoliv je ve světě Antonín Kratochvíl uznávaným fotografem, v České republice se na něj ještě stále díváme skrz prsty. Vysloužil si označení toho, kdo využívá neštěstí jiných pro svůj vlastní prospěch. Kde je ten zákeřný člověk, ten povrchni dokumentarista všeho zlého, co se na světě děje? Ptala jsem se sama sebe, zatímco pan Kratochvíl mluvil o svém návratu do ČR.

Pan Kratochvíl je drsný pán, to bez pochyby. Je otevřený a říká věci narovinu. V jeho společnosti se lehce můžete cítit nesví, pakliže jste zvyklí na jisté společenské normy. Když ho budete ale vnímat pozorně, narazíte na něco, co vás začne zajímat. Pod slupkou drsného chlapíka se skrývá citlivá duše. Snaží se pochopit lidi, které fotí, jít pod povrch, zvěčnit jejich příběh, ale nezabarveně. „Empatii by měl mít každý fotograf,“ říká sice jen tak mezi řečí, ale tak samozřejmé to není.

Československo, foto: Antonín Kratochvíl

Do České republiky jste se vrátil z New Yorku v roce 2011. Jak byste ten návrat popsal?

Vracel jsem se sem často, ale až nyní jsem se odstěhoval nastálo. A co to pro mě znamenalo? Především kulturní šok. A pak detaily, které si neuvědomujete, když se vracíte někam, kde jste kdysi žil. Nevěděl jsem ani, kam si mám jít koupit telefon. Vlastně to pořád nevím.

Věřil jste, že se ještě někdy vrátíte natrvalo do ČR?

Když jsem odjížděl, tak ne, protože tu byl komunismus. A pak jsem fotil. Nechtěl jsem se vrátit, protože jsem věděl, že to bude hrozně těžké. Lidé tu jsou jinde, měli jiný život. Já jsem jinde. Nemůžu s nimi hovořit do hloubi, protože každý mluvíme jinou řečí.

Jak myslíte, že vás tu lidé přijali?

Pořád to je těžké. Lidé si tu myslí, že jsem bohatý, což není samozřejmě pravda. Nedávno jsem byl na třídním srazu se základkou a tam mi říká jedna bývalá nejmenovaná spolužačka: „A co ty tvoje miliony?“ Co je to za hloupost? To nepřekonáš.

Kuba, foto: Antonín Kratochvíl

Snažíte se sem tedy nějak zapadnou?

Ne, není to moje práce, abych se přizpůsobil. To je jako, když portrétuju lidi. Taky je beru takové, jací jsou a nechci po nich, aby se mi přizpůsobovali.

Češi přemýšlejí strašně nesvobodně. Řeknu typický příklad. Byl jsem nominován na Českého lva za postavu Bořka ve filmu Kawasakiho růže. Nakonec vyhrál někdo jiný, ale přišel za mou jeden herec a říká: „Jsem rád, žes to nedostal.“ Zeptal jsem se proč a říká mi: „Přece to nedáme nějakému fotografovi“. Lidé tu žijí podle šablony a nedovolí ti, abys z ní vybočil.

Nabídli vám od té doby ještě nějakou roli ve filmu?

Já už ani nechci, tohle mi stačilo. Byla to zkušenost, kterou jsem chtěl využít pro svou práci. Doufal jsem, že když si zkusím být hercem, tak je vyfotím lépe, protože jim budu rozumět. To je o té empatii, ale tu by měli mít v sobě všichni fotografové, kteří dělají humanistickou fotografii.

Nenudíte se v ČR tak trochu? Přece jen to musí být skok z Ameriky…

To ne, nenudím se. Můžu se tu dívat na holky. Moravanky mají jiné prdele, než Češky, to víš ne?

Toho jsem si nevšimla. A co děláte kromě této činnosti?

Vydělávám prachy, abych se uživil.

Irák, foto: Antonín Kratochvíl

Takže tu fotíte.

Ano, já se tady živím fotografií. Dělám pro časopis Kraus, to mě baví. Nedávno jsem fotil kandidáta na prezidenta. Jak se jmenoval? Švejnar.

To znamená, že se budete ubírat spíše komerční cestou?

Ne, portrét není komerční. Anebo jo. Všechno, za co dostanete zaplaceno, je komerční. Nebo co si myslíš?

Já bych řekla, že komerce je to, co fotíte za účel výdělku.

Já za penězi nejdu, to už byste měla vědět.

Co krajiny nebo dokument v Čechách, to vás neláká?

Jo, taky. Momentálně hledám nějaké nové téma.

Rumunsko, foto: Antonín Kratochvíl

Věnoval jste se dlouhodobě různým projektům. Dokumentoval jste Černobyl, válečné konflikty, mizející přírodu atd. Budete v tom pokračovat?

Tyhle projekty už jsem dokončil. Vydalo se to knižně, bylo to v galeriích. Za knihu Vanishing (Mizející) jsem obdržel v USA cenu za nejlepší knihu v kategorii dokumentární fotografie. Ještě se chystám do Afghánistánu, abych to tam nějak uzavřel.

Výstavou Domovina, kterou jste přivezl do Leicy, chcete dát jasně najevo, že pro vás hledání končí a vracíte se domů?

Výstava Domovina byla prvně v Americe. Nebyl to můj nápad, přišel s tím můj kamarád kurátor Scott Thode.

V Americe to také bylo spojené s Českou republikou?

Tam to bylo spojené spíš se mnou. Jako s emigrantem, který hledá neustále svůj domov.

Má žena, foto: Antonín Kratochvíl